Radka Imbrová už dvanáct let pomáhá ženám v těhotenství, při porodu, v době poporodní až do jednoho roku života dítěte. Praxi získala mimo jiné v porodnici U sv. Apolináře, v Motole a hlavně velmi intenzivně v Podolí na porodním sále. Dnes působí jako laktační poradkyně a maminkám poskytuje rady prostřednictvím svého podcastu MAMAONAIR.
Vzpomenete si na moment, kdy jste poprvé přiložila své dítě k prsu?
Určitě si na oba momenty vzpomenu, protože to se prostě jednoduše nedá zapomenout. U první dcery jsem měla velká očekávání, jaké to asi bude, zda se vůbec přisaje, a když se přisála a šlo jí to krásně, tak jsem si pár hodin po porodu tleskala a říkala jsem si: „Joooo, to půjde, to bude pohodička.“ Ha, už několik dní poté jsem si zase naopak říkala: „Bože, jak jsem mohla být tak naivní a věřit v pohádkově klidné kojení.“ U druhé dcery byl ten první moment takový méně intenzivní a celé kojení měla z počátku úplně na háku… Takže mě můj osobní kojící příběh vyškolil úplně jiným směrem.
Bylo to pro vás jakožto profesionální laktační poradkyni jednodušší? Nebo naopak?
Jak v čem… Protože najednou jsem to neviděla optikou profesionála, ale novopečené maminky, se kterou cloumaly poporodní hormony v kombinaci se strachem o vlastní dítě. Byla to velká psychická nálož, nešlo, alespoň ze začátku, při nějakých komplikacích uvažovat zcela racionálně a vidět to z té třetí strany.
Reklama
Nicméně určitě mi pomohly informace, které jsem měla, věděla jsem, jak mám miminko přiložit k prsu, jak si pomoci při zduření prsou, proč odmítnout kloboučky v porodnici, proč nedat ihned dokrm… A mohla bych pokračovat.
To mě zajímá. Proč odmítnout kloboučky?
Protože jejich používání může mít negativní dopad na kojení z dlouhodobého hlediska. Chtěla bych podtrhnout slovo může, protože ano, jsou ženy, které s kloboučky kojí klidně i rok. Co mně osobně velmi vadí, je to, že se kloboučky bohužel stále nabízejí prakticky každé druhé ženě jako řešení na špatně přisávající se miminko. Řešení je to však krátkozraké. Já to vlastně jako problém začala vidět hlavně v době, kdy jsem začala pracovat s ženami mimo porodnici a viděla ty důsledky používání. V porodnici je žena cca tři dny, a tak se nám může zdát jako vítězství, že se miminko s kloboučkem přisaje a saje… Jenže pokud žena není dostatečně edukovaná a navíc třeba nástup laktace je velmi problematický, tak u takových žen vnímám ukončení kojení po třetím měsíci po porodu. Je to z toho důvodu, že přes klobouček se mnohdy nedá dostatečně stimulovat prsa tak, aby vytvářela dostatek mléka.
Co byste tedy doporučila?
Všem ženám by naopak pomohlo, kdyby se jim v porodnici/doma věnovala zkušená laktační poradkyně a pomáhala s přisáváním miminka. Jenže tady právě vidím kámen úrazu – když máte plné oddělení šestinedělek, které potřebují pomoci, tak pokud je málo personálu (což je bohužel realita), není v jeho možnostech se všem šestinedělkám věnovat tak, jak by potřebovaly, a proto volí cestu kloboučku. Také je to i tím, že pro LP/dětskou sestru/porodní asistentku v porodnici končí starost o ženu po třech dnech, kdy odchází domů, potom o ní většinou nic neví… Abych to ale zakončila pozitivně – tak i já tvrdím, že lepší kojit s kloboučky než nekojit vůbec.
O benefitech kojení není třeba polemizovat. Který je ten nejzásadnější?
Pro každého z nás může být ten nejzásadnější jiný. Já bych za sebe vybrala ten: že mateřské mléko je pokrm, který je přímo ušitý dle aktuálních potřeb miminka, a je pro něj tak tou nejlepší potravou.
Představte si, že od vašeho mozku přes tělo až k vaječníkům vede dálnice, po které jezdí auta (hormony). Když všichni jezdí podle pravidel (zdravý životní styl, žádná vážná choroba), nikde není žádný výmol (stres…), je to ideální situace a nedochází k nehodám (hormonální dysbalance).
Ty benefity jsou nejen pro dítě, ale i pro matku. Jaké například?
Díky sání miminka se vyplavuje hormon oxytocin, který známe jako ten hormon, který způsobuje kontrakce u porodu. Při kojení pomáhá se zavinováním dělohy.
Co bývá nejčastější příčinou, že to nejde…?
Těch důvodů je několik. Už v porodnici to může být absence dopomoci. Bohužel poškozující jsou rady typu: „Když se nerozkojíte do třetího dne po porodu, kojit nebudete.“ „Máte špatné bradavky, s těmi kojit nebudete.“ „Máte zatím jen takovou vodičku, to miminku nestačí, musíme dát umělé mléko…“ Kvůli těmto větám může opravdu spousta žen nekojit, protože přeci v porodnici vědí!
Pak to samozřejmě mohou být situace, které žena neovlivní, jako je nefunkční osa HHO (hypotalamus-hypofýza- ovarium), psychický stav ženy, hormonální „výbava“… O tom se mluví velice málo.
Tak nám prozraďte víc o hormonální „výbavě“...
Já to vždy na předporodním kurzu vysvětluji následovně: Představte si, že od vašeho mozku přes tělo až k vaječníkům vede dálnice, po které jezdí auta (hormony). Když všichni jezdí podle pravidel (zdravý životní styl, žádná vážná choroba), nikde není žádný výmol (stres…), je to ideální situace a nedochází k nehodám (hormonální dysbalance).
Radka Imbrová s dcerou. (zdroj: se svolením Radky Imbrové)
Pokud ale nastane problém a dojde k bouračce, tak hormony nemusí pracovat tak, jak bychom po nich chtěli, a žena nemusí plně či vůbec kojit i přes veškerou snahu.
Jak potom s maminkami pracujete? Jistě je důležitý individuální přístup.
Přesně tak. Vždy záleží na konkrétním problému a taky na situaci ženy a miminka, proto tvrdím, že neexistuje univerzální odpověď. Musím znát podrobně kojící příběh ženy a miminka, a až pak napasovat rady, aby jim seděly ve všech směrech. Pomůže mi, co mi žena sdělí, co vidím, stav miminka, jeho projevy, v některých případech i pomůže nacítit domácí prostředí.
Co když miminko z ničeho nic začne bojkotovat kojení?
Většinou to nebývá z ničeho nic, ale pokud se bavíme o bojkotu kojení, tak nástup je obvykle pozvolný. Ve většině případů to není jen jedním problémem, ale kaskádou situací, věcí, které spolu často velmi úzce souvisí. Pokud už já jako laktační poradkyně řeším bojkot kojení, zajímá mě každá nuance 24h dne maminky a miminka. Potřebuji pochopit, jak žena funguje během dne/noci, potřebuji znát jejich režim nerežim, abych co nejvíce nacítila danou situaci a to, kde může být počátek problému. Poté teprve mohu ušít přímo na míru rady, které ženě pomohou.
Pro některé ženy je kojení utrpení, je to tak? Pak se ale cítí jako „macechy“…
Důležité je zjistit, proč to tak žena cítí – bolí ji kojení? Vyčerpává? Nesplňuje očekávání? Já si myslím, že kojení může být krásný čas, spojení mezi maminkou a miminkem, ale pokud je to pro jednoho či druhého dlouhodobě utrpení, tak to nemůže přinášet radost. Tím ovšem nechci říct, že by to žena měla vzdát – hlavně v těch začátcích je to vše o veeeeeelké trpělivosti.
Maminky potíže s kojením mnohdy berou jako selhání.
Ano, je to tak. Vždy jako první při jakémkoliv problému vidí problém v sobě – nejčastěji pochybují o množství a kvalitě svého mateřského mléka… Jednoduše, že selhávají ony. I s těmito pocity během laktačního poradenství pracujeme a hlavně posléze v SMS komunikaci. Žena nikdy nesmí mít pocit, že neudělala dostatek.
Velmi bychom uvítali nějaké nové informace, studie
Není to úplně „hot news“, ale stále v naší společnosti nepraktikované, a to je to, že by žena neměla po „malém výkonu“ (např. revize dělohy) kojit. Žena nemusí mléko odsávat a pak vylévat, anestetika a neopioidní analgetika přecházejí do mléka jen v omezeném množství. Spíše by ze strany zdravotníků měla být velká podpora neseparovat ženu od několikadenního či týdenního miminka a jít naproti kojení.
Co nejzajímavějšího nebo nejpřekvapivějšího jste se o kojení dozvěděla?
Nejzajímavější bylo, všechno, co o tom vím, rady, které jsem dávala maminkám, zažít na vlastní kůži, a to hned dvakrát. Největší překvapení bylo, jak moc je nepříjemné po druhém porodu kojení – kvůli bolestivému zavinování dělohy.
Je vhodné kojit co nejdéle? Nebo je nějaký čas, kdy ho raději ukončit? Kdy už je to „moc“?
Tady použiju svoji formulku – Kojit by měla žena do té doby, dokud to dělá radost jí i miminku/dítěti, protože kojení je o dvou lidech.
Stále se hovoří o ženách, ale co tatínkové? Jakou hrají roli? Můžou nějak ženu podpořit?
Tatínkové hrají nesmírně důležitou roli. Jasně – nemohou kojit, ale mají velkou moc v tom, že mohou vytvářet domácí pohodu, a jak už jsem zmínila, tak psychická pohoda, podpora je pro úspěšné kojení esenciální.
foto: Freepik, se svolením Radky Imbrové, zdroj: Autorský článek
