Pátek Karla Křivana: Podzim jako začátek

Nemám rád podzim. Z chodníků a náměstí zmizí zahrádky a místo nich zůstanou dvě tři navlhlé židličky stranou pro kuřáky, tyto kacíře dneška, pro které není mezi zdravě žijícími spoluobčany důstojné místo. Již se ulicemi neprocházíme, ale pouze někam jdeme. Ubývá také těch zastavení na pár vět s náhodně potkaným známým, protože soustřední na cíl cesty a vidina teplé místnosti bývá v tomto nečase přednější. Tmy navíc přibývá, což nám nepříjemně naznačuje, že všechno má svůj konec.

Rozumím strachu dávných civilizací z narůstající moci čehosi temného, kdy čekání na návrat teplých slunečních dní se zdá beznadějné. Nejsem milovníkem zimních sportů, takže blížící se zima není pro mě časem radovánek, nýbrž jen prodlužováním zbytečných přírodních rozmarů.

Potřeba odjet

Těch pár dní, kdy je Praha zasněžená, je sice dojemná romantika, ale s letními nocemi na náplavkách se to nedá srovnat. Navíc nevím, jak se mám na podzim oblékat, protože je mi ve zvoleném saku a svetru buď zima, nebo kabátu horko.

V polovině září poznávám nové lidi, musím si psát inovované podklady pro přednášky, přemýšlet nad tím, co se v PR a reklamě od minulého semestru změnilo.

Deštníky a šály ztrácím s pravidelností japonských vlaků a v kavárnách zmizely věšáky, takže jindy útulná místa připomínají čekárny na nádražích. Ne léto, ale to podzim ve mně vyvolává opravdovou potřebu někam odjet a nechat deštivé město na pospas světlům cinkajících tramvají a tmou milosrdně přikrytých nepořádků kolem odpadkových košů a míst, kam se stahují ti, kterým v pokeru života nepadají karty.

Přece se něco rodí

Již druhým rokem má ale pro mě podzim i symboliku začátku. Kdosi usoudil, že mohu alespoň na chvíli cosi vyprávět studentkám a studentům o své práci. Takže i mně začíná školní rok, alespoň pár hodin týdně. Slovo začíná je důležité. V polovině září poznávám nové lidi, musím si psát inovované podklady pro přednášky, přemýšlet nad tím, co se v PR a reklamě od minulého semestru změnilo.

To je panečku jiná atmosféra než uspávající nálada podzimu. Je moc dobře, že koloběh školního roku je postaven vlastně proti přírodě. Ve chvíli, kdy ta se pomalu ukládá k zimnímu spánku, tak v učebnách a přednáškových místnostech se naopak probouzíme do nového a pro někoho nekonečně dlouhého období sdílení informací, ale i vztahů, nejistot a otázek.

Už se nebojím

Ano, ty otázky. Věřte mi, že není jednoduché pro člověka, který není profesionální pedagog, dlouhé desítky minut mladým lidem něco vykládat a pokoušet se je zaujmout. A když se to podaří, nepřijde potěšení, nýbrž studentská otázka. A vaše připravená a logicky vystavěná přednáška je rázem rozstřelena jako koule na kulečníkovém stole. Dát odpověď jinou než banálně bezpečně učebnicovou znamená, že se cizím lidem otevřete a umožníte jim objevit vaši vlastní neobratnost, neznalost či jen prosté vědomí, že nevím, tedy jsem.

Pokud jsou ochotni s vámi vstoupit do světa, který není hanba neznat, ale je lež tvářit se, že ho řídíme, pak se takové chvíle změní v radost, protože neznámí lidé vám vždy ukáží pohledy, na které byste sami nepřišli. Pokud zaváháte, jste před nimi i před sebou za troubu. A tahle energie nových setkání se světem, o kterém si myslíte, že ho máte zmáklý natolik, že v něm můžete dělat průvodce, ale ve skutečnosti o něm nevíte o moc víc než ti, kteří se v něm ocitli poprvé, dokáže změnit pochmurné stmívající se podzimní dny v zábavný rej.

Takže se už nebojím podzimu jako pomalu se uzavírajících dveří, za kterými mizí světlo z vedlejší místnosti. Nejen, že na každém konci je vždy nějaký začátek, ale nikdy nic úplně nekončí, protože někde vedle cosi nového začíná. Tuhle radost mi přináší začátek školního roku. Ale já se samozřejmě mohu bavit, protože zápočty a zkoušky na konci semestru pro mě neznamenají probděné noci a nervozitu z nálady zkoušejícího druhý den. Ale o tom jindy.