Souhlas, porozumění respekt a komunikace. Docela jednoduché pravidlo, aby nám hezky fungovaly mezilidské i partnerské vztahy, že? Až samozřejmě na to, že život není matematická rovnice. Dokazují to výsledky reprezentativního průzkumu nazvaného CZECHSEX z poloviny května tohoto roku. Výzkumní pracovníci v čele s hlavní metodičkou Mgr. Kateřinou Klapilovou, Ph.D., která vede Centrum pro sexuální zdraví a intervence Národního ústavu duševního zdraví, získali odpovědi od čtyř tisícovek lidí, a to v on-line podobě, další dvě tisícovky odpovídaly v klasických dotaznících. Čistě pro zajímavost. Jak průzkum ukázal, hrozbami nebo přímo aktivním násilím bylo k pohlavnímu styku donuceno 17 % (896 720) žen a 5 % (254 141) mužů v České republice. Také se uvádí, že u žen, které zažily nějakou formu sexuální násilí, se to u 19 % z nich poprvé stalo ve věku pod 15 let (!). U mužů je to 7,5 %.
Poměrně alarmující čísla dokresluje také fakt, že přes 93,1 % žen a 98 % mužů případy nenahlašuje na policii. Podle Klapilové je nejčastějším důvodem fakt, že oběti zkrátka nevyhodnotili daný „akt“ jako znásilnění (u 42,4 % žen a 58,4 % mužů), a poté také stud (u 29,3 % žen a 14,7 % mužů).
Zpátky k neziskové organizaci Konsent. Tu založila v roce 2016 Johanna Nejedlová, která chtěla změnit narativ, že za znásilnění může krátká sukně nebo „vyzývavé“ chování. Vznikla první kampaň Když to nechce, cílící na muže. O rok později rozjeli svépomocnou skupinu pro ženy, jež se staly obětí sexuálního násilí. Bořit mýty o sexu a vztazích se nebojí ani ve školním prostředí. Protože, co se v mládí… V současné době nabízí ucelené a zábavné workshopy pro mládež, ale i pro rodiče, které učí, jak se svými dětmi o zdravém sexuálním životě vůbec mluvit. Před dvěma roky vydali také edukativní knihu Děti to chtěj vědět taky. Na slovíčko jsme si sedly s Annou Hrábkovou, vedoucí komunikace Konsentu.
Konsent vznikl mimo jiné jako reakce na alarmující výsledek průzkumu, který v roce 2016 vydala organizace Amnesty International. Bylo černé na bílém, že 67 % Čechů si myslí, že za znásilnění si oběť může sama. Máme rok 2024. Jak na tom jsme nyní?
V roce 2022 se v druhém kole tohoto výzkumu ukázalo, že těch děsivých 67 % kleslo na 40 %. Pro Konsent to byla skvělá zpráva. Zpráva potvrzující, jak nutná je osvěta a kvalitní sexuální výchova, která rozebírá i viktimizaci oběti anebo dopad stereotypů jak na proces nahlašování, tak hlavně na veřejné vnímání zodpovědnosti pachatelů. A to má vliv na spravedlnost trestů a proces vyšetřování. Rok 2024 se pomalu blíží ke konci a osobně věřím, že kdybychom průzkum udělali znova, bude číslo zase o něco nižší. Máme za sebou stovky dalších workshopů s dětmi i dospělými. Díky velké dopadové analýze těchto workshopů víme, že mají právě i na victim blaming pozitivní dopad. Osvětou jsme se dostali za ty dva roky k dalším několika milionum lidí. Má to smysl a věřím, že se ta změna už velmi dobře rozpohybovala.
Sex je naprosto přirozená součást života. Na druhé straně víme, že se děje v této oblasti i násilí. Představíte nám zhruba náhled do projektů a workshopů, které v Konstentu nabízíte? Pro koho všeho jsou určené?
Jasně, jen je to dlouhý výčet, tak snad vás neunudím! Děláme workshopy primární prevence pro žactvo, zatím na druhém stupni, ale nově připravujeme i metodiky pro první stupeň – v nich se bude mluvit například o hranicích nebo intimních partiích.
Dává nám smysl mluvit o sexu, hranicích, respektu, souhlasu… A právě i bořit spoustu mýtů a stereotypů, které tu pořád jsou. Vedle victim blamingu je to hromada genderových stereotypů. A tím rozhodně nemyslím jen ty namířené proti ženám, ale spousta z nich je i o mužské sexualitě, vztahovosti nebo emočním prožívání.
Ucelené metodiky ke stažení zdarma máme mimochodem i pro všechny vyučující. Ty ale i školíme, protože to je nejdůležitější: je spousta vyučujících, co sexuální vzdělávání chtějí už dělat dobře, ale neměli žádnou systémovou podporu. Vedle žactva a vyučujících dále školíme taky na akademické půdě – jak studující, tak vyučující nebo například ombudsosoby. Dále máme workshopy pro firmy, kde pomáháme nastavovat bezpečné prostředí, ať už třeba v procesu onboardingu, nebo v běžném chodu firmy. Dále školíme bary, kluby, festivaly a další organizace v naší safer space síti #respektjesexy – tedy podniky, které netolerují obtěžování. V neposlední řadě máme taky workshop pro rodiče a další pečující – ten jde ruku v ruce s knihou našich autorek Marcely Poláčkové a Dagmar Krišové, Děti to chtěj vědět taky. Workshopy pořádáme i pro táborové vedoucí a lidi z nízkoprahových center, ale i pro všechny další pracovníky s mládeží. Důležitým projektem je pro nás taky svépomocná skupina pro přeživší sexuálního násilí – jednu máme v Praze a druhá vzniká v Českých Budějovicích.
V Konsentu také odbouráváte mýty o sexu a sexuálním násilí. Jak se vám to zatím daří? (Jaké nástroje k tomu používáte?) A jaké výrazné stereotypy stále ještě ve společnosti přetrvávají?
Ano, mýty bouráme od založení v roce 2016. Daří se to myslím skvěle – nabalují se nám podporující lidé i projekty a jejich účastnictvo. Reálně musíme teď hodně prioritizovat a spoustu zájmu už i odmítat, protože naše kapacity jakožto nevládní organizace jsou omezené, ale zájem je velký. Máme z toho radost a moc si vážíme důvěry, s jakou se na nás lidé obrací. Zároveň ale taky čím dál víc vnímáme, že prodlužujeme ruku státu v něčem naprosto zásadním. Zajišťování bezpečí musí být mnohem silnější a systematické – proto je tedy naším hlavním nástrojem teď snaha o systémové zkvalitnění sexuální a vztahové výchovy přímo ve školách. Vyzýváme MŠMT a spolupracujeme na tom, aby vyučující měli kvalitní podklady a průpravu, to je základ. Zatím tomu tak není, snad se to podaří s novými RVP. Dalším silným nástrojem jsou samozřejmě ale i třeba sociální sítě – reálně fungují pro drtivou většinu mladých lidí i jako edukační nástroj. Proto nám dává smysl tam být a mluvit o sexu, hranicích, respektu, souhlasu… A právě i bořit spoustu mýtů a stereotypů, které tu pořád jsou. Vedle victim blamingu je to hromada genderových stereotypů. A tím rozhodně nemyslím jen ty namířené proti ženám, ale spousta z nich je i o mužské sexualitě, vztahovosti nebo emočním prožívání. Prakticky každý z našich asi 700 příspěvků na instagramu nějaký stereotyp vyvrací, sledujte nás a pomozte bourání tím, že je třeba budete sdílet i mezi své přátele, kteří nás ještě neznají :)
Dle dostupných statistik zažije znásilnění každá desátá žena a pouhá dvě procenta pachatelů jsou potrestána. Jak je tohle v civilizované společnosti vůbec možné? Jsou ta data stále stejná?
Ano, to jsou platná data. Na vině je a bylo několik faktorů. Strašně dlouho jsme tu měli chybnou definici znásilnění, která nepokrývala asi 70 % případů znásilnění. Právě ve více než dvou třetinách těchto situací totiž nastane typická neurologická reakce v ochromující míře ohrožení – zamrznutí. Měli jsme tu velmi dlouho představu, že znásilnění probíhá někým neznámým za použití násilí, kdy se oběť brání, pere. Ignorovali jsme realitu, která je úplně jiná.
Většinu znásilnění spáchá osoba nám blízká. Partner, někdo z rodiny, přátel. Tlak, naléhání, ignorace chybějícího souhlasu, ochromující strach – to všechno jsou věci, které se neprojeví v modřinách, nestačí tedy zkoumat, jak moc se kdo bránil. S chybnou definicí znásilnění se pojil i často otřesný a retraumatizující proces vyšetřování, kdy se přeživší velmi často setkávali s podezíravou, zastrašující nebo jinak nepříjemnou reakcí orgánů činných v řízení – ať už policie, povinná gynekologická prohlídka nebo soudnictví. Do toho přimíchejme nálož stereotypů v čele s věčným podezíráním oběti, že si to vymyslela, že se chce mstít nebo že si za to může sama… a máte prostředí, kde je jasné, proč se děje 34 znásilnění denně, ale nahlášena jsou jen dvě. Nicméně v červnu finálně podepsal prezident novou napravenou definici. To je zásadní změna a věřím, že se to projeví i v těchto statistikách.
Jakékoliv násilí je nepřípustné. To sexuální je přece jenom ještě o další level náročnější. Existuje vůbec nějaký ideální postup, jak se chovat k oběti znásilnění?
V první řadě důvěřovat. A jasně to dát najevo. Nehodnotit. Poděkovat za důvěru – protože to vážně chce dávku odvahy, svěřit se a důvěřovat. Vyslechnout, nedávat nevyžádané rady – skvělý je aktivní náslech. Nabídnout takovou pomoc, jakou přeživší preferuje, skvělé je prostě se zeptat: Co ode mě teď potřebuješ? Jak ti můžu pomoct? – a případně třeba poskytnout doprovod nebo podporu při nahlašování dál.
A jak je to vůbec s názvoslovím. Je „košer“ slovo oběť? V zahraničí se používá spíše slovo „přeživší“, ale napadá mě spíše, jestli to není jenom slovíčkaření.
Taky se přikláníme spíš ke slovu přeživší. „Přeživší“ zdůrazňuje resilienci a sílu lidí, kteří zažili znásilnění, a umožňuje přebrat kontrolu nad svým příběhem. Naproti tomu termín „oběť“ může vyvolávat pocit bezmoci, pasivity a stigmatu. Změna terminologie odráží i snahu o větší uznání komplexity zkušeností lidí, kteří se setkali s násilím, a podporuje kulturu, která klade důraz na uzdravení a podporu místo obviňování a stigmatizace. Tímto způsobem můžeme lépe porozumět zkušenostem a podpořit přeživší v procesu uzdravování.
Je pro oběti i jisté povzbuzení, že se o této problematice ve společnosti začíná už pořádně mluvit?
Jistě, věřím, že funguje, jak se říká „name it – change it“. Resp. věřím, že i oběti tohle cítí, protože se to reálně děje.
Je to běh na dlouhou trať a spousty stereotypů se ve společnosti možná nikdy nezbavíme, už jen proto, jak fungují algoritmy sociálních sítí a jejich vliv na extremizaci názorů.
Jak jste se ptala na výzkum na začátku, také samotná náprava chybné definice – to jsou všechno zásadní kroky, které jsou pro přeživší, ale i pro kohokoliv, kdo má ve středu svých hodnot souhlas a respekt, důležitou zprávou.
V roce 2017 jste vytvořili také svépomocnou skupinu pro ženy, které byly znásilněné. Jak funguje?
Je to pravidelné setkání pro kohokoliv (nejen pro ženy), kdo zažil sexuální násilí. Ve sdílení v bezpečném uzavřeném prostředí je velká síla. Skupinka se schází pravidelně jednou za dva týdny a každá osoba se může zapojit, jak potřebuje – někdo třeba celou dobu může mlčet, poslouchat a plést, někdo mluví, někdo se ptá. Skupinu facilitují dvě kolegyně a je to skutečně uzavřená komorní skupina s velmi bezpečným a přijímajícím prostředím.
Zkraje dubna Poslanecká sněmovna schválila redefinici znásilnění. I tohle vnímám jako pozitivní krok. Podnět jste jako Konsent dali už pře třemi roky. Návrh prošel až nyní. Co jste proto, aby vás politici vyslechli a vnímali to jako velmi potřebné, museli udělat? Kdo se na tom všem podílel?
Byla to tříletá práce zejména naší ředitelky Johanny Nejedlové a Ireny Hůlové z Amnesty International CZ. V těchto dvou organizacích jsme se spojili a společně i s dalšími členkami a členy týmu, jako například naší advokační manažerkou Klárou Kadár, se uskutečnily stovky schůzek s politiky, mediální kampaň Chce to souhlas, několik happeningů (například jsme společně před Poslaneckou sněmovnu přivezli postel!), výzkumy, spousta osvěty v médiích… Vnímám to tak, že nejzásadnější ale byla ta mravenčí práce schůzek: bylo třeba to prostě se všemi probrat.
Přispěje podle vás tato redefinice i ke zmenšení či případnému odstranění stigmatizace sexuálního násilí?
Jsme přesvědčeni, že ano. Je to běh na dlouhou trať a spousty stereotypů se ve společnosti možná nikdy nezbavíme, už jen proto, jak fungují algoritmy sociálních sítí a jejich vliv na extremizaci názorů.
Reklama
Víme ale, že se situace zlepšuje, a pokud se nezmění nic zásadního v postavení demokracie, nadále jistě i bude.
Zastavím se ještě u nejnovější kampaně, jež jste spustili ve spolupráci s hlavním městem a ROPIDEM: Obtěžování do MHD nepatří. Ani nikam jinam. Zaznamenala jsem vlnu poněkud různorodých reakcí od negativních po ukřivděné. Jaký byl cíl kampaně.
Cílem je omezit obtěžování, a to konkrétně aktivizací přihlížejících. Tím, že se ostatní kolem nás zapojí, když vidí, že se něco děje. Právě zapojení ostatních cestujících zejména v jedoucích vozech je totiž nejefektivnějším nástrojem.
Co si myslíte, že za vlnou „hejtů“ v tomto případě stojí? A zaznamenali jste i zlepšení reakcí?
Onu zdánlivou „vlnu hejtů“ reálně tvoří jen malá hlasitá menšina, která se ozvala až v průběhu jako takový běžný kolorit kampaní, které mají genderový rozměr. A která zkrátka velmi pravděpodobně s obtěžováním v MHD zkušenost nemá. Naopak známe reálný dopad kampaně, nezaložený na domněnkách nebo hlasitosti jedinců, a reakce vnímáme velmi pozitivně: s absolutně minimální investicí jsme zasáhli pětinu Česka (přestože kampaň byla jen v Praze) a 79 % žen, které kampaň viděly, ji považují za užitečnou. Nový výzkum nezávislé výzkumné agentury NMS kromě toho ukazuje, že stejně ji hodnotí i 93 % lidí generace Z, kteří ji viděli. Sešlo se nám přes 1200 osobních příběhů a otevřeli jsme tak unikátní pohled do toho, jak obtěžování reálně vypadá. Upřímně, je úplně jedno, že pár hlasitých jedinců má potřebu téma bagatelizovat: důležitý je reálný dopad na lidi, kteří jsou statisticky oběťmi nejčastěji. Jejich reakce jsou ty, které nás primárně zajímají.
Co si jako hlas organizace Konsent nejvíce přejete?
Aby byl základem každé interakce respekt a souhlas. To zahrnuje intimitu, sex, ale i vztahy v práci, ve škole, v rodině… Respekt ke svým i cizím potřebám a hranicím je základ pro prevenci jakéhokoliv násilí.
foto: Konsent, zdroj: Autorský článek