Přimhouřenýma očima jsem pozorovala dvě postavy jdoucí přede mnou a mé řasy obalené v hříšných kvantech uschlé řasenky chránily sytě hnědé panenky před ledovými kapkami deště. Světla města nenechala noc být nocí a já se snažila se svými kolegy držet krok, jenže to nemělo moc úspěchu, když mám sotva metr šedesát a oni oba sahají ke dvoum. V tý situaci mě nezachránily ani vysoký podrážky mých bílých děravých bot. Byla mi zima. Měla jsem strašný sucho v držce a chyběl mi zapocenej klub.
Auta kolem projížděla jen zřídka, ale pokaždý, když se kolem nás nějaké prohnalo, ovládala jsem záštivou potřebu střelit mu kemra na čelní sklo. Jen tak z principu, protože jemu hřála půlky sedačka a já sotva šla v mínusových teplotách a lezavým větru k cíli, který byl v nedohlednu. Utáhla jsem si šňůrkama kapucu kolem hlavy a zavzpomínala na chvíli, kdy jsem se rozhodla vydat se na tuhle cestu podobně, jako když blázen vkročí do neznáma.
V celkem undergroundovym zakouřenym klubu tančila hlava na hlavě, lidi se tlačili ve frontách na pivo a někteří jedinci se pod vlivem opojení váleli na pohovkách v odlehlých částech areálu – kdybyste se jich zeptali, kde jsou, kdy se narodili a jak se jmenujou, možná by vám spíš prozradili tajemství multidimenzní teorie. Já se kroutila jako žížala do rytmu techna, přestože pro mě jakožto pro bývalého vesnického technaře neměla hudba s technem nic společnýho. Normální techno zní stylem „bum bum bum“, ale tohle byly spíš jen elektronický melodie s pomalým rytmem a futuristickými zvukovými efekty. Jenže akce byla propagovaná jako techno, a já nechtěla svým kolegům kazit dojem, takže jsem své dojmy nikomu neprozradila.
Nečekaně se vedle mě zjevil jeden z kumpánů. Tyčil se nademnou a zvýšeným hlasem promluvil.
„Pivko chce jít na kebab. Jdeš s náma?“
Pivko byl náš nepředvídatelný kamarád, a taky se ve skutečnosti nejmenoval Pivko. Někdy se prostě stalo, že chtěl jen tak změnit trajektorii našich nočních výletů. Než abych se snažila vyřvávat svou odpověď, došla jsem si pro kabát, který jsem musela páčit z pod oblečení cizích lidí. Nechtěně jsem si na milisekundu vyměnila pohledy s týpekm vyvaleným na pohovce hned vedle místa, kam se kabáty házely – nekoukal ani tak na mě jako skrz mě. Trochu mě to vyděsilo. Skončím jednou takhle, přejetá na gauči úplně sama, lhostejná všem svým blízkým? V té jeho nepřítomnosti jsem poznala kousek sebe.
Fuj. Vypadla jsem ven.
Pivko stál na kraji zabláceného ostrůvku Štvanice, a pozorval Vltavu.
„Co, že sis tak najednou vzpomněl na kebab?“ Stoupla jsem si za něj a vyzvídala. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli zmínka o jídle podpořila můj apetit nebo mi spíš semkla žaludek do ještě pevnějšího uzlu, než ve kterém se nacházel za obdobných nocí.
„Nevim,“ pokrčil rameny, „bylo mi vevnitř divně, tak jsem šel ven, koukal, jak teče ta voda a došlo mi, že už nechci pivo, ale spíš bych se najed.“
Když Pivko říkal, že už nechce pivko, bylo to trochu alarmující. Ale pochopila jsem, přestože jsem se momentálně ohledně jídla necítila příliš vášnivě. Vyrazili jsme.
Popoběhla jsem, abych se na širokém chodníku mohla vtěsnat mezi Pivka a toho druhého – M… sakra, tomu bych taky měla vymyslet nějakou krycí literární přezdívku. Když jsem se rozhodla tomu prvnímu říkat Pivko, jeho můžu nazvat třeba Ginem. Musela jsem za každou cenu jít uprostřed nich. Za nimi jsem se totiž cítila celkem odstrčeně, a to mě uspávalo a zároveň se mi tak hlava plnila nevrlýma myšlenkama. Kdybych s nimi nedokázala držet krok, zpomalili by? Kdybych si potřebovala zavázat tkaničku, počkali by? Nemohla jsem si je přestat představovat jako bezohledný parchanty. Bohužel jsem nebyla zvyklá na nic jinýho, než na bezohledný parchanty, takže kdyby se s takovou vlastností opravdu identifikovali, pro můj traumatem slisovaný mozeček by to byl jen další triumf ve schopnosti předvídání lidského chování. Jenže zároveň mi to všechno lámalo srdce, protože si ani jeden z nich nezasloužil, abych nad nimi takhle uvažovala. Vždyť jsem je přece bezmezně milovala, jak nejvíc to jen na platonické rovině citů šlo.
Když se na ten stav ohlédnu zpětně, tak bych svému minulému já lehce nafackovala.
„Kurva to je zima,“ zaklela jsem do tichého místa v jejich konverzaci, „už tam budem?“
Pivko pokrčil rameny.
„Podle mě jsme tak v půlce.“
„Ježiši,“ vydechla jsem.
„Ale fakt je ten kebab potřeba,“ připomněl si Gin. Až v tu chvíli jsem si všimla, že šel celou dobu s rozepnutou bundou. Udělalo se mi z něj ještě chladněji.
Pod mostem kousek od Florence jsme se zastavili, už jsme tamtudy šli dnes podruhé. Při první instanci jsme sdíleli nadšení z party lidí, kteří přetírali grafitti na stěně šedou barvou. Napadlo nás, jestli náhodou nebyli z veřejně prospěšných prací a naopak se pouličního umění nezbavovali; teď nás ale praštily do očí nové rozteklé kreace schnoucí na šedivém podkladu. Mé srdce zaplesalo při pohledu na tu extrémně ryzí formu umění, kterou mnozí považovali za vandalismus. Pro mě i pro kluky grafitti ale představovaly spíš oživení šedivosti betonový džungle, v níž jsme se všichni snažili hledat špetky radosti, které mnohdy přicházely do našich psychik v podobě uměle vyvolávaných opojení.
„No vidíš, jsem říkala, že v noci by určitě nepřemalovávali grafitti, kdyby tam nechtěli udělat nový.“
Gin uhnul k jedné ze zdí a nenapadlo ho nic lepšího, než si na nově namalovaný podklad sáhnout. Krátce na to si prohlédl dlaň a na tváři se mu zjevil upřímný úsměv. Pak ke mně natáhnul ruku a předvedl mi ukazováček zašpiněný barvou. Jeho výraz zářil nadšením, jako by objevil sedmý div světa. Přestože rozhodnutí osahat nezaschlý nátěr logicky nemohlo mít žádný jiný dopad, taky jsem se nadšeně usmála.
„Hustý,“ koukla jsem se mu do očí. Jednou jsme vedli argument, kdy jsem se mu snažila vysvětlit, že je má zelenomodrý s náznaky žlutý, ale on si stál za tím, že jsou šedý a buď zelenají nebo modrají podle počasí. Teď se jim maximálně lesklo bělmo podlitý nádechem červený. Nic jim to ale na poutavosti neubíralo; ráda jsem se v nich ztrácela.
Zákryta mostu představovala aspoň částečný komfort. Nefoukal tady tolik vítr a nikomu nepršelo na hlavu, jenže kebab jsme si tam vykouzlit nemohli, a tak jsme pokračovali. Za mostem se na křižovatce tlačily dva noční autobusy a pár aut – na mě ale padala taková únava z pochodu, že jsem na ně už ani flusat nechtěla. Zbytek cesty jsme strávili v tichu, jelikož se mráz zakousl do kostí i zbytku party. Ruce do kapes, snažit se netřást a co nejrychleji se dostat tam, kam jsme chtěli – a hlavně, pro lásku boží, nemyslet na to, že až si koupíme kebab, budeme tu samou cestu muset absolvovat znova.
Po pár otravných přechodech Pivko oznámil, že už zbývá jen kousek. Ukázal někam do dáli na neznámý počet svítících cedulí.
„Vidíte? Támhle jak to svítí.“
Pokusila jsem se mezi cedulemi najít tu s kebabem.
„Jo, aha. Jasně, vidim.“
Neviděla jsem žádnou, ale chtěla jsem mu důvěřovat. Naštěstí měl pravdu, a jen se potvrdilo, že jsem prostě akorát slepá jak patrona.
Vešli jsme do malého obchodu. Po pravé straně byl pult, nad ním visela nabídka různých jídel. Po levé straně stály dva stolečky s židlemi, a nic jiného se dovnitř už opravdu nevešlo. Tedy kromě televize v horním pravém rohu, kde právě dávali nějaký fotbalový zápas – nicméně komentátory zápasu jsme vůbec neslyšeli, protože si zaměstnanci velmi nahlas pouštěli popovou hudbu zhruba z let kolem roku 2010.
„Jakou omáčku?“ Jeden ze zaměstnanců prosvištěl naběračkou nad různým výběrem a díval se na Gina.
„Pikantní.“
„A česnek?“
„Ne, děkuju.“
Zaměstnanec neváhal ani zlomek okamžiku. Jeho husté obočí párkrát slizce zaskákalo na čele jako na trampolíně. Mezitím co Pivko už dávno stál venku a zakusoval se do masivního dürümu, pán za pultem zakmital pozorností mezi mnou a Ginem, načež se šmejdivě zazubil. Rozhodl se nás ztrapnit.
„Ááá! Romantika bude?!“
Přiblble jsem se zasmála, a Gin se zmateně rozhlédl po nás obou. On zaměstnance neslyšel, a proto nechápal, která bije. Já jej ale slyšela moc dobře, akorát jsem z tý představy byla tak opařená, že jsem nedokázala podat koherentní vyjádření.
„Cože?“ Nahnul se k zaměstnanci.
„Bude romantika?“ Zopakoval.
Tentokrát už se hloupě zasmál i on, ale nic zaměstnanci neprozradil, což samozřejmě… bylo adekvátní.
Začala jsem místo toho věnovat pozornost pánovi, který připravoval můj kebab box. Byl vyšší než jeho vtíravý kolega. Postupně jsem si všímala jeho nejrůznějších rysů – protáhlý obličej, vrásčité čelo, pytle pod očima, na hlavě černý ježek z krátkých vlasů a obrovské kouty z perfektních trojúhelníků. Poslední jsem si všimla uší, které se podobaly spíš plachťákům. A pak mi to seplo. Zbytek čekání na kebab box jsem akorát rudla a dusila v sobě smích, divně se mi kroutily rty pod návalem potlačovaného pobavení, protože to byl absolutní, ukázkovej, perfektní, výstavní, tureckej Andrej Babiš. Nikdy jsem neviděla člověka, který by mu byl podobnější. Bývala bych měla trochu drzejší osobnost a trochu víc alkholu v krvi, normálně bych vytáhla telefon a vyblejskla si ho. Můžu totiž bejt klidně druhej Tolkien, Pratchett nebo třeba klidně Kulhánek, ale nikdy nebudu schopna do jakéhokoliv textu protlačit důraz, který kladu na vážnost svého slibu, že jsem opravdu viděla tureckého dvojníka Andreje Babiše.
„Omáčku?“
„Bylinkovou,“ na čele mi pravděpodobně vyjely žilky.
„A tady něco?“ ukázal kleštěma na škopky plné různých druhů zelenin.
„Všechno kromě česneku.“
Jakmile jsem dostala svůj box, vypadla jsem ven za Pivkem s Ginem. S plnou pusou jídla jsem se mezi ně naklonila a musela se podělit o ono úžasné zjištění.
„Viděli jste toho vysokýho týpka? Ten vypadal úplně jak Babiš,“ polkla jsem, „fakt jak přes kopírák, nedělam si prdel.“
Protože do sebe rvali dürümy jako by se měsíc neměli kde najíst, jen souhlasně přikývli a něco zahuhlali. Byl čas vyrazit zpět a můj poznatek o tureckém Babišovi zůstával nedoceněný.
Vždycky se mi jedlo špatně, když jsem u toho měla chodit, ale přišlo mi hrozně trapný to přiznat. Oni do sebe kebab naházeli jako do popelnic a já se furt plastovou vidličkou hrabala v poloplném boxíku. Přicházela jsem na kloub dalšímu zjištění. Mně se po tom chlastání vlastně vůbec jíst nechtělo, a tak jsem trochu zpomalila. V dálce jsem zahlédla koš – rychle jsem do sebe nacpala co nejvíc soust a zbytek do koše vyhodila. Trochu jsem tam chtěla vyhodit i obsah svýho žaludku, ale ne. Tady ne.
Popoběhla jsem, zařadila se mezi své kamarády a těšila se do tepla. Tahle cesta byla prakticky úplně k ničemu – necítila jsem pocit naplnění z jídla, rtěnku jsem měla od mastnýho kebabu úplně v prdeli, strávila jsem po tom víkendu dva týdny ve spárech nějakýho zvláštního a zároveň agonickýho druhu nachlazení, ale aspoň teď můžu vyprávět světu legendu o tureckým Babišovi.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
