Každodenní život olašské komunity je protkán jedinečnými zvyklostmi a specifickými přístupy k výchově, vztahů a společenským normám. Manželství, rodina a respekt k tradicím hrají v životě každého člena klíčovou roli.
Jaké to je vyrůstat a žít v komunitě, která je často nepochopena a na niž se často nahlíží skrze prisma stereotypů? Hovořili jsme s mladou ženou, která se nebojí otevřeně sdílet svůj příběh a pohled na svět.
Jaká je symbolika a význam manželství v olašské komunitě ve srovnání s tradičními představami v majoritní společnosti? Co u vás znamená ´manželství´ a proč je uzavíráno tak brzy?
V naší komunitě je běžné, že se lidé žení a vdávají velmi mladí. U nás ovšem manželství nesymbolizuje totéž, co pro bílou komunitu. Manželství pro nás nezačíná svatbou, ale tím, že se muž a žena rozhodnou žít spolu, obvykle u rodičů chlapce. Tento krok se u nás nazývá „útěk“ a nemusí být podpořen žádnou právní formalitou. Pokud pár chce vztah ukončit, není to nijak právně řešeno, rozvedou se prostě tím, že přestanou žít společně. Důvod, proč se bereme tak brzy, tkví v tom, že u nás neexistuje koncept randění tak, jak ho znáte. Když se chlapci zalíbí dívka, požádá chlapec jejího otce o povolení, aby spolu mohli někam jít.
Vždy však musí být přítomna třetí osoba, což považujeme za naše pojetí randění. Pokud se pár rozhodne pokračovat, plánují svatbu. V naší komunitě se nemícháme s ostatními, zůstáváme mezi svými. Jednou jsem na TikToku viděla komentář, že to je rasismus. Ale zajímalo by mě, jak by reagovala paní, která to napsala, kdyby její syn přivedl domů Romku. Asi by taky nebyla nadšená.
Svatební zvyklosti jsou v olašské komunitě často jiné než u majoritní společnosti. Jsou nějaké tradice, které jsou u vás běžné, ale majoritní společnost by je mohla považovat za neobvyklé či dokonce šílené?
Svatby u nás neplánují manželé, ale jejich rodiče a často jsou velmi chaotické. Nic jako malá soukromá svatba u nás neexistuje. Počet hostů není omezen a svatby se nekonají v kostele, protože nechceme Bohu slíbit, že budeme s někým po celý život, když to nemusíme splnit. Pro nás je významný okamžik, kdy si dívka oblékne červené šaty a šátek, čímž se stává vdanou ženou. Na svatbě se nosí tři různé druhy šatů – růžové symbolizují mládí, druhé mají tradiční symboliku a třetí červené znamenají, že se dívka stala ženou.
Jaké role hrají rodina a komunita při rozhodování o manželství mladých lidí?
Rodina hraje významnou roli, ale není to tak, že by dívce nutili někoho, koho nechce. Dívka musí se sňatkem souhlasit, stejně jako rodiče. Jelikož se často bereme velmi mladí, kolem 15 let, je úkolem rodiny nasměrovat dceru, aby si vybrala dobře a vzala si muže z dobré rodiny. Pokud s tím rodiče nesouhlasí, dojde k „útěku“, kdy se pár vezme bez jejich povolení. Když je dívce 20 let a není vdaná, je to považováno za neobvyklé. Mně je 18 a zatím se vdávat neplánuji, ale když budu připravená, budu se řídit tradicemi.
Je mezi mladými lidmi v olašské komunitě tlak na udržování tradic, například ohledně brzkých svateb nebo role ženy?
Určitě ano, i když to závisí na konkrétní rodině a místě. Olašská komunita je rozptýlena po celém světě, takže se tradice liší. Ale zajímavostí je, že ať jsme kdekoliv, vždy se dorozumíme naším jazykem. U nás je tlak na ženy v některých ohledech volnější, netlačí se na dívky ohledně brzkých svateb, ale stále se klade důraz na tradiční roli ženy – umět vařit, starat se o děti a domácnost. Muži jsou vedeni k tomu, aby finančně zabezpečili rodinu.
Jaká jsou očekávání od žen a mužů v olašské společnosti? Jak vnímáte roli ženy a muže ve vaší komunitě, zejména ve vztahu k manželství a rodinným povinnostem?
Ženy to mají těžší, hlavně pokud se dlouho nevdají, což je vnímáno jako ostuda. Po svatbě se žena stěhuje k manželovi a jeho rodině, kde ji často vede tchýně, protože se dívky vdávají velmi mladé. Tchýně se snaží dívku „vycvičit“ tak, aby byla co nejlepší. Od žen se očekává mnohem víc než od mužů.
Je běžné, že muž má více vztahů mimo manželství? Jak na to reaguje komunita, a především samotné ženy?
Je rozdíl mezi tím, co je sociálně akceptovatelné v naší komunitě, a tím, jak si to určí samotní partneři. Mužům je povoleno podvádět, i když ženy mezi sebou dodržují tzv. „girl code“, což znamená, že si navzájem řekneme, kdo je náš muž, aby se ostatní ženy držely dál.
Mužům v tomhle nevěříme. Manželství v naší komunitě není jen o lásce, ale i o dohodě mezi rodinami. Díky tomu se ani nemusíme bát, že nás muž opustí kvůli jiné ženě. Pokud však dojde k rozvodu, řeší to cikánské soudy, které vedou starší muži. Nevěru ovšem ženy většinou ignorují podle zásady „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Když se to však stane veřejným, je to samozřejmě nepříjemné.
Jaké jsou hlavní životní priority v olašské komunitě? Jaké hodnoty jsou nejvíce ceněny a proč?
Nejvíce ceněná je rodina i vzdálená příbuznost má velký význam. Tradiční role jsou také důležité, například umění vařit je u žen velmi respektováno.
Jaký je přístup k výchově dětí v olašské komunitě? Jsou nějaké zásadní rozdíly ve výchově chlapců a dívek?
Rozdíly jsou značné. Stále žijeme v patriarchátu, kde se dívky učí vařit, uklízet a starat se o děti, zatímco chlapci se učí řídit auto, vydělávat peníze a zastávat mužské role. Kamarádství mezi chlapci a dívkami není podporováno.
Jaké hodnoty a dovednosti jsou pro děti nejdůležitější, aby si osvojily, a jak je k tomu komunita vede?
Velký důraz se klade na respekt ke starším. Děti se učí, že nemají zasahovat do rozhovorů dospělých, a být vždy slušné, čisté a dobře vychované. Romové jsou častokrát bráni jako špinaví, takže se snažíme tomuto stereotypu vyhnout.
Jaký je přístup olašské komunity k formálnímu vzdělávání? Jaká očekávání jsou kladena na děti v tomto ohledu?
Naše děti nevychováváme tak, aby byly zaměstnanci, ale aby byly zaměstnavateli. Učíme děti, především tedy chlapce, aby neposlouchali každého slovo jen tak, aby měli nějaké kritické myšlení a aby si na vše udělali vlastní názor. A bereme to tak, že nevychováváme dítě, ale vychováváme dospělou osobu.
Jak těžké je pro mladého Roma začlenit se do společnosti, například ve škole nebo v práci? Setkala jste se někdy s diskriminací?
Na základní škole to pro mě bylo celkem těžké, protože ty nejmenší děti bývají většinou ty nejkrutější. Pamatuji si jednu zkušenost z kroužku, kde jsme s další holčičkou z olašské komunity nesměly mluvit naším jazykem. Takové okamžiky mě naučily, že diskriminace může mít různé podoby.
Jakým způsobem olašská komunita udržuje své tradice, zatímco zároveň žije v moderním světě? Jak se mění tradiční role a zvyky pod vlivem současné společnosti?
Tradice se mění hodně, zvlášť v posledních pěti až deseti letech. Například jazyk si stále pečlivě předáváme mezi generacemi, protože neexistuje žádný slovník ani učebnice – vše se učí ústně. Míra zachování tradic se ovšem liší rodinu od rodiny.
Většina lidí se věnuje obchodu a podobným činnostem, ale důležitý je hlavně cíl – být nezávislý a umět se postavit na vlastní nohy.
Některé rodiny jsou velmi tradiční – ženy například nesmějí nosit krátké sukně, kalhoty, odhalené břicho, záda nebo vyzývavé oblečení. U mužů je to podobné, mladší chlapci by neměli nosit klobouky, protože ty jsou určeny pro starší muže s vyšším postavením. A co se týká oblékání, muži před ženami nesmí chodit bez trička, ani na pláži nebo u bazénu.
Jaké místo má v olašské komunitě širší rodina? Jaké role hrají prarodiče, tety a strýcové?
Širší rodina hraje v naší komunitě klíčovou roli. Všichni jsme jedna velká rodina, navzájem si pomáháme a považujeme to za naši typickou vlastnost. Pečovat o sebe navzájem je samozřejmostí. U nás by bylo nepředstavitelné dát prarodiče do domova důchodců, jako to děláte vy – to by byla velká hanba.
Jaké typy zaměstnání jsou v olašské komunitě nejvíce ceněny a proč? Jsou nějaká tradiční řemesla nebo obchodní aktivity, které jsou specifické pro vaši komunitu?
Nemáme žádná specifická zaměstnání, která by byla výhradně olašská. Většina lidí se věnuje obchodu a podobným činnostem, ale důležitý je hlavně cíl – být nezávislý a umět se postavit na vlastní nohy.
Jaký je přístup olašské komunity ke zdraví a medicíně? Dáváte přednost tradičním léčebným metodám nebo moderní medicíně?
Dáváme přednost moderní medicíně. Vnímáme to jako samozřejmost, máme důvěru v lékaře a tradiční léčebné metody u nás nehrají žádnou roli.
Jaký význam má hudba a tanec v olašské komunitě? Hraje stále roli v každodenním životě, nebo se mění její význam?
Hudba se mění jako v každé kultuře, ale její podstata zůstává stejná. Naši hudebníci jsou známí po celém světě, což souvisí s tím, že jsme rozesetí po různých zemích. A naše hudba je skutečně nádherná. Tradiční tance se liší podle toho, odkud pocházíte, každá krajina má svoje vlastní zvyklosti.
Jakým způsobem komunikuje vaše komunita s ostatními Romy z jiných regionů nebo zemí? Existuje mezi nimi nějaká specifická vazba nebo solidarita?
Respektujeme se, ale vnímáme se jako dvě různá etnika. Solidaritu samozřejmě cítíme, protože prožíváme podobné zkušenosti s rasismem, ale i tak jsme každá skupina jiná.
Existují nějaké specifické rituály nebo tradice, které jsou spojeny s náboženskými svátky nebo životními událostmi, jako je narození, svatba nebo smrt?
Ano, těch rituálů je spousta. U nás se každá významná událost slaví. Například když se narodí dítě, otec pořádá velkou oslavu pro celou rodinu a přátele.
Z našeho pohledu se ženíte strašně pozdě a vnímáme vás spíše jako kariéristy než rodinné typy. A také zastáváme názor, že vaše mladá děvčata jsou promiskuitní.
Při úmrtí nikoho na pohřeb nezveme – přijde každý, kdo cítí, že by tam měl být. Tři dny před pohřbem se konají speciální setkání, kde se v podstatě loučíme se zesnulým. Ztráta blízkého je pro nás velká rána, protože jsme velmi rodinně založení. Blízká rodina nosí černou, a pokud zemře manžel, manželka nosí černé oblečení až rok a nijak se nezkrášluje.
Jak se řeší konflikty uvnitř komunity? Máte specifické způsoby nebo metody, jak se vypořádat s problémy mezi členy komunity?
Máme romský soud, takže se nijak nezapojuje policie a všechny spory se řeší čište uvnitř komunity. Nechci zacházet úplně do detailů, protože je to velmi intimní věc, ale v podstatě všechny spory řeší starší muži, kteří jsou v naší komunitě respektovaní.
Jak vnímáte vztahy mezi olašskou komunitou a majoritní společností? Jaké jsou největší nepochopení, se kterými se setkáváte?
Spousta lidí má velmi stereotypní názory ohledně naší komunity, na druhou stranu i my máme určitě představy o vaší komunitě. Když uvedu příklad, tak třeba to, že romské děti by se neměly kamarádit s bílými. Z našeho pohledu se zase ženíte strašně pozdě a vnímáme vás spíše jako kariéristy než rodinné typy. A také zastáváme názor, že vaše mladá děvčata jsou promiskuitní.
Cítíte někdy, že vás společnost odsuzuje jen kvůli tomu, odkud pocházíte?
Určitě ano. Jednak v rámci mého působení na sociálních sítích, ale třeba i ve chvíli, kdy vejdu do obchodu a mluvím „po cikánsku“. To mě pak prodavačka celou dobu sleduje a chodí všude za mnou. Když jdu do obchodu se svými bílými kamarádkami, žádná prodavačka si mě ani nevšimne a nedýchá mi celou dobu na krk.
Olašská komunita si často zachovává tradiční způsob života. Co je pro vás naprosto běžné a přirozené, ale pro lidi zvenčí to může působit bláznivě?
Bydlení u tchýně do konce života. Častokrát ještě s vícero nevěstami.
Kdybyste měla natočit reality show o životě olašské komunity, jaký by byl její název a kdo by byl její hlavní hvězdou?
Hlavní hvězdou by byl ten nejdramatičtější z rodiny, což je rozhodně moje mamka. Věřím, že by to bylo velmi populární, dokonce se s mamkou na toto téma často bavíme a říkáme si, že kdybychom měli reality show, tak bychom byly jako „Kardashianky“.
Žijeme opravdu hodně chaotický životní styl a jsme extrémně temperamentní. A jmenovalo by se to taky nějak strašně dramaticky, něco jako „Život cigánů – co jste o nich určitě nevěděli“.
Kdybych měla strávit jeden den s vaší rodinou, jaká je první věc, která by mě překvapila?
Jídlo. Strašná spousta jídla. My jsme velmi pohostinní a vaříme opravdu ve velkém. U nás i děti mají dovoleno jíst naprosto všechno, neexistuje ani žádný limit sladkostí, protože když jde o jídlo, tak dětem důvěřujeme.
Kdybych chtěla zaujmout olašskou babičku a získat si její sympatie, co bych pro to musela udělat?
To by bylo velmi těžké, protože ženy ze starší generace jsou opravdu hodně tvrdé, a dost by mě překvapilo, kdyby měly někoho rády. I když samozřejmě mají někoho rády, ale velmi to neprojevují. U nás se láska obecně příliš neprojevuje, my věříme spíš v tu přísnou lásku. Neříkáme si, že se máme rádi, nebo se neobjímáme, u nás je to spíš takové „miluju tě, a proto se jdeš učit vařit“.
Jakou radu byste dala někomu, kdo chce lépe pochopit život a zvyky olašské komunity?
Respektovat to, i přesto, že je to jiné.
Co vás nejvíce překvapuje na lidech mimo vaši komunitu? Jaké chování nebo zvyky vás nejvíce udivují?
Nejvíce mě udivují ty stereotypní názory, které lidé mají a ve kterých vychovávají své děti. Nechápu, jak někdo může své dítě vychovávat k nenávisti k jiné kultuře nebo etnicitě.
Jaká je největší radost, kterou vám přináší život v olašské komunitě?
To, že se držíme svých kulturních zvyklostí. Spousta jiných kultur už dávno zapomněla na své tradice. A já jsem vděčná, že u nás jsou ty tradice stále. Také se mi velmi líbí, že máme svůj vlastní jazyk a od malička hovoříme dvěma jazyky.
Jaké jsou podle vás největší mýty nebo nepravdy, které o vaší komunitě kolují mezi lidmi zvenčí?
Největší mýtus je asi to, že jsme špinaví. Dále také to, že ženy nemají žádná práva a že si bereme své bratry a bratrance a je u nás běžný incest. A že žena jenom rodí děti, aby mohla pobírat dávky. Často se setkávám i s tím, že jíme psy.
Existuje nějaké slovo nebo fráze, které by majoritní společnost nechápala, ale ve vaší komunitě je to běžné?
Nech ťa udre vietor.
Reklama
foto: se svolením Salome, zdroj: Autorský článek