Otýlie Vranská si zasloužila, abychom zjistili jméno jejího vraha, říká kriminalista

„Trasu, po které se pohybovala v tu osudnou noc Otýlie, jsme s týmem prošli několikrát. Náročné bylo i studium pitevního spisu. Sečné rány do hlavy byly zasazeny umírající oběti. Byly tedy zbytečné a svědčí spíše o afektu nebo skutečné nenávisti. Takhle smutně jednoduché to v podstatě bylo,“ popisuje policista, historik a ředitel Muzea Policie České republiky Radek Galaš.

Jaká podle vás Otýlie, kterou v září roku 1933 zavraždili, byla?

Otýlie pocházela z velmi chudé rodiny, která žila na okraji městské společnosti v Brezně nad Hronom. Jako neplnoletá měla období vzdoru a útěků z domova a byla dokonce hledána a následně trestána pro potulku. Proto se dochovaly její otisky prstů. Později pracovala jako služebná v hostincích v Košicích. Tady byla poživačná, vášnivá a značně promiskuitní, což vedlo k nákaze kapavkou. Když odešla do Prahy, začala žít relativně spořádaně a zcela evidentně měla alespoň zpočátku touhu se usadit a vést spořádaný život. Ono jí to vydrželo jen do léta roku 1933, kdy podle všeho začala opět klouzat po šikmé ploše, což v kombinaci s její naivitou vesnické holky ve velkoměstě vedlo k její smrti.

Kdo je tedy vrah Otýlie Vranské?

Odpověď je za mne jednoduchá – na 80 % (někteří kriminalisté nám fandí víc a říkají 90 %) to byl rotmistr Pěkný. Otázkou je, jakou měrou se na skutku podílela její kamarádka Antonie Koklesová.

Co se vlastně tehdy toho osudného dne roku 1933 stalo?

Tohle je těžké shrnout. Právě proto jsem napsal knihu Otýlie Vranská – Jak to bylo doopravdy s její vraždou? Nicméně pokud bych to měl říci stručně, pak oné osudné noci z 31. srpna na 1. září 1933 se Otýlie již nemohla vrátit do podnájmu. To je prokazatelný fakt. Obešla řadu restaurací a naposledy byla viděna sama kolem jedné hodiny ranní v restauraci U Šmelhausů. Podle nás šla potom do domu Pěkného, kde už byla Koklesová.

Koklesová a Vranská byly kamarádky?

Hlavně byly konkurentkami v milostném trojúhelníku, obě měly s Pěkným poměr. Co předcházelo její smrti, je otázkou. Byla to snad hádka? Nebo nátlak Vranského? V každém případě je jasné, že byla usmrcena tím způsobem, že ji pachatel zezadu podřízl doslova od ucha k uchu jedním mocným řezem. Ten byl na 100 % proveden v okamžiku, kdy jí zaklonil hlavu. To byla příčina smrti. Smrt musela být tak rychlá, že Otýlie se díky proříznutým krkavicím a hrtanu nezmohla ani na jedinou hlásku. Pak následovalo to ostatní – zbytečné sekání do hlavy a nakonec sedm bodných ran do oblasti srdce, které však byly zasazeny již do mrtvého těla.

Jaké jsou důkazy?

Přímé důkazy neexistují a již nikdy nebudou. Nikdo ze zúčastněných nežije. Máme ale ucelený řetěz nepřímých důkazů a podle historiků by s takovýmto řetězem mohl v roce 1933 náš pachatel stanout před porotním soudem.

Jak vypadalo pátrání?

Na prvním místě bylo podrobné prostudování spisu. A hlavně jsme se museli neustále ptát proč. Proč řekl tohle, proč neudělali tohle, proč poslal mrtvou tam a tam…

Tak proč se tělo objevilo v kufrech na Slovensku?

Vrah dělal vše pro to, aby oddálil jak nález, tak identifikaci. Navíc pouze jeden vlak končil na Slovensku – v Bratislavě. Druhý pokračoval až na Podkarpatskou Rus. Vrah nemohl tušit, že bude v Košicích odpojen vagón, ve kterém se nacházel kufr s torzem těla.

Překvapilo vás při pátrání něco?

O překvapení rozhodně nebyla nouze. Z toho lidského hlediska mne překvapila obrovská, nezištná ochota lidí. Jako příklad bych uvedl třeba pana Žáčka. Ten mi po jedné z přednášek poslal archivní zdroj, díky kterému jsme po mnoha desetiletí mohli říci, jak vypadal dům, ve kterém bydlel vrah a který byl podle nás místem činu. Obrovským překvapením byl nález skutečného pitevního protokolu Otýlie Vranské, který nebyl součástí spisu. A asi tím nejméně očekávaným překvapením byl nález dalších asi 300 stránek spisu na Slovensku, o kterém neměl nikdo ani tušení.

Kdo všechno byl v týmu?

Samá esa svého oboru. Zkušený letitý kriminalista Josef Lottes, který dlouhé roky vedl I. oddělení, tedy vraždy. Jeden z nejstarších členů Národní protidrogové centrály a přední odborník na osobnost vládního rady Vaňáska Miloš Vaněček a jeden z průkopníků genetiky v kriminalistice Dan Vaněk. Také nám pomohl skutečný dobový svědek pan Laváček. Tomu bylo v roce 2018 rovných 100 let, a když navštívil muzeum, sám se zastavil u kufrů, ve kterých byla Otýlie Vranská nalezena. Aniž by mu kdokoli cokoli řekl, rozpovídal se o tom, jak jej jeho otec vodil po pražských putykách a restauracích, kde v jedné z nich v létě 1933 spatřil živou Otýlii Vranskou. Panu Laváčkovi bylo v té době již 15 let a nebyl důvod mu nevěřit. Takže základ týmu byli čtyři lidé, ale tým byl ve skutečnosti obrovský, plný nadšených a vstřícných lidí.

Váš tým si dal práci s rekonstrukcí. Šlo to snadno po tolika letech? Vždyť se Praha změnila.

Praha se změnila jen trochu, tedy v určitých částech. Pokud jsme se pohybovali na trase mezi restauracemi U Kupců ve Štěpánské – U Politické mrtvoly v Křemencové a U Šmelhausů v Melantrichově, pak se půdorys prakticky nezměnil. Místo, kde bydlel Pěkný, se změnilo, museli jsme spoléhat zejména na dobové mapy.

Jak vypadalo pátrání tenkrát v roce 1933?

Policejní práce byla znesnadněna řadou okolností. Především košičtí policisté špatně sejmuli otisky prstů v té chvíli ještě neznámé oběti, chybovalo se i při manipulaci s tělem. Zásadním problémem byla nedostatečná zpráva o pitvě. Naprostým fenoménem se stal anonym, tzv. Fantom ulice, který si dopisoval s policií, a především s některými deníky. To vedlo doslova k hysterii sdělovacích prostředků. Policie se potýkala s obrovským tlakem veřejnosti a médií. A logicky i nadřízených. Je potřeba si uvědomit, že pražská kriminálka pod vedením vládního rady Vaňáska měla v té době objasněnost hodně přes 90 %, ale i tak měla svoje limity.

Zde se otvírá prostor pro žádost o pomoc při pátrání po dosud žijících potomcích Marie Němečkové. Velmi rád bych se s nimi spojil, bohužel k nim ale nemám žádné další údaje. O tom, že potomci žijí, svědčí fakt, že hrob je řádně placen. Třeba si tohle přečtou nebo se jim to donese a podaří se mi s nimi navázat kontakt.

Pojďme k tomu vrahovi, rotmistr Pěkný byl přeci mezi podezřelými už tenkrát, proč to policie nedotáhla?

To zůstane věčnou otázkou. Já osobně jsem přesvědčen, že tehdejší policisté pod Vaňáskovým vedením nejspíš věděli, kdo je vrah. Vím, že se to může zdát jako teorie přitažená za vlasy, ale mohl to být silný politický tlak, který jim dotažení znemožnil. Je potřeba si uvědomit, jaké to bylo historické období. Období nastoupivšího nacismu v Německu a celkový pocit nadcházejícího konfliktu nejen v našem pohraničí. Národ potřeboval hrdiny, kterými byli především legionáři, a to zejména ruští. Pěkný jím byl, měl řadu vyznamenání, byl voják z povolání a je otázkou, jak by vypadalo sdělení veřejnosti – vrahem v nejznámějším případu vraždy je národní hrdina – legionář.

Když jste případ rozluštili, co se dělo dál? Vrazi Pěkný a Koklesová jsou už po smrti. Řekli jste to potomkům vrahů? Jak reagovali?

To bych velmi nerad rozebíral. Ale ano, komunikovali jsme s nimi a musím říct, že zejména rodina Antonie Koklesové, respektive její potomci, to chápali. Jsou to skutečně fantastičtí lidé, se kterými bylo čest se seznámit a celý případ s nimi probírat.

A co rodina Otýlie?

S nimi jsem nemluvil. Její sestra Marie zemřela v roce 1969 v Praze. Měla dceru, která rovněž zemřela v Praze. Obě jsou pochovány ve Vršovicích a zde se otvírá vlastně prostor pro žádost o pomoc při pátrání po dosud žijících potomcích Marie Němečkové. Velmi rád bych se s nimi spojil, bohužel k nim ale nemám žádné další údaje. O tom, že potomci žijí, svědčí fakt, že hrob je řádně placen. Třeba si tohle přečtou nebo se jim to donese a podaří se mi s nimi navázat kontakt.

Hledal jste hrob Otýlie. Dopátral jste se?

Hrobu jsem se nakonec dopátral. Dalo to skutečně práci, protože sám pohřeb Otýlie Vranské byl tajný. Ale díky nadšencům se nakonec podařilo místo ztotožnit. Od začátku bylo jedním z našich cílů nejen dát jméno vrahovi nebo vrahům, ale také nalézt hrob a označit jej důstojným způsobem. To se nakonec nepovedlo, protože hrob Otýlie Vranské se nachází v místě, kde je dnes čestné pohřebiště obětí pražského povstání z roku 1945. Na druhé straně vždycky říkám, že nebohá Otýlie je zde v dobré společnosti.

Osud Otýlie Vranské je smutný, ale její matka si musela projít dalšími tragickými událostmi. Popíšete jakými?

V roce 1937 zastřelil Zuzanu, mladší sestru Otýlie, její milý a pak spáchal sebevraždu. Je to doslova příběh Romea a Julie z Brezna. A její bratr byl za války umučen Němci. Neštěstí doslova nechodilo po horách, ale k rodině Vranských.

Reklama

foto: Se svolením Radka Galaše, zdroj: Autorský článek