Každý jsme součástí nějakého příběhu. Některého dobrovolně, jiného bez vlastního přičinění – třeba rodinu nebo základní školu jsme si nevybrali – a nejvíce toho svého vlastního. Jenže to naše vyprávění má spoustu verzí.

Jeden děj je skutečný. Ale mnohem důležitější je ten, který nám takzvaně utkvěl v hlavě. Čím toho má člověk víc prožito, tím proměnlivější je v jeho vyprávěních a vzpomínkách vlastní minulost. Také záleží, co člověk zrovna prožívá.

To, co se hodí

Potřebujete-li více pozdvihnout sebevědomí, pak jako po kamenech přes řeku skáčete ve vzpomínkách po událostech, kdy jste něco dokázali. Osobní příběh se stává archivem, ze kterého vytahujete vždy ty citace, které se hodí.

Každá generace tvrdí, že když oni byli mladí, svět byl lepší, lidé charakternější, řemeslníci zručnější a dané slovo platilo.

A některé části vašeho deníku se dokonce někde ztratí, vypadnou, jsou kýmsi vytrženy a zničeny. Paměť je laskavá průvodkyně a ráda zasouvá okamžiky zlé či nepříjemné kamsi do ztracena. Odtud všechny ty retro vlny a nesmyly, že dřív bylo líp.

Každá generace tvrdí, že když oni byli mladí, svět byl lepší, lidé charakternější, řemeslníci zručnější a dané slovo platilo. Stačí otevřít dějiny jakékoliv země na jakékoliv stránce, aby nám bylo jasné, že ono zlaté období lidstva trvalo vždy velmi krátce. Zatímco technologie se stále zlepšují, lidské jednání zůstává bohužel stále nepříjemně neměnné.

Nesnesitelně těžký život

Je-li osobní příběh každého z nás plný, jemně řečeno, nepřesností, pak se nedivme, že je velmi těžké jej propojit s podobnými vyprávěními dalších lidí tak, abychom se shodli na jeho nějaké společné verzi. I ty slavné mýty a údajné historické danosti si upravujeme, vysvětlujeme a přizpůsobujeme své době, svým potřebám a zájmům.

Je to logické. Již tak je nesnesitelně těžké projít vlastním životem, jste-li alespoň trochu citlivý a vnímavý člověk, abyste se nezbláznili nebo netoužili zmizet někam daleko, ale hlavně jinam. A nyní máte do svého příběhu nějak zasunout i vyprávění ostatních.

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny,“ praví básník. Během svého příběhu jsme si vytvořili vztah k určitému místu či zemi. Ale ty mají svoji vlastní story, mýty a hříchy. Ať chceme či nechceme, náš film je jen díl tohoto seriálu nebo spíš součást scénáře vloženého do určitého děje. Máme tak zodpovědnost za něco, co jsme si nezvolili, nenapsali, co jsme nezpůsobili. A tudíž zase upravujeme, přepisujeme, pootáčíme, z malé role děláme velkou, ze záporáka hrdinu a naopak.

Hledání rolí

To, jak nakonec celý film, příběh vypadá, jak jej vidí a vnímají ostatní, je velmi důležité. Zapadá-li nám to, co vidíme a slyšíme kolem sebe, do našeho vlastního scénáře, můžeme se s tím ztotožnit. A šíříme tento způsob vyprávění dál. Ale jestli naše osobní pocity a vzpomínky nezapadají do společného filmu, hledáme jiného režiséra a jinou roli pro sebe.

Mluvíme-li tedy o nutnosti nalezení nějakého českého příběhu pro budoucnost, nějaké vize, představy, ideálu, na kterém bychom se shodli, je to nadmíru těžký úkol. Přes onu možná zveličovanou rozdrobenost do vzájemně se neprolínajících bublin nevidíme smysl společného úsilí. Víme, že sami nejsme nic proti jasně se definujícím a jakoby z hlubin naší nepozornosti povstalým silám, které se nechtějí domluvit, nýbrž nás pohltit.

Jsme překvapeni existencí zla, když přitom my nechceme nic víc než home office, latéčko a sledovat vylomeniny jiných na sítích. Být nevšímavý k okolí a hledět si svého nestačí. Potřebujeme znát svoji roli ve scénáři, který se nám ani nechce otevírat, natož přepisovat. Bude to bolet, objeví se staré nevyřešené problémy a ty nové rozhodně nepočkají. Hledá se režisér nové české filmové vlny. Té skutečné, životní. Nabídky zatím nevypadají oscarově.

Související…

Pátek Karla Křivana: Podzim jako začátek
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek