„Pro takového člověka je velmi stresující být v centru pozornosti, vystupování na veřejnosti, ale i běžné činnosti, nepříjemný je pro něj i pouhý pobyt v prostoru s větší koncentrací lidí (např. v MHD, na přeplněných místech, náměstích…). Potíže mohou mít mírnou až těžší formu. V nejtěžších případech se člověk už zcela vyhýbá sociálním kontaktům, což výrazně narušuje kvalitu jeho života,“ vysvětluje úvodem psycholožka Lucie Svobodová.
Lucie, jak se může úzkost projevovat?
Projevy úzkosti můžeme pozorovat na úrovni těla, emocí, myšlení a chování.
- Tělo: zrychlený srdeční tep, mělké a zrychlené dýchání, pocit dušení, svalové napětí, třes, sucho v ústech, stažený žaludek, nadměrné pocení, celková fyzická slabost,
- Emoce: strach ze sociálních situací, kritiky, odmítnutí, zesměšnění, neschopnost se uvolnit v přítomnosti druhých,
- Myšlení: zahlcení katastrofickými scénáři (co vše se může stát), obavy, že se ztrapním, udělám chybu, sklon k perfekcionismu, sebekritika, nízké sebevědomí,
- Chování: snaha o to se vyhnout sociálním situacím, a pokud už se jich musím účastnit, tak velmi precizní (často stresující a přehnaná) příprava na ně.
Pracuji jako školní psycholožka a s tímto problémem mě vyhledávají děti a mladiství nejčastěji cca od 12 let věku až po ranou dospělost. Scénář je často velmi podobný: „Bojím se mluvit před třídou, když mě učitel/ka vyvolá. Mám strach, co si o mně někdo pomyslí. Obavy, že řeknu něco špatně, budu koktat nebo ze sebe nevydám ani hlásku a tím se totálně ztrapním. Co když se mi budou smát?“
Je pravda, že lidí s touto poruchou přibývá, a pokud ano, čím je to způsobené?
Neznám přesná čísla, ale poslední statistiky ukazují, že se opravdu zvyšuje počet osob trpících sociální úzkostí, a to už od dětského věku. Pokud se tyto potíže neřeší, mohou přetrvávat do dospělosti. Z praxe vnímám, že u dětí se tyto potíže prohloubily zejména během pandemie COVID-19. Samozřejmě, že tyto problémy existovaly již před pandemií, ale osobně vnímám, že uzavření škol a omezení sociálních interakcí vytvořily pro tyto poruchy živnou půdu. Děti se často skrývaly za obrazovkami počítačů, často s vypnutými webkamerami.
Reklama
Ve škole, kde pracuji, jsme se snažili pořádat psychohygienické kruhy i online, ale bylo často velmi těžké děti přesvědčit, aby se aspoň na chvíli ukázaly na kameru. Některé se neukázaly, protože se styděly, jiné proto, že se od rána nepřevlékly z pyžama, nebo nechtěly, aby ostatní viděli jejich domácnost. Každopádně děti a mladiství v té době přišli o možnost se spolu normálně bavit, budovat přátelství a získávat sociální dovednosti, což pro některé z nich činilo návrat do škol velmi stresujícím.
Je pravda, že s úzkostí souvisí i panické ataky a projevy mohou být velmi intenzivní?
Je důležité zmínit, že lidé trpící úzkostí mohou zažívat panické ataky, které jim mohou způsobit pocit, že umírají. Srdce bije na poplach, špatně se jim dýchá, a objevují se tělesné symptomy jako třes, sucho v ústech, stažený žaludek a pocit na omdlení. Pro lidi, kteří panickou ataku pozorují poprvé, může být takový stav děsivý a často volají záchrannou službu. Zdravotníci pak obvykle zjistí, že pacient má srdce naprosto v pořádku a že potíže jsou psychického původu. Tato informace však člověku, který je zahlcený úzkostí, příliš nepomůže. Tito lidé se často bojí, že ataku zažijí znovu, protože ji nemohou ovládat. Začnou se vyhýbat situacím, které by mohly ataku vyvolat, ale to jim dlouhodobý klid nezajistí.
Jaké jsou možnosti léčby, která bude zřejmě dlouhodobá?
U těžších stavů se obvykle přistupuje k léčbě, která kombinuje léky a terapii. Léky řeší hlavně následek, zatímco terapie se zaměřuje na příčinu. Lidé se často obávají léků a mají vůči nim různé předsudky. Ráda bych všechny povzbudila, aby se nebáli vyhledat pomoc psychiatra, pokud vědí, že trpí úzkostí, kterou nemohou ovládat – naopak ona ovládá je. Důležité je vědět, že léky může předepsat pouze psychiatr (absolvent medicíny), zatímco psycholog (absolvent filozofické fakulty nebo fakulty sociálních studií) může nabízet poradenství a terapii, pokud má akreditovaný dlouhodobý psychoterapeutický výcvik. Tuto vsuvku jsem považovala za nutnou, protože lidé si tyto role často pletou.
U sociální fobie nelze postupovat tak, že bychom člověka chránili tím, že mu doporučíme, aby se vyhýbal stresujícím situacím. Naopak je nutné tyto situace postupně překonávat, čímž se buduje sebevědomí a důvěra v sebe sama.
V případě úzkostných stavů se zpočátku využívají tzv. anxiolytika – léky určené ke krátkodobému užívání (max. 14 dní) s cílem pacienta stabilizovat. Mezi ně patří například Neurol, Diazepam, Xanax nebo Ativan. Poté se často nasazují antidepresiva, která jsou určena k dlouhodobému užívání a jejich nástup je pozvolný – obvykle trvá 3–4 týdny, než se dostaví požadované účinky. Tyto léky nejsou návykové a pomáhají zvládat léčbu sociální úzkosti.
Kromě léků je ale potřeba zaměřit se také na terapie?
Jistě. Co se týče samotné terapie, při léčbě sociální fobie se osvědčila kognitivně behaviorální terapie (KBT). Laicky řečeno, jak porazit strach? Odpověď je možná nepříjemná, ale spočívá v jeho překonávání. Zpočátku může člověk potřebovat pomoc terapeuta, který ho doprovází v reálných zátěžových situacích, dokud je nezačne zvládat sám. Postupem času, jak klient zjistí, že zvládl něco překonat, strach se začne zmenšovat a roste jeho sebevědomí.
Setkáváte se s úzkostmi především u dětí. Co na ně nejlépe funguje?
S dětmi často využívám techniku „Hlava plná strachu“, která zahrnuje pojmenování katastrofických scénářů, které si hlava vymyslí, a zamyšlení se nad tím, které z těchto strachů jsou reálné a ovlivnitelné. Například strach z neúspěchu u testu může být reálný, pokud se dítě neučí, ale nemůže ovlivnit, jaké otázky učitel nakonec do testu zařadí. To pomáhá dětem rozlišit mezi obavami, které mohou a nemohou ovlivnit.
Úzkost je však iracionální, takže pouhé uvědomění často nestačí. Klienty proto učím techniky, jak se uklidnit, zejména pomocí dechu. Úzkostné stavy se totiž projevují mělkým dýcháním, které je třeba zklidnit a prohloubit. Tím se zpomalí tepová frekvence a mozek vyhodnotí, že situace není tak nebezpečná, jak se původně zdálo.
Je důležité, aby klienti dechová cvičení trénovali i v době klidu, aby je mohli v případě úzkosti snadno použít. Jakmile úzkost ovládne mysl, je těžké si uvědomit, co se s tělem děje, a proto je nácvik klíčový. Když se klient naučí ovládat svůj dech, získá postupně kontrolu i nad svou úzkostí.
Do jaké míry ovlivňuje sociální úzkost člověku život, a to jak osobní, tak pracovní?
Sociální fobie (úzkost) může výrazně narušit kvalitu života postiženého člověka. Tito lidé se často začnou stahovat ze světa a vyhýbat se sociálním situacím, což jejich problém ještě zhoršuje.
Cílem není, aby klient nikdy nezažíval strach, ale aby věděl, že je to on, kdo ho může korigovat a ovládat.
Léčba je vždy pozvolná, ale u sociální fobie nelze postupovat tak, že bychom člověka chránili tím, že mu doporučíme, aby se vyhýbal stresujícím situacím. Naopak je nutné tyto situace postupně překonávat, čímž se buduje sebevědomí a důvěra v sebe sama. Člověk si tak uvědomí, že dokáže čelit svým obavám a že situace, kterých se obával, nejsou tak strašné, jak si původně myslel. Postupně začne chápat, že jeho mysl často maluje situace černější, než ve skutečnosti jsou. Pokud se to podaří, může se klient opět plně zapojit do veřejného života, zažívat úspěch, a především být samostatný a soběstačný.
Zmínila byste nějakou konkrétní kazuistiku?
Ano, dívka (8. třída), která má obrovský strach už jen při představě, že by měla něco říkat před třídou. Její očekávání? „Vysmějí se mi, budou si myslet, že jsem hloupá, nikdo mě nebude mít rád a nebude se se mnou chtít bavit.“ Učitelé jí vycházejí vstříc a nezkouší ji před tabulí, když nechce. Nedávno jí však učitelka, kterou má opravdu ráda, řekla, že by bylo fajn, kdyby někdy zkusila prezentovat úkol před třídou tak jako všichni ostatní. Dívka na to reagovala slovy: „Moji spolužáci už si všímají, že já nikdy nejdu k tabuli… i tak jsem ta divná já.“
Bavíme se o jejích katastrofických scénářích a o tom, co nejhoršího se může stát: „Vysmějí se mi, nikdo se se mnou nebude bavit.“ Ptám se, jaký mají ve třídě kolektiv a jestli se často stává, že se někdo někomu vysmívá. „Vlastně nikdo se nikomu nesměje, když jde o vážnou věc… kolektiv máme dobrý.“ Ptám se tedy, odkud ten strach vlastně pramení? Dívka samozřejmě nedokáže přesně odpovědět, což je v pořádku. Víme, že úzkost je často iracionální.
Probíráme všechny možné nejhorší scénáře, ale zároveň hledáme situace, kdy dívka strach překonala a jak se přitom cítila. Pátráme také po zážitcích z dětství. „Čeho ses bála, když jsi byla malá? Co ti pomohlo ten strach překonat? Jak ses cítila, když jsi ten strach porazila?“ V této fázi se obvykle dozvídám, jak skvěle se lidé cítí, když jsou schopni zvládnout něco, čeho se obávali… jak jejich sebevědomí najednou vzroste. A právě v těchto chvílích se rodí naděje a důkaz, že to umí, a že je potřeba tento um přenést do současné doby.
Dívka, která ke mně přišla, trpěla „pouze“ mírnou úzkostí. Když objevila své zdroje a uvědomila si, že v minulosti dokázala čelit strachům, tyto vzpomínky jí dodaly odvahu, že to možná půjde i teď. A z „možná“ se stala realita: byla schopna odrecitovat báseň před třídou. Ptám se na její pocity? „Skvělé!“
Postupné vystavování se zátěžovým situacím vede k tomu, že úzkost ustupuje do pozadí. Klienta vedeme od těch jednodušších situací až po ty, které pro něj představují nejvyšší míru stresu. Cílem není, aby klient nikdy nezažíval strach, ale aby věděl, že je to on, kdo ho může korigovat a ovládat.
Co byste vzkázala lidem, kteří patrně trpí úzkostí, ale nechtějí si to připustit?
Pokud víte, že vy nebo někdo vám blízký trpí sociální úzkostí, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Není to slabost, naopak je to projev velké síly.
foto: se svolením Lucie Svobodové, zdroj: Autorský článek