Stáří jako takové je přirozenou součástí života, faktem ale je, že pokud je teprve před námi, nahlížíme na něj různě. Některé neskutečně děsí, a to i přesto, že láska k rodičům je velmi silná. Proč někteří lidé mají problém nejen se svým stárnutím, ale také se stárnutím svých blízkých, a co za tímto fenoménem stojí?
Zájezd jsem si užila, ale nemohla jsem spát
„V naší rodině jsou komplikované vztahy, ale kde nejsou? Už od dětství, nebo spíš od puberty, mám velký problém se stárnutím. Postupně jej přijímám, co také jiného. Ale pamatuji si, že když ještě žila maminka, se kterou jsme si byly nesmírně blízké, měla jsem problém se jí dotknout, o tátovi ani nemluvě. I při příchodu domů po dlouhé době jsem byla schopna dát mámě jen velmi letmou pusu na tvář, málokdy jsem ji držela za ruku anebo ji objímala. Je mi to strašně líto, protože jsem ji nesmírně milovala a doteď mi moc chybí. Ale nešlo to jinak,“ vzpomíná pro Flowee Katka Stará (46 let).
Zejména zmiňuje moment, kdy vzala maminku do Paříže, aby si společně užily Vánoce. „Zaplatila jsem tehdy strašně fancy hotel, protože moje máma, které bylo tehdy už skoro osmdesát, byla strašně cool a milovala všechno moderní. Vypadala mnohem mladší, ale mě její vrásky, byť jich měla strašně málo, na svůj věk až obdivuhodně málo, děsily až k smrti. Vlastně mi to bylo strašně odporné a nemohla jsem si pomoct, i když jsem maminku strašně moc milovala. Spaly jsme v Paříži tři noci a já skoro nespala. Měly jsme manželskou postel, a jak už byla maminka stará, spala velmi tiše, s otevřenou pusou a dýchala jen velmi málo. Byla jsem strachy bez sebe. Ale nejen z toho, že mi umře, ale prostě mi strašně vadilo to stáří jako takové. Neumím to vysvětlit. Ale stydím se za to. Možná je to nějaká nemoc nebo fobie, nevím...“
Je to strach z odchodu rodičů? Ne nutně
Láska k rodičům může být komplikovaná, zvláště když se v ní mísí obavy o jejich zdraví a změny spojené s věkem. Ostatně, na toto téma vznikly četné výzkumy. Jeden z nich, provedený ve Španělsku, se zamýšlí nad postoji ke smrti u starších dospělých lidí, a to jak na skupinové, tak na individuální úrovni.
Reklama
Smrt byla v mnoha společnostech v průběhu času často považována za tabuizované téma, jež některé kultury, včetně evropské, přehlížely a ignorovaly, vyhýbaly se mu, nebo jej dokonce popíraly. Smrt byla brána dle výzkumu za „zlo, které nás ohrožuje“.
V dnešní době se však délka života prodlužuje a smrt je již méně tabu. Zmíněný výzkum se věnoval hloubkovým rozhovorům s cílem nahlédnout do životního příběhu staršího dospělého člověka. Jeho výsledky, sesbírané na základě povídání si s lidmi ve věku 65 až 85 let, ukázaly, že lidé sice mají poměrně pozitivní postoj ke smrti sebe sama, ale ne tolik ke smrti druhých. Zejména na smrt nebo úzkost ze smrtelnosti blízké osoby lidé pohlížejí se strachem. Byl to případ Katky?
„Cítit obavy a nejistotu vůči stáří není neobvyklé. Mnozí lidé se potýkají s těžkostmi, když vidí své blízké stárnout, a tyto pocity mohou být ještě intenzivnější, když jde o jejich vlastní rodiče. Strach z toho, že rodiče jednoho dne už nebudou schopni se o sebe postarat, může vést k úzkosti, a dokonce k odmítání blízkého kontaktu,“ říká pro Flowee studentka psychologie Markéta Skalová. Zároveň doporučuje tyto negativní postoje léčit a posílit ty pozitivní prostřednictvím rozvoje pedagogiky a vzdělávání, týkajícího se smrti.
Proč někteří lidé prožívají takové pocity a co se s tím dá dělat?
Proč se bojíme smrti, a stárnutí je pro nás děsivé
I když víme, že pokud nejsme Věc Markopulos, stárnutí ani smrti se nevyhneme ani v době, kdy můžeme vypadat skvěle díky plastické chirurgii. Přijmout smrt a hlavně stárnutí jako takové je těžké. Důvodů může být hned několik, dva přitom převažují.
Umíte si představit, jak jsou naši rodiče třeba nešťastní, když jim ani neumíme dát pusu nebo je pořádně obejmout? Co když se jednou stane toto nám s našimi dětmi?
V první řadě to je strach z vlastního stárnutí. V našich rodičích vidíme zrcadlo naší vlastní budoucnosti. Strach z fyzického úpadku, ztráty nezávislosti a zdraví nás může vést k odmítání myšlenky stáří jako takového.
S tím pak jde ruku v ruce již zmíněná úzkost a starost o zdraví rodičů, která se může projevit neklidným spánkem a neustálou kontrolou, zda jsou v pořádku. Tento strach nás může také vést k tomu, že se cítíme nepříjemně v jejich blízkosti, zvláště když se jejich zdravotní stav zhoršuje.
Fyzický kontakt je nepříjemný, což bolí
Podobný případ jako Katka zná a zažívá i Jana (52 let). Také ona miluje své rodiče, ale kdykoli s nimi jede na dovolenou, trpí nespavostí. Její starosti však vedou k tomu, že se cítí nesvá, když má rodičům projevit lásku fyzickým kontaktem, jako je objetí nebo pusa. Jana se snaží skrýt své pocity, ale stále více se cítí izolovaná a viní se za své reakce. „Došlo to tak daleko, že jsem nakonec skutečně vyhledala pomoc terapeuta, abych lépe porozuměla svým emocím a naučila se je zvládat. Daří se mi to, ale velmi, velmi pomalu.“
I na toto téma existují studie. Jedna z nich tvrdí, že „tělesný úpadek starších lidí může vyvolat odpor a společenské odmítnutí. Toto společenské odmítnutí může být pro starší lidi problémem, který vede k jejich vyloučení. Ačkoli se však spojením stáří a znechucení vždy zabývalo umění, literatura, náboženství a lidové povědomí, nedávné experimentální studie o znechucení mu nevěnovaly takovou pozornost, jakou by si zasloužilo.“ Studie dále konstatuje, že znechucení coby odmítavá emoce snadno vede k morálnímu znechucení, tj. vyvolává přísnější morální soudy o těch, kteří se nám hnusí. Zároveň však dochází k opaku, protože tvrdí, že „ve společnosti jsou starší lidé posuzováni méně přísně“. A překvapivě dodává, že „méně citliví účastníci“, tedy ti, kdo stářím nejsou zhnuseni nebo iritováni, jsou ke starším lidem shovívavější než k mladším. Studie dále uzavírá, „že větší citlivost na znechucení je pravděpodobným zdrojem nepřátelství vůči starším lidem a menší citlivost může vést k paternalistickým postojům založeným na soucitu.“
Bylo prokázáno, že fyzický kontakt prospívá duševní pohodě a zdraví.
A umíte si představit, jak jsou naši rodiče třeba nešťastní, když jim ani neumíme dát pusu nebo je pořádně obejmout? Co když se jednou stane toto nám s našimi dětmi?
Dědečka nemoc postupně měnila
Poslední příběh se stal Petrovi Markovi (39 let), který cítí odpor ke stáří od doby, kdy jeho dědeček trpěl demencí. „Viděl jsem, jak ho nemoc změnila. Teď mám problém dotknout se svých rodičů, protože mi připomínají, co dědeček prožíval.“ Petr se vyhýbá návštěvám, což způsobuje napětí v rodině. Jeho rodiče nerozumí, proč se Petr vzdaluje, a to vede k dalším konfliktům. I Petr nyní po mnoha měsících zvažuje rodinnou terapii, která mu pomohla překonat své obavy a znovu se sblížit s rodiči.
Vhodná terapie může pomoci pochopit, že strach je normální reakcí na stresující situaci. Může také naučit techniky, jak lépe zvládat své emoce.
Společnost smrt pomalu chápe a přijímá
Jak uvádějí studie, naší společnosti dlouhodobě chybí příprava na smrt a obecné vzdělání o ní. Lidé se téměř nikdy nesebevzdělávají, aby se smířili s tím, že smrt zaujímá své přirozené místo v životě. „Smrt je vnímána jako něco velmi vzdáleného, dramatického, neurčitého, život plyne, jako bychom nebyli smrtelní, což vede k převrácené, opačné a negativní smrti.
Stárněme s grácií a noblesou, jak to mnozí z nás umí. Třeba naši rodiče. Objímejme je každý den.
Vysokoškolský program toto téma do svých osnov obvykle nezařazuje, a to i přes velký vzdělávací potenciál, který toto téma nabízí pro výchovu k hodnotám a vedení po celý život,“ říká stejná studie. Zároveň doporučuje některé programy, které učí, jak eliminovat smrt jako tabuizovaný prvek v našem životě, a zavést potřebnou výchovu ke smrti v rámci vzdělávacích institucí pro seniory.
Ostatně, podívejte se na to, jak smrt prezentují média. Neuplyne dne nebo večera, aby televizní noviny nezmínily smrt v jakékoli souvislosti. Smrt někoho významného, smrt v rámci nehody, války. Na druhou stranu však tatáž média často prezentují mládí a krásu jako ideál, což může zvyšovat odpor ke stáří. Reklamy na anti-aging produkty a sociální normy upřednostňující mládí mohou vytvářet tlak na jednotlivce, aby se cítili negativně vůči stárnutí svých blízkých i sebe.
O nezávislost smrtí nepřijdete. Naopak
Lidé se často bojí ztráty nezávislosti, kterou stáří přináší. Když vidí, jak jejich rodiče ztrácí schopnost samostatně fungovat, tento strach se může přenést na jejich vlastní obavy z budoucnosti. Jenže když se zamyslíte nad tím, jak krátký časový úsek v našich životech tento moment trvá, a že na jeho konci je pak konec, vykoupení anebo nový život, převtělení, cokoli, v co věříte, pak právě to je ona svoboda. Úplná svoboda.
Takže, stárněme s grácií a noblesou, jak to mnozí z nás umí. Třeba naši rodiče. Objímejme je každý den.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
