V šestém století našeho letopočtu sužovala Římskou říši epidemie dýmějového moru. Jedním ze symptomů smrtelné nemoci bylo právě kýchání a papež Řehoř I. tehdy vzkázal věřícím, že když uslyší kýchnutí, mají říct malou modlitbičku, aby je ochránil před nákazou. Někteří zase věřili, že když člověk kýchne, zastaví se mu srdce a je potřeba poděkovat nadpřirozené moci, aby se vrátil jakože „ze záhrobí“. V dnešní době už sice neřádí mor ani moc nedáme na pověry, ale jedna věc nám zůstala: když někdo kýchne, „pozdravpánbů“ (nebo „bless you“) jsou nejčastější reakce okolí. Nic nám nehrozí, ale co kdyby náhodou, že? Od chvíle, kdy nám ale moderní věda vzala všechna potěšení z nejrůznějších nadpřirozených (zábavných!) historek, ale víme jedno: kýchání je součást imunitního systému. Něco se snaží dostat nám do těla nosem a my se tomu přirozeně bráníme. A kýchání je jasný pokyn: dovnitř se chce dostat něco, co tam nemá co dělat. Takže pryč s tím.
Co se děje, když kýcháme
Myslíte si, že doma dýcháte čistý vzduch? Zkuste takový pokus: v noci, až bude tma, zhasněte a rozsviťte baterku. Uvidíte, co všechno kolem vás plave. Pyl, chlupy od zvířat, prach a další miliarda věcí, kterou nevidíme. Nosní sliznice je vlastně první překážka, se kterou se cizorodé látky při vstupu do těla setkávají. Jakmile sliznice ucítí nějakou nepravost, uvolňují se chemické látky, které aktivují trojklanný nerv, a ten vyšle signály do prodloužené míchy. Následuje klasický reflex, kterým tělo reaguje na potenciální hrozbu. Na malou chvíli přestaneme vidět a jazyk se přilepí k hornímu patru úst. Svaly na břiše a na hrudníku se sevřou a vytvoří tak obrovský přetlak v plicích.
Díky fotickému reflexu začneme kýchat, když se díváme do prudkého světla. Někteří lidé začnou kýchat také po přejedení a docela zábavné je, že poměrně velká část lidí začne kýchat po orgasmu.
No a pak už se jen uvolní záklopka, z těla ústy i nosem vyletí hlen spolu se svinstvem, které tělo nechce, a kýchnutí je na světě. Jen pro zajímavost: při kýchání dosahuje rychlost vydechovaného vzduchu až neuvěřitelných 100 km/hodinu.
No dobrá, ale proč kýcháme několikrát za sebou?
Při takových číslech by bylo možno předpokládat, že se tělo prostě svinstva zbaví, a bude klid. Ale už staří Římané, o kterých jsme mluvili na začátku, věděli, že jedno kýchnutí nemusí Boha zrovna udobřit. Prozaicky je to samozřejmě jinak: zaprvé, na jedno nadechnutí se do těla může dostat látek daleko více, zadruhé, pokud bychom měli v těle všechno v pořádku, tak by to možná opravdu jednou dvakrát stačilo – ale vzpomeňte si, jaké to je, když máte podrážděné nervy (které, jak víme, hrají při kýchání zásadní roli). Někdy nás to prostě nutí kýchat dále a dále, ať už kvůli tomu, že máme v nose prachu hodně, nebo že máme prostě pocuchané nervy.
Kýcháme ale i kvůli sexu
Kromě zdravotních a fyziologických příčin ale můžeme kýchat i kvůli naprosto nepředvídatelným věcem. Existuje například fotický reflex, díky kterému začneme kýchat, když se díváme do prudkého světla – například do slunce, nebo když v baru přijdeme z potemnělého místa v rohu k osvětlenému barpultu. Někteří lidé začnou kýchat také po přejedení, což sice nemá český výraz, ale anglicky se tomu říká „snatiation“. A docela zábavné je, že poměrně velká část lidí začne kýchat po orgasmu – vědci sice nedokážou přesně vysvětlit proč, nicméně nejpravděpodobnější jsou zřejmě individuální parametry nervového systému. Když nám dokáže podráždění nervů způsobit nekontrolovatelné kýchání několikrát po sobě, proč by nemohlo být i jeho prvotním impulsem?
Kýchání samo o sobě nebezpečné není, přesto se očekává několik základních pravidel. Pokud to stihnete, dejte si před pusu kapesník nebo aspoň ruku. Pokud trpíte fotickým reflexem, nachystejte si kapesník, když půjdete pozorovat zatmění slunce. Pokud kýcháte po přejídání, zkuste to nedělat s plnou pusou. A pokud máte rádi sex v autě, nedělejte to aspoň ve chvíli, kdy řídíte – nezapomínejte na to, že při každém kýchnutí se vám na moment trochu zatmí mozek.
Související…
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Discover Magazine
