Úplně jednoduché to naštěstí není a existují způsoby, jak se vlivu nepravdivých informací bránit. Nicméně náš mozek lze skutečně obelstít velice snadno. Uveďme si lehce nadsazený příklad: Jednoho dne najdeme na internetu senzační zprávu, která odhaluje spojitost mezi máváním holubích křídel na Václaváku a zvýšeným výskytem tornád v Americe. Nad absurdně znějící informací mávneme rukou a zapochybujeme o příčetnosti autora.
Když se s touto informací setkáme podruhé (z jiného zdroje), možná jen zakroutíme hlavou. O pár dní později se ale připleteme k diskusi, ve které se obyvatel jedné vesnice na Břeclavsku dušuje, že těsně před úderem tornáda v roce 2021 se na jeho zahradě sletěla hejna holubů, kteří se neměli k odletu. Zadíváme se s obavou na holuby poletující nad naší zahradou, hlavou nám začnou vířit myšlenky typu „Co když na tom něco je?“ Raději možná dojdeme pro vzduchovku a pár výstřely ptáky vyplašíme („Ať jdou raději k tetě Máně.“). Zní vám to jako nesmysl?
Pravda jako iluze
V roce 1977 provedli psychologové Lynn Hasher, David Goldstein a Thomas Toppino studii, v níž byla vysokoškolským studentům předložena sada výroků, o jejichž pravdivosti měli rozhodovat. Všechna tvrzení zněla pravděpodobně (pravděpodobněji než holubi způsobující tornáda), zvolena ale byla tak, aby studenti pokud možno neznali správnou odpověď. Museli tedy tipovat.
Související…
Reklama
Sezení proběhlo několik a některé výroky se během nich opakovaly. Ukázalo se, že studenti častěji hodnotili jako pravdivé ty výroky, se kterými se setkali vícekrát. Bylo to také poprvé, kdy vědci použili termín „illusory truth effect“, v češtině známý jako efekt iluzorní pravdy.
Efekt iluzorní pravdy označuje lidskou tendenci uvěřit nepravdivým, ale mnohokrát opakovaným informacím. Jinými slovy, pokud něco slyšíme nebo čteme opakovaně, je pravděpodobnější, že tomu uvěříme, i když je to v rozporu s našimi předchozími znalostmi.
Člověk, tvor iracionální
Ne, ani vědomosti nás před efektem iluzorní pravdy neochrání. Podle studie z roku 2015 ovlivňuje opakování nepravdivé informace i ty, kteří znají správnou odpověď. Když se například účastníci opakovaně setkali s výrokem „Sárí je název sukně, kterou nosí Skotové“, někteří z nich uvěřili, že je pravdivý, i když krátce předtím dokázali správně odpovědět na otázku „Jak se jmenuje sukně, kterou nosí Skotové?“ (Správná odpověď je kilt. Sárí je ženský oděv nošený zejména v Indii, pozn. red.)
Ač bychom si to rádi mysleli, člověk není racionální tvor. Naše smyslové vnímání a zkušenosti se světem nás neustále bombardují obrovským množstvím podnětů – na vědomé a na znalostech postavené rozhodování zkrátka nemáme dostatek mentální kapacity. Místo toho se spoléháme na různé kognitivní zkratky známé jako heuristiky, které nám rozhodování zjednodušují.
Přemýšlení bolí
Ostatně už psycholog Daniel Kahneman tvrdil, že máme v mozku dva systémy myšlení – první je rychlý, automatický a pracuje bez našeho vědomí. Druhý se věnuje kognitivně náročnějším záležitostem a je pod naší vědomou kontrolou. Protože druhý systém vykonává složitější práci, spotřebovává více naší energie. Kdykoli je to tedy možné, využíváme podvědomě méně náročnou možnost – tedy automatický systém myšlení.
Při prvním setkání s novou informací nehodnoťte její zajímavost ani to, jak dobře zapadá do vaší představy o světě, ale pouze přesnost a pravdivost.
Jedním z jeho základních pilířů je plynulost zpracování a tedy rychlost. Zkuste odpovědět na následující otázku: „Pokud 5 strojům trvá 5 minut vyrobit 5 koleček, jak dlouho by trvalo 100 strojům vyrobit 100 koleček?“
Také vás automaticky napadlo 100 minut? Správnou odpovědí je však 5 minut. Příklady na podobném principu dali účastníkům své studie i Adam Alter a Daniel Oppenheimer. Některým subjektům však ztížili čtení otázek tím, že je napsali sotva čitelným, malým, šedým písmem. Možná trochu překvapivě, špatně čitelný text vedl k lepším výsledkům. Účastníci se totiž museli soustředit na rozluštění písma, čímž zapojili myšlení druhého myšlenkového systému a to je dovedlo i ke správnému řešení. Zatímco když byly otázky napsány normálním, snadno čitelným písmem, lidé se častěji řídili svou (nesprávnou) intuicí (první systém).
Jak souvisí plynulost zpracování s efektem iluzorní pravdy? Opakováním se pro nás informace stávají známější, a tedy snáze zpracovatelné. A čím méně úsilí musíme na zpracování vynaložit, tím pozitivněji danou věc vnímáme a jsme ochotnější jí uvěřit.
Naučte se kriticky myslet
Efekt iluzorní pravdy je skvělým nástrojem obchodníků, médií a politické propagandy. Máme-li se mu ubránit, bude nás to stát hodně energie a času.
Místo toho, abychom procházeli jeden tweet za druhým a spoléhali na úsporné, ale zároveň velmi zavádějící zautomatizované myšlení, budeme muset zapojit naše kritické myšlení. Co to přesně znamená? Při prvním setkání s novou informací nehodnoťte její zajímavost ani to, jak dobře zapadá do vaší představy o světě, ale pouze přesnost a pravdivost.
Zeptejte se sami sebe: „Jak moc je toto tvrzení pravdivé?“ Začněte v paměti hledat relevantní informace, případně vyhledejte spolehlivé vnější zdroje. Jak však odlišit spolehlivý zdroj od nespolehlivého?
Zaměřte se mimo jiné na následující: Odkazuje se autor na nedohledatelné zdroje? Je v textu podezřele velké množství gramatických chyb? Nebo příspěvek působí jako „naprostá senzace“, o které však podle všeho ví jen dotyčný autor? Gratulujeme, právě jste s největší pravděpodobností odhalili jednoho z mnoha dezinformátorů. Odměnou vám buď dobrý pocit z toho, že jste mu díky svému kritickému myšlení nesedli na lep. Odhalování nepravdivých informací je nikdy nekončící boj. V dnešní době je však potřeba více než kdy jindy.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
