Tak snad to tentokrát nepřeženu.
Tahle myšlenka se mi honí hlavou pokaždý, co beru. Nejsem žádnej feťák, jen unavená flétnistka s konzervou, která snad kromě notovejch zápisů nezvládá držet pohromadě ani vlastní život.
Zkroušeně vydechnu a ty dva malý bílý prášky zapíjím bílým vínem, který jsem měla na stolku už nějakou tu dobu. Hořkost pilulek mi projede krkem a já se neubráním šklebu. Otráveně se opřu do židle a rozhlížím se po zkušebně, kterou jsem viděla minimálně stokrát.
Vyzula jsem si lodičky a nohy si položila na protější otoman hned vedle pouzdra na flétnu mojí kolegyně. Holý zdi s hodinama a dvě monstery v černých květináčích tý samotě moc nepřidávaly. Tři velká zrcadla jen odrážela tu patetičnost. Nikdo ze sekce neví, že beru. Ani bych si nedala, kdybych nebyla sama, naštěstí šel zbytek sekce před koncertem kouřit. Paradox, já vím. Ale tak to prostě chodí. Krásný vznešený umění, který uvnitř pomalinku hnije. Hrajeme dechberoucí melodie, ale za oponou se děje pravej opak. Povzdechnu si a vezmu do ruky vedoucí part, ať si připomenu některý části. Být muzikant je náročný, ale být koncertní mistr v orchestru je teprve výzva pro játra.
Ten Korsakov se úplně posral, ne? pomyslela jsem si a nevědomky rozbalovala další prášek z balení. Už jsem do sebe chtěla kopnout trojitou dávku rivotrilu, když v tom mi něco zaťukalo na dveře. Rychle jsem prášek zahodila a ohlédla jsem za zvukem. S naprostým překvapením jsem zjistila, že mi mezi dveřmi stojí dítě. Začala jsem si ji pozorně prohlížet. Nemohlo jí být víc než patnáct a byla oblečená jako já za svý punkový éry. Hustý černý vlasy jí lemovaly poměrně ostrý obličej a navíc vypadala jako prototyp celebrity, která se vrátila z odvykačky. Zdála se mi zajímavá, a tak mi zas tak nevadilo, že mě ruší při mý intoxikaci.
„Co tu děláš?” zeptala jsem se opatrně.
„J-já, já ani nevím,” zašeptala ustrašeně.
„Hledáš tu někoho?”
„No, vás, teda tebe. Nevím, jak ti mám říkat,” blekotala nervózně.
„Klidně mi tykej, já jsem Verča,” usmála jsem se a podala jí ruku na znamení seznámení.
„Fakt jo? Hustý, to já taky,” usmála se dívenka od ucha k uchu a opětovala mi poměrně silný stisk.
„Tyjo holka, ty máš sílu. Nehraješ na něco?” zeptala jsem se.
„Příčná flétna, ale teď mám pauzu.”
„Tak to si snad děláš srandu. Já taky! Koukej, zrovna musím nastudovat tohle,” vydechla jsem a ukázala jí svůj part.
„Debilní Korsakov,” zahlásily jsme obě naráz. Jako bychom si četly myšlenky.
„Ty, hele, koncert začíná až za hodinu a půl, nechceš jít jinam, než být v týhle zatuchlý učebně?” zeptala jsem se opatrně.
„Moc ráda, stejně si potřebuju zapálit,” vydechla Verča a z kapsy vytahovala krabičku zlatých Marlborek.
„Měla bych ti říct, ať někouříš, ale nemůžu soudit. Byla jsem stejná,” uchechtla jsem se a pokývla hlavou směrem k východu z divadla.
Chvíli jsme se jen tak bezcílně a tiše toulaly po zámeckým parku hned vedle divadla, když se v tu chvíli chopila Verča konverzace.
„Vypadáš smutně,” ustaraně se na mě podívala a se slastným přivřením očí vydechovala kouř.
„Taky jsem, holka. Ale to je na dlouho.”
„Máme hodinu a půl, tak to vysyp,” neustále namítala.
„No, jak bych začla. Kombinace hraniční poruchy, během kterých několik let prostě chodím po doktorech, žeru prášky jako bonbony a stejně nemám tu ryzí radost ze života. Bla bla bla, prostě sračky.”
„Aaaaha. No a mysliš, že braní benzáků ti v tom pomůže?“ zeptala se s pozvednutým obočím.
„Já vím, že nepomůže, ale dyť bez nich se to občas nedá,” odvětila jsem.
„Na rovinu? Moc jsem tě chtěla odsoudit, ale ve výsledku dělám úplně to samý, takže... Jen mi slib, že když už budeš chtít brát, tak mi o tom řekni.“
„Vždyť tě ani neznám, jak ti mám s tímhle bez urážky věřit?“ Nechápala jsem, o co jí celou dobu šlo.
„Můžeš mi věřit tak, že ti všechno povyprávím.“
Když jsem poslouchala celý její příběh, nemohla jsem věřit vlastím očím a uším. Každičký detail se dokonale podobal mému dosavadnímu stylu žití.
„Achjo, to mě moc mrzí,” vydecha jsem
„Proč? Nás to mrzet nemusí”.
„No a.... chtělas to někdy nechat zajít někam dál?“
„Jak to myslíš?” zeptala jsem se zděšeně.“
„No prostě konec, skoncovat to se vším.“
Nečekala jsem, že náhodný človíček mi na sebe prozradí ty největší psychologické hnoje.
„Můžu mít teda i já jednu z osobních?“
„Jistě,” odpověděla s úsměvěm.
„Stalo... Pamatuješ na svůj první pokus?“
Dívenka najednou celá zbledla. Jako by se jí v paměti vyrojila vzpomínka, kterou chtěla dávno zakopat.
„Pamatuju,” odvětila s upřeným pohledem do mých očí.
„Kolik ti bylo?” vyzvídala jsem dál, zatímco jsem se snažila ignorovat ten nechutnej mráz po zádech
„Bylo nám čtrnáct.”
Jakmile to řekla a odmlčela se, já nebyla schopna pohnout se ani o píď. Jak to myslela, „nám“? Vždyť jsme se teď potkaly. Nebo ne? Nebo jsem právě potkala svoje posraný mladší já, který chtělo bůhvíjaký vysvětlení a místo toho dostalo další trauma a koňskou dávku sedativ? Nemohla jsem nad tím přestat přemýšlet. Z toho nekonečnýho uvažování se z mý hlavy stal mixér, kterej někdo zapomněl vypnout. Sedla jsem si na lavičku a oddechla si. V tu chvíli mi bylo jedno, kam se ta holka poděla, chtěla jsem jen zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout.
Když jsem po chvíli svý “meditace” párkrát zamrkala, zapálila si další Marlborku a rozhlédla se po místnosti se dvěma napůl uvadlými monsterami, a napůl prázdným platem riváčů, popadla jsem vedoucí part a šla předvést svůj poslední koncert, než dodržím to, co jsem svému mladšímu já už léta dlužila.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek