fbpx


Veronika Chadimová: Makronkář 1 fotografie
Midjourney / Zdeněk Strnad
Zveřejněno: 10. 11. 2024

Blízko metra I.P. Pavlova se nachází jeden takovej sklepní bar. Jmenuje se Waid, a kdo ten název vymyslel, to nemám tušení. Ovšem díky jeho undergroundovýmu interiéru a pozdní otevírací době se z něj stalo sraziště těch nejpozoruhodnějších skupin obyvatel. Malý kulatý světýlka pověšený všude, kam se jen daj pověsit lákají hipíky jak slepice na chleba, dobrý pivo přitahuje umělce, skvělý víno za dobrou cenu láká buď spisovatele nebo pozéry diskutující nad financemi a přátelská atmosféra přitahuje čistě skvělý lidi. Lze tam narazit opravdu na kdekoho, čas od času dokonce i na nás, unavený literáty, co se chtěj mezi zkouškama pobavit.

Měli jsme týden před poslední zkouškou, a tak jsme se rozhodli urychlit skupinovou oslavu narozenin, která na nás v červnu čekala. Jelikož nejsme žádný amatéři, tak jsme se spolu s jídlem a alkoholem vybrali do parku Grébovka, abychom načerpali dostatek sluníčka. Oslava to byla skvělá, jaká jiná by mohla být, když se sejde několik literátů a otevřou si flašky vína. K večeru se ale už začalo zatahovat a když se ti slabší z nás rozhodli odebrat domů, jako poslední přeživší jsme se rozhodli zajít na poslední promile právě do Waidu. Cesta večerní letní Prahou je hezká, ale když jsme kráčeli ulicemi opilí, jak zákon káže a k tomu si do úst vkládali zapálené bílé Winstonky, byla letní Praha naprosto nádherná.

“Hej, nechcem spíš do nějakýho craftovýho pivovaru?” zeptal se Šimon, kterej byl z nás všech nejvíc při smyslech. Do náprsní kapsy flanelový košile si zandal sluneční brýle a koukal na nás tázavě, jestli se ještě někdy v dohledný době vymáčknem.

“Jakoo, mně je to jedno asi. Co ty?” odvětil Mirek vydechující kouř, zatímco odklepával už druhý cigáro. Na jeho užmoulaných očích a úsměvu jak po lobotomii bylo vidno, že už má asi dost.

“Jaaaj, však víte, že nesnáším pivo. Tam víno určitě nemaj, jdem do Waidu, prosím,” zaškemrala jsem a s přicházejícím chladem jsem se snažila navléknout do Jack ‘n Jones větrovky.

“Souhlasím s Vendy, já chci víno a ty světýlka!” přidala se Káťa. Její květinové šaty po kolena se chvěly pod přívalem letního večerního vánku. Všimla jsem si, že se snaží lehce zahřát třením lýtek o sebe, ale jak ji znám, tak by nikdy nepřiznala, že by jí snad mohla být zima.

“Ježiš, ženský. No tak jo, jdem tam,” protočil Šimon s úsměvem oči a všichni jsme pokračovali opileckou kolébavou chůzí až na Ípák.

Už při příchodu ke dveřím nás přivítaly tak hlasitý basy, až jsem se divila, proč nejsou uvnitř všichni úplně hluchý. Po snad hodinovým scházení deseti schůdků, což se zdálo bez zranění téměř nemožný, jsme se dostali do prostor baru, kde na nás okamžitě vybafla spousta světýlek rozvěšená po celým lokálu. Nemusela jsem se ani otáčet, abych s naprostou jistotou věděla, jak se Káťa culí od ucha k uchu.

“Ty vole, tady je narváno,” zahlásil Mirek, kterej civěl na osvícenej barovej pult uprostřed industriálně vypadajícího výklenku se snahou přečíst menu.

“Tak zahrádka?” zaklonila jsem se trochu, aby mě zbytek skvadry lépe slyšel.

“Jo,” zahlásili všichni jednohlasně a urychleně se přesunuli ven.

Měli jsme štěstí, narazili jsme na ten nejlepší dřevěnej stolek v pravým rohu zahrádky. Díky skvělýmu umístění nebyla kolem nás ani noha, teda jen kromě tuny světýlek. Což zapříčinilo, že se celý venkovní sezení hemžilo hipíkama, ale co už.

“Šimone! Já tě zvu,” zahlásila jsem a stěží se postavila ze židličky, “co chceš?”

“Pivo.”

“A? Jaký vole? Dyť víš, že je neznám.”

“Tak mě překvap!” rozhodil teatrálně rukama.

Jen jsem na známku pochopení kývla hlavou a šla pomalu k baru.

Hned při příchodu dovnitř jsem se zarazila.

Jak je možný, že tady barman vypadá jak Connor McGregor, tyvole? Hustý. Pomyslela jsem si a šla objednat.

“Dobrej slečno, co to bude?”

“Jednu dvojku Frizzante aaaa... Jaký máte piva? Nebo víte co, něco mi vyberte vy, já se v tom nevyznám.”

Koukala jsem na něj v naději, že nevezme nějakou břečku (i když bych to stejně asi nepoznala).

“Takže velká Ipa a Frizzante, rozumím,” odpověděl s úsměvem rádoby Connor.

“Tak 150 a počkejte chvilku, hned vám to dám.”

Pokývla jsem na znamení souhlasu a vyčkávala na pití.

Během čekání jsem se ze zvědavosti rozhlížela po lokálu. Ačkoliv byl týden, bylo tu poměrně narváno. Každej stůl před barem byl zaplněnej, u některých hráli lidi deskovky, někteří se hloubavě bavili s elektronickým cigárem v ruce a někdo jen bezmyšlenkovitě chlastal. Do toho všeho ruchu vystřídala hluboký basy Janice Joplin, ten playlist asi sestavoval magor. Ovšem nic proti Janice, to je bohyně.

Z ničeho nic moje opilecký přemítání začala narušovat jakási entita. Neměla jsem zatím takovej zájem se úplně otočit, a tak jsem jen doufala, že pouze projde kolem. Zájem jsem ovšem dostala hodně rychle, když se najednou v mým periferním vidění objevila natahující se mužská ruka. Rychle jsem se otočila, abych odhalila majitele. Přede mnou stál nějakej typickej asi dvaadcacetiletej pražák v Tommy Hilfiger mikině, úzkých džínech a Nike kšiltovce. Připomínal zkrachovalýho hokejistu, kterýho trenér vyhodil za přílišný bumbání alkoholu. Rukou se natahoval po skleničce makronek, která stála tak pět centimetrů ode mě a přesunul ji na svoji stranu baru. To bych až tolik neřešila, ovšem co následovalo potom, mě zanechalo v naprostým šoku.

“Dáš si makronku?”

Cože? Co meleš?  pomyslela jsem si.

“Ne dík.”

“Ty to nejíš?” zeptal se udiveně.

“Jim, ale nemám chuť,” odpověděla jsem stroze.

“Aha no. Já tady čekám na koktejly, víš...”

Jaká to převratná informace

“Hmm.”

“No ale já už mám hlad,” pokračoval ve svým monologu.

“Tak to máš blbý no,” odpověděla jsem a modlila se, aby mi barman konečně přinesl to pití.

“Víš, my Italové jíme až takhle večer totiž. A neznáš tady nějakou restauraci?”

“Neznám,” snažila jsem se bejt co nejmíň lákavej partner pro diskuzi.

Jen pokývl a odešel. Uf. Tak to bylo divný.

“Tady je to pití, pardon, že to trvalo,” vytrhl mě z prvotního šoku barman a podával skleničky, který jsem popadla a cestou na zahrádku se snažila nerozlít.

“Lidi, lidi! Potkala jsem magora,” zahlásila jsem směrem k našemu stolku.

“Co že jsi potkala?” podívali se všichni na mě nechápavě.

Pustila jsem se do vyprávění. Čekala jsem, že se mýmu tvrzení budou divit, ale všichni na mě jen civěli pozvednutým obočím.

“Kriste pane, co ty přitahuješ za chlapy,” dloubla si do mě se smíchem Káťa, “pojď mi radši pomoct najít záchody.”

Protočila jsem nad její poznámkou oči a opatrně jsme sešly tři schůdky vedoucí zpět do baru, který se zdály nekonečný. Jakmile jsme otevřely dveře, objevil se za nima můj drahý magor.

“Aaaa, dámy si jdou pro další, co,” zašklebil se na nás.

Tyvole no tak tys tu chyběl.

Ne, nejdem,” odvětila jsem suše.

“Jasně, jasně,” mrkl na nás a jak se objevil, tak taky zmizel.

“To...Byl...On?” zeptala se mě Káťa.

“Jo,” vydechla jsem rezignovaně.

“No to je debil. Hele, jdu na hajzl a pak na bar. Vylejem se, co říkáš?” laškovně na mě mrkla.

“Kačíí. Ty moc dobře víš, že na tohle ti neřeknu ne.”

Po náročné cestě na toaletu se nám nějak podařilo dokodrcat k baru. Tentokrát si Káťa vydyndala, že pozve ostatní, takže jsem si velmi ochotně přenechala místo v řadě. 

“Sakra... kde to je tyvole...” Mumlala a hrabala se v tašce přes rameno.

“Co hledáš?”

“Peněženku. Na, podrž mi to,” odvětila a vrazila mi balíček nespotřebovaných chipsů z Grébovky.

Bůhvíproč mi připadalo držení chipsů v artistickým baru nadstandardně vtipný, tak jsem se začala naplno smát. Bylo nám skvěle, dokud se opět odnikud nevynořil onen magor. Asi jsme si fakt souzený.

“Ty máš brambásky, joo? Ale těch se moc nenajíš,” zašeptal a naklonil se ke mně tak blízko, až jsem cejtila tu melounovou žvejku v jeho puse.

“Já to ani jíst nechci.”

“Aha, já si jdu dát hermelín,” zamával mi a odešel na druhou stranu baru.

“No ty vole... To je materiál,” vydechla Káťa, div neupustila skleničky.

“Joooo... to je,” nenapadala mě vhodná přezdívka, “makronkář!” vykřikla jsem nadšeně, že přece jen můj mozek s dvojkou v žíle pracuje.

“Moore, tak to nevymyslíš,” zmohla se Káťa na jedinou odpověď, zatímco se snažila trefit kartou na terminál.

“No, co už. Hlavně, ať ho už nepotkáme,” popoháněla jsem ji zpět na zahrádku, zatímco jsem načínala novou krabičku zlatých Marlborek, který jsem měla v plánu si po zbytek večera náležitě vychutnávat.

Související…

Pavlína Čížková: Smrtelný Seraphim
Nedělní literární klub

foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...