fbpx

I muž může dát dítěti bezpodmínečnou lásku, říká dokumentarista. A přidal vlastní zkušenost 2 fotografie
Jindřich Andrš. (zdroj: Profimedia)

Otec může na rodičovské fungovat stejně plnohodnotně jako žena – alespoň podle osobní zkušenosti Jindřicha Andrše.

Zveřejněno: 7. 11. 2024

Rodičovská dovolená v podání otce nemusí vždycky vypadat jako vystřižená z Deníku moderního fotra. Třeba Jindřich Andrš, režisér filmových dokumentů, zvládá rodičovskou dovolenou s přehledem. Tedy její „ideální polovinu“ – v péči o ročního Šimona se totiž od jeho narození s manželkou rovnocenně střídají a do toho společně vychovávají staršího Kryštofa. Jak to zvládají? Povídali jsme si nejen o tom.

Povídejte mi o vás a o Šimonovi. Jak se začal psát váš příběh?

Šimon je náš druhý syn, tomu staršímu Kryštofovi je osm let. Šimon se narodil předčasně vloni – vlastně extrémně předčasně, a z toho důvodu byl několik týdnů v inkubátoru. Myslím, že právě tohle předznamenalo vztah, který spolu nyní máme. Teď je mu korigovaně rok.

Korigovaně?

No ano, protože když se dítě narodí dříve, tak jeho opravdový věk počítáte až od data, kdy se skutečně mělo narodit.

Aha. A když se vrátím k tomu, co jste říkal: Tak v jakém smyslu předčasné narození předznamenalo váš vzájemný vztah?

Když se miminko narodí předčasně, dělá se taková specifická věc, které se říká klokánkování. Spočívá v tom, že za dítětem docházíte do nemocnice, k inkubátoru, když s ním nemůžete být doma. A prostě se o něj staráte, pečujete o něj, chodíte za ním každý den, někdy třeba jenom dopoledne na tři hodiny, nebo i odpoledne na tři hodiny, dohromady na šest hodin. Zkrátka se snažíte co nejvíce se starat, abyste si vytvořili vztah.

To znamená, že na miminko mluvíte, sedíte u inkubátoru, nebo si na něj můžete i sáhnout, pochovat si ho?

Sestřičky vám ho pomůžou vytáhnout z inkubátoru, položí vám ho na holé tělo, kde zůstává ty tři hodiny. Tomu se právě říká klokánkování. To všechno dohromady vytváří vztah dítěte k rodičům.

simon fotka rozhovor3

Zajímavé je, že to takhle dělají jak matky, tak i otcové, a řekl bych, že i stejnou měrou. Já jsem takhle za Šimonem chodil skoro dva měsíce, skoro každý den, nebo každý druhý den a nebylo to vlastně nic speciálního, protože u dalších inkubátorů byli i další tatínci, kteří za svými miminky docházeli úplně stejně jako já.

S prvním synkem to bylo podobně?

První syn Kryštof se narodil v termínu v porodnici, konkrétně porodem do vody. Ten první rok trávil čas vyloženě více s maminkou, s mojí ženou. V podstatě to moje zapojení do procesu k mladšímu Šimonovi podpořil i fakt, že když jsem za Šimonem chodil na neonatologii, kde byl v inkubátoru, tak mě sestřičky zasvětily do péče stejně jako manželku. Třeba skrze koupání a manipulaci s novorozencem, kde člověk musí být mnohem více opatrný.

Jak ta péče probíhá dnes?

Asi tak, že dva a půl dne v týdnu se o Šimona starám primárně já a dva a půl dne primárně manželka, v těch pracovních dnech. Ale znamená to, že s ním třeba trávím i noci, že s ním docházím k doktorům, zkrátka, že během těch mých staracích dní dělám úplně všechno, co znamená pečovat o miminko.

A ten nápad, že to takhle budete provozovat, vznikl v podstatě spontánně v nemocnici, řekněme při klokánkování, nebo jste nad něčím takovým s manželkou uvažovali už dřív?

No ona ta naše situace je asi trochu specifická v tom, že máme oba svobodné povolání. Oba jsme režiséři dokumentů a manželka ještě skladatelka klasické hudby. Takže nemáme zaměstnání v tom smyslu, že někam musíme pravidelně docházet, ale o čase si rozhodujeme sami a často máme nějaké dlouhodobé projekty, kdy vlastně plníme úkol, který nemusí být hotový hned.

Ten, kdo má pracovní den, se stará o staršího syna – odvede ho do školy, potom jde někam do práce, do studia nebo do střižny nebo na obhlídky, potom ho zase vyzvedává a stará se o něj až do večera a ten druhý se celý den stará o miminko. A takhle se střídáme.

Kdybych to měl přiblížit, tak třeba víme, že za dva roky máme odevzdat dokument třeba České televizi nebo někomu jinému. Je to jednodušší v tom, že si čas na práci musíme zorganizovat sami podle sebe tak, abychom to zvládli. I díky tomu jsme vlastně na to, že si péči o dítě chceme dělit, postupem času přišli už u prvního syna. 

U Šimona jste potom na „střídavou“ péči najeli od začátku. Jak do toho zapadá první synek?

Tak ten samozřejmě potřebuje chodit do školy, je třeba s ním dělat domácí úkoly, také s ním dělat různé rehabilitace. Takže my tomu říkáme tak, že jeden má pracovní den a druhý hlídací. Ten, kdo má pracovní den, se stará o staršího syna – odvede ho do školy, potom jde někam do práce, do studia nebo do střižny nebo na obhlídky, potom ho zase vyzvedává a stará se o něj až do večera a ten druhý se celý den stará o miminko. A takhle se střídáme.

Takže miminko reaguje stejně na tatínka jako na maminku?

Ano, to je vlastně zajímavé, že nás oba bere jako plnohodnotné rodiče. Že jinak miminka, která jsou většinu dne s maminkou, po ní potom teskní a tatínek je třeba nedokáže uklidnit. U Šimona to tak není, já ho dokážu uklidnit stejně jako manželka. Bere nás zkrátka oba stejně.

Myslíte, že to je tím, že o něj s manželkou rovnocenně pečujete už od narození? Teď mám na mysli hlavně klokánkování, protože o vlivu kontaktu kůže na kůži se poslední dobou hodně mluví. Že vytváří vztahové vazby a že právě přináší výhody i klokánkujícím/kontaktním tatínkům.

Já nejsem odborník, můžu mluvit jen z vlastní zkušenosti. A na základě té můžu říci, že myslím, že to asi vliv mělo. Potom je ale také pravda, že jsou více a méně plačtivá miminka.

 

A Šimon určitě patří k těm méně plačtivým, on vlastně skoro nebrečí, pokud vyloženě nemá nějaký problém. Takže myslím, že i tenhle jeho charakter usnadňuje tu naši „střídavou“ péči.

A co péči o něj usnadňuje vám?

Myslím, že to naše napojení, to moje napojení na něj, které je hodně silné. Že se prostě známe, takže vnímáme ty vzájemné potřeby. To ale neznamená, že péče o něj není někdy vysilující. To mi vlastně také připadá zajímavé na nastavení té naší péče a práce.

Co máte na mysli?

Že péče o děti mě unaví nějakým způsobem, protože je to samozřejmě náročné, ale to je úplně normální, protože tohle prostě ženy a muži prožívají stejně. A moje práce mě zase unaví jiným způsobem, takže potom to mám tak, že když jsem s miminkem dlouho, těším se do práce, a když jsem potom dlouho v práci, těším se na miminko. Respektive že po tom tlaku, který zažívám při práci, si potom užiju stereotyp, který přináší péče o dítě. V tomhle to máme s manželkou stejně, a proto nám tohle nastavení oběma vyhovuje.

Pracovní a hlídací dny máte nastavené pořád stejně, nebo musíte hodně plánovat?

Pravda je, že se to vždycky ideálně naplánovat nedá. Protože potom nám do toho přijde třeba sedmidenní natáčení někde, já například teď pojedu na 12 dní točit do Koreje a péče připadne na manželku, v takových případech hodně pomáhá babička. Ale třeba po návratu z tohoto natáčení bude zase manželka intenzivní dva týdny ve střižně a já budu tedy jen hlídat, takže se potom takhle prostřídáme. Znamená to ale, že vlastně musíme neustále plánovat, každý týden, každé dva týdny, vlastně po hodinách. Protože v podstatě každý náš týden je úplně jiný. Ale už v tom žijeme tak dlouho, že jsme si zvykli, a vyhovuje nám to.

A kdy trávíte čas společně všichni?

Vždycky odpoledne a večer, to už jsme více pohromadě a nepracujeme, nebo o víkendech. Někdy ale o víkendech natáčíme, takže víkendové dny potom máme zase jakoby v pracovním týdnu.

Udělejte nám okénko do jednoho vašeho běžného hlídacího dne se Šimonem. Spousta žen si asi nedokáže představit, že by tatínka nechaly celý den s miminkem.

No, my máme štěstí, že naše miminko spí opravdu celou noc. Kryštof se třeba až do jednoho roku budil i dvakrát za noc. Šimon pěkně spí, tím je to jednodušší. Takže den většinou začne tak, že se vzbudí v sedm ráno.

Máme způsob práce, který takové nastavení péče umožňuje. Mám ale třeba kamarády, kteří by to chtěli podobně, ale plní klasickou osmihodinovou pracovní dobu, která takový model péče zkrátka nepodporuje.

Když mám hlídací den já, tak vstanu, připravím mlíčko, nakrmím, přebalím. Manželka, která má pracovní den, pečuje o druhého syna, vypraví ho do školy, odejdou spolu. A my s miminkem máme dopolední program, jak já tomu říkám – jdeme na hřiště, k doktorovi – kvůli předčasnému narození chodí na hodně kontrol, na rehabilitace, ale naštěstí je v pořádku, není tím předčasným narozením nikterak poznamenaný. Mezi 12 a půl jednou většinou usne, už má jen jeden spánek a spí dvě až tři hodiny, což je pro mě čas, kdy udělám oběd, nějakou práci, trochu si odpočinu. Potom je zase odpolední program, většinou ho zase beru ven, nebo si prostě doma hrajeme, vždycky něco vymyslíme. Kolem šesté, sedmé večer ho koupu, nakrmím, zkrátka naplňujeme takovou tu rutinu, kterou si člověk vybuduje, aby to všechno snadněji zvládal. V mezičase přijde domů manželka s druhým synem, udělá s ním domácí úkoly, logopedii, rehabilitaci a další věci, protože i starší syn potřebuje dost pozornosti.

A co uspávání?

No, protože spí pěkně celou noc a navíc má vprostřed dne ten dlouhý spánek, usíná docela pozdě, třeba až kolem deváté večer.

A vy s ním spíte v jedné místnosti?

My máme dvě ložnice a ano, většinou spíme všichni v jedné místnosti. Ale ten, kdo má pracovní den, si jde lehnout vedle, aby se vyspal, když se Šimon v noci vzbudí.

Jak na tohle všechno kolem střídané péče reaguje okolí? V Česku pořád ještě není úplně obvyklé, že jde na rodičovskou, byť střídavou, otec.

Podle mě záleží na tom, v jakém okolí se nacházíte, koho máte kolem sebe. Pro naše okolí je to přirozené a neobvyklé by spíš bylo, kdyby to bylo jinak. V našem okolí je prostě úplně normální, že se otec s matkou v péči o potomka přirozeně střídají. Dílem je to nejspíš tím, že zapadáme do takové specifické skupiny – po gymnáziu jsme s manželkou oba nastoupili na umělecké vysoké školy a pracujeme, jak jsem zmiňoval, na volné noze, zejména jako režiséři. A stejní lidé se nacházejí kolem nás.

Takže kamarádi to mají podobně?

Ano, spousta mých blízkých přátel je na střídavé otcovské, dokonce mám jednoho blízkého kamaráda, který šel v prvních třech letech toho dítěte na plnou otcovskou. Jinými slovy, máme způsob práce, který takové nastavení péče umožňuje. Potom mám ale třeba kamarády, kteří by to chtěli podobně, ale plní klasickou osmihodinovou pracovní dobu, která takový model péče zkrátka nepodporuje.

Mužská a ženská láska k dětem se podle Fromma liší v tom, že ta ženská je nepodmíněná, zatímco muž má dítě rád v podstatě jen tehdy, když udělá, co on chce. To je koncept, který podle mě u otcovské přestává fungovat.

Potom znám ale také muže, kteří si vzali třeba poloviční úvazek, neboli šli na otcovskou oni, protože jejich žena vydělává výrazně více peněz, takže je z ekonomického hlediska výhodnější, aby byl doma s dětmi muž. Protože když muž neplní roli živitele, je na něm, aby našel novou roli, kterou bude v rodině plnit.

Dá se ta mužská role naplnit i doma, během péče o děti?

Určitě. S mužskou péčí o dítě hodně souvisí ochranářství, to je takový silný mužský atribut. A rodinu může muž ochraňovat, i když zrovna neplní roli živitele. Další věc je třeba nastavování hranic, mantinelů, nebo řešení krizových situací, kterých se ve výchově objevuje spousta. Zkrátka myslím, že muž může svoji mužskou roli uplatnit i jinak, i když není živitel rodiny. Vlastně díky tomu si myslím, že už úplně neplatí, co psal o mužských a ženských projevech lásky Erich Fromm.

Co máte na mysli konkrétně?

Erich Fromm byl slavný psycholog, který napsal knihu Umění milovat. Popisuje v ní třeba, že mužská a ženská láska k dětem se liší v tom, že ta ženská je nepodmíněná, zatímco muž má dítě rád v podstatě jen tehdy, když udělá, co on chce. A to je koncept, který podle mě u otcovské přestává fungovat. Protože když otec s dětmi tráví dny podobně jako matka, když si děti od matky jen „nepůjčuje“, musí jim také nabídnout tu nepodmíněnou lásku, jinak by s nimi nemohl fungovat. Protože nemůžete to dítě dát manželce, když se rozbrečí, a vy nevíte, co s ním. Musíte si najít nějakou svoji cestu, jak ho uklidnit. Samozřejmě zase je to určitě případ od případu, ale moje zkušenost je taková, že mě samotného překvapilo, že to naše miminko vlastně skrze to, co jsme spolu prožili, popřelo tu profanovanou biologickou potřebu být pořád s matkou.

Síla kontaktu kůže na kůži.

Rozumíte, jak to myslím? Že my si myslíme, že je něco dáno čistě biologicky. Ale mě moje, naše osobní zkušenost ukázala, konkrétně u toho Šimona, že spolu vlastně můžeme navázat rovnocenný fyzický vztah, jako má s maminkou, protože jsme spolu od začátku jeho života trávili tolik času při klokánkování. Takže já ho potom dokážu uklidnit v podstatě stejně jako manželka. To mě hodně překvapilo a vyvolalo to ve mně otázku, do jaké míry je péče o miminko dána biologicky, a do jaké míry socio-kulturně.

Proč myslíte, že je o tom potřeba mluvit?

Protože myslím, že je to všestranně potřebné pro muže i pro ženy. Spousta žen by si přála střídat se v péči s mužem, aby se mohly rozvíjet i v jiných oblastech, které je zajímají a které nesouvisejí s péčí o miminko. A spousta mužů by si zase přála podílet se takovýmto způsobem na péči o dítě, ale mají třeba zaměstnání, které jim to neumožňuje. A naopak zase máme obory, které tratí na tom, že podobně střídavou péči neumožňují ženám. Jde třeba o množství vědeckých profesí, kde mají ženy obrovský potenciál.

foto: se svolením Jindřicha Andrše, Profimedia, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...