Sdílíme auta, sdílíme elektřinu, a dokonce i bydlení. V zahraničí poměrně běžná věc, v ČR zatím spíše ojedinělá vlaštovka. Nemáme teď na mysli formu spolubydlení, kdy si studenti v rámci úspory společně pronajmou byt. Tzv. cohousing spojuje podobně smýšlející lidi, kteří si koupí soukromý dům či byt a k tomu ještě sdílí i některé společné prostory, například společenskou místnost atd. V rámci komunity se zapojují do společných aktivit a každý přispívá tím, čeho je schopen.
Jak to všechno funguje, jaké jsou klady a jaké nástrahy, o tom jsme si povídali se spoluzakladatelem spolku Sdílené domy Tomášem Němečkem a členkou výboru Alžbětou Sobotkovou.
Jaké jsou vaše hlavní motivy ke sdílenému bydlení?
AS: Podle poslední zprávy o vyloučení z bydlení má v ČR 1,6 milionu lidí závažné problémy s bydlením, což je více než každý desátý člověk. Pořídit si vlastní bydlení je pro většinu lidí nedostupné, pokud nemají náhodou v rodině úspory. Nájmy zásadně rostou, daleko rychleji než mzdy, obzvláště ve velkých městech. Málokde je stabilní a dostupné bydlení takový problém pro běžné lidi jako v Česku, a situace se zhoršuje. Všude se řeší maringotky a tinyhousy, my ale chceme důstojné bydlení se stabilními podmínkami. Protože města bohužel často v 90. letech rozprodala bytové fondy, musíme si na takové bydlení najít prostředky sami. A díky sdílení máme za méně peněz více muziky.
TN: Jedním z aspektů je i ekologie. Snažíme se přistupovat k ekologičtějšímu nakládání s energiemi i s ohledem na stále se zhoršující klimatickou krizi. Mnoho z nás se angažuje v různých dalších ekologických aktivitách a organizacích. Jak už ale Alžběta naznačila, naší hlavní motivací je především řešit naši vlastní bytovou situaci v současné krizi bydlení.
Co přináší život v komunitě?
AS: Hlavní výhodou družstevního sdíleného bydlení byla možnost si vůbec nemovitost pořídit. Jako jednotlivci bychom neměli dost financí na koupi nemovitosti a mnozí z nás by nedosáhli na hypotéku. Vytvoření družstva a složení financí nám to ale umožnilo. Výhodou na bázi běžných dní je sdílení odpovědností a sdílení znalostí a dovedností v provozu domu. Každý se přirozeně vyzná v nějakém jiném oboru a vzhledem k demokraticky vedenému družstvu se dají díky této škále znalostí dělat ta nejlepší rozhodnutí.
Všude se řeší maringotky a tinyhousy, my ale chceme důstojné bydlení se stabilními podmínkami. Protože města bohužel často v 90. letech rozprodala bytové fondy, musíme si na takové bydlení najít prostředky sami. A díky sdílení máme za méně peněz více muziky.
Osobně pak jako největší výhodu vidím nějakou formu bezpečného bydlení, kdy člověk nemusí mít strach, že mu bude pronajímatelem ukončena smlouva, nebo že kvůli ztrátě zaměstnání nebude mít peníze na splácení hypotéky. V družstevním bydlení se řídíme principem vzájemné pomoci a solidarity. Pokud by někdo měl nějaké existenční problémy, tak mu komunita pomůže je překlenout.
Jak takové bydlení tedy vypadá v praxi?
AS: Každý má u nás svůj pokoj a sdílíme společně kuchyň, koupelny, obývací místnosti a pracovny. Máme zde jednotlivce, páry a rodinu na cestě. Naší výhodou je, že si můžeme více přerozdělit denní povinnosti. Například máme centrální vytápění a je nutné topit v kotli. V běžné rodinné vile by to asi byla povinnost jednoho člověka, tady se o takovou povinnost může podělit více obyvatel a obyvatelek, což platí i pro nákupy jídla, úklid, běžné opravy.
V našem domě aktuálně bydlí devět lidí a několik z nás pracuje na home-officu. A tak je velkou výhodou také například vaření, kdy každý den vaří někdo jiný, každý je specialista na jinou kuchyni. Máme tu člověka, který skvěle vaří italskou kuchyni, někdo další českou a někdo dokonce mexickou. A ti, kdo přijdou z práce večer, mají radost, že na ně něco zbylo i k večeři.
TN: Taky si sdílíme různé domácí spotřebiče, třeba pračku, nebo sušičku. To nám umožňuje ušetřit náklady na pořízení. Podobně je to i s nákupy a obstaráváním potravin, kdy na společném nákupu a vaření ušetříme. Zároveň ale máme dost vlastního prostoru a soukromí. Když člověk občas nemá náladu na ostatní, nikdo ho neruší v osobních prostorech.
Jak jsou vaše sdílené domy velké a jak to v nich vypadá?
AS: V síti Sdílených domů máme v současné době dva domy určené k bydlení a jednu nemovitost fungující jako veřejný prostor pro pořádání kulturních a společenských akcí. Naše družstvo Vzletný racek vlastní dům v Děčíně v Podmoklech s 342 m² užitné plochy a zahradou o rozloze 1705 m². Koupili jsme ho před dvěma lety za cca 6,5 milionu Kč. Na dům jsme získali přímé půjčky od přátel a rodin a přes polovinu tvořily naše úspory, kdy zároveň každý vklad byl jiný. I naše vlastní vklady byly ve formě půjček.
TN: Druhým projektem je pražská První vlaštovka, rovněž sociálním družstvem vlastněný dům na Malém Břevnově. Nemovitost jsme koupili několik měsíců před Vzletným rackem na začátku roku 2022. Dům má 650 m² užitné plochy, po plánované přestavbě bude mít ještě o několik set m² více. Dům jsme koupili za 38 milionů zejména díky úvěru německé nadace Umverteilen, která nám poskytla finance ve výši 75 % pořizovací ceny nemovitosti. Zbytek byl podobně jako u Vzletného racka kombinací našich vlastních peněz a půjček našich podporovatelů a kamarádů.
Sdílíme různé domácí spotřebiče, třeba pračku, nebo sušičku. To nám umožňuje ušetřit náklady na pořízení. Podobně je to i s nákupy a obstaráváním potravin, kdy na společném nákupu a vaření ušetříme. Zároveň ale máme dost vlastního prostoru a soukromí.
Bylo složité najít vhodnou nemovitost?
TN: Najít vhodný dům nám zabralo téměř rok. Na trhu bylo tehdy minimum nemovitostí, které splňovaly naše kritéria ohledně velikosti a zejména ceny, kterou jsme byli schopni společně zaplatit. Během procesu jsme museli dělat řadu kompromisů, například jsme v zájmu realizace projektu akceptovali absenci zahrady. Více než dva roky nám kvůli složitosti stavebního řízení zabrala příprava projektu přestavby domu tak, aby více odpovídal našim potřebám a různým aspektům komunitního charakteru bydlení.
Jak jste si vybírali, s kým do projektu půjdete?
TN: Kolektiv projektu se dal dohromady postupně v průběhu několika let. Většinou jde o kamarády, s jinými členy a členkami kolektivu jsme se seznámili na různých jiných občanských a politických aktivitách. Primárně dáváme přednost přibírat do projektu lidi, které osobně známe a rozumíme si spolu. Jsou fakt skvělí, příjemní a je radost se s nimi potkávat. Když jsem byl nemocný, tak mi hrozně pomáhali a starali se o mě. Více lidí také častěji slaví narozeniny nebo svátky, nebo jiná životní jubilea, což se u nás také decentně oslavuje.
Dochází někdy i ke konfliktům? Jak řešíte problémy?
AS: Konflikty běžného dne se mohou týkat tématu samotného spolubydlení a nějakých návyků jednotlivců a jejich potřeb. To jsou ale asi konflikty, které znají všichni, co nebydlí úplně sami, a je jasné, že čím více obyvatel, tím více může vznikat konfliktů. Záleží to ale také na typu projektu, podle toho, kolik v domě existuje komunitních a sdílených prostor a kolik soukromých. Další potencionální konflikty mohou vznikat na úrovni rozhodování, například o finančních investicích nebo nějakém hodnotovém směřování. Náš projekt organizuje také akce pro veřejnost, a tak je nutné se shodnout i na těchto aktivitách, který přesahují samotný rámec bydlení.
Jakým způsobem se tyto konflikty obvykle řeší?
AS: V tzv. běžných rodinách se problémy mnohdy tutlají, nechají vyhnívat, nebo se zatloukají. Přestože míra rozvodovosti klesá, stále se ročně rozvede zhruba dvacet tisíc párů. Zatímco se sezdá necelých padesát pět tisíc párů. Za rok 2022 se tak rozvedla třetina párů oproti těm, které se sezdaly.
Dům jsme koupili za 38 milionů zejména díky úvěru německé nadace Umverteilen, která nám poskytla finance ve výši 75 % pořizovací ceny nemovitosti. Zbytek byl podobně jako u Vzletného racka kombinací našich vlastních peněz a půjček našich podporovatelů a kamarádů.
Naše družstvo má jednou za čtvrt roku supervizi s externím supervizorem, kterého máme právě pro to, aby nejen řešil nastalé konflikty, ale hlavně, aby se jim předcházelo. Kromě toho máme i jednou za měsíc setkání, kde se bavíme o takových spíš každodenních problémech a frustracích, které se dají vyřešit přímo tam rozhovorem.
To by bylo skvělé aplikovat i v běžných rodinách… Přesto, asi to není úplně pro každého. Komu byste tuto formu bydlení doporučili, a komu naopak ne?
TN: Náš model bydlení je obecně určen především těm, kteří by sami na hypotéku na koupi vlastního bytu nikdy nedosáhli. Není to tedy pro většinu členů naší sítě otázka volby mezi tím vzít si osobní hypotéku na individuální byt a nájemním bydlením. Na druhou stranu nám náš model umožňuje bydlet důstojně a stabilně v situaci, kdy je na trhu s nájemním bydlením podstatná část, ne-li naprostá většina, nájemních smluv na dobu určitou. Sám mám dvě děti a přesně to byla motivace i pro mne, vydat se touto cestou ke stabilnímu bydlení. Další velkou devizou družstevního vlastnictví domu je možnost spolurozhodovat na podobě domu, jeho uspořádání a způsobu využití jednotlivých prostor.
AS: Určitě je vhodné pro lidi, kteří chtějí tvořit věci společně, a chtěli by bydlet na místě s přesahem. Snažíme se být inkluzivní, takže nevidím moc překážek k tomu se zapojit. Nedoporučovala bych to nikomu, kdo je samotář. Zároveň je důležité si uvědomit, že naše forma bydlení opravdu není jen o spolubydlení, ale má širší přesah. To je spojené s tím, že člověk by měl souznít s hodnotami projektu, a zároveň to vyžaduje docela dost dobrovolné práce navíc, okolo organizace aktivit nad rámec samotného bydlení. Lidé a vztahy mezi nimi se také v průběhu života mění, tak je důležité si uvědomovat, že člověk může z kolektivu odejít.
A co když chce někdo odejít?
TN: Pokud by chtěl někdo z projektu odejít, vrátíme mu jeho vklad do družstva a půjčky dle toho, jakou uzavřel smlouvu. Hypotéku nemáme a přímé půjčky se splácí nájmem. Pokud někdo dlouhodobě neplatí nájem, je mu ukončena nájemní smlouva jako v běžném bydlení. Dědit u nás není možné, protože žádný člen či členka samostatně nevlastní dům, ale vlastní ho družstvo. Je však možné, aby potomci při nabití svéprávnosti vstoupili do družstva.
Jak si mezi členy komunity rozdělujete povinnosti ?
AS: Snažíme se dělit si povinnosti dle kapacit jednotlivců. Snažíme se úkoly rotovat, aby se každý naučil alespoň trochu od všeho, ale nikdo není do ničeho nucen. Například znalost ohledně financí a přehledu o půjčkách a splátkách je klíčová, a proto by ji měli mít všichni členi a členky projektu. Stejně tak prakticky se podílet například na úklidu domácnosti by měli všichni stejnou měrou.
Pokud by chtěl někdo z projektu odejít, vrátíme mu jeho vklad do družstva a půjčky dle toho, jakou uzavřel smlouvu. Hypotéku nemáme a přímé půjčky se splácí nájmem. Pokud někdo dlouhodobě neplatí nájem, je mu ukončena nájemní smlouva jako v běžném bydlení.
Překvapily vás nějaké nevýhody nebo omezení sdíleného bydlení?
AS: Rozhodně nás překvapila náročnost zakládání samotného družstva po legislativní a právní stránce. Vzhledem k tomu, že jde o nový koncept, je velmi těžké najít odborníky, jako jsou notáři, architekti či účetní, kteří by chtěli na takovém projektu spolupracovat. Dále nás velmi překvapila finanční stránka projektu. Konkrétně to, že vzhledem ke specifikaci projektů nedosáhneme na žádné dotace nebo granty, protože nezapadneme do žádných dotačních tabulek. Například náš dům není rodinný dům, tudíž se na něj nevztahuje Nová zelená úsporám na zateplení nebo výměnu oken. Což je obzvláště nemilé, kvůli cenám energií a neúspornosti stavby. Co nám nedává stát na dotacích, nám ale vynahrazují přátelé a podporovatelé, kteří tu na brigádách odpracovali určitě tisíce člověkohodin.
Říkáte, že tato forma bydlení má širší rámec. Jakým způsobem tedy komunita přispívá k okolnímu prostředí?
AS: Každý rok organizujeme na zahradě sousedské slavnosti, kam jsou všichni zváni, a mohou si užívat kromě samotného setkání také doprovodný kulturní program. Na minulé sousedské akce dorazilo kolem stovky lidí. Organizujeme také sousedské promítání filmů, četbu, vzdělávací akce a další aktivity. Zúčastnili jsme se také akce Ukliďme Česko. Taky se u nás zastavilo hodně mezinárodních cyklistů, protože sídlíme na páteřní trase Eurovelo 7.
Jak vidíte budoucnost sdíleného bydlení v Česku?
AS: V současnosti se na nás obracejí různé skupiny, které mají o podobný způsob bydlení zájem a pracují na získání nemovitosti. Dá se tedy usuzovat, že to pro další lidi bude cesta z krize bydlení, která bohužel rozhodně neustává.
Zatímco v Německu existují desítky bankovních institucí, které komunitní projekty financují, v ČR není taková banka ani jediná. Paradoxem je, že se často jedná o lokální odnože stejných bank, které působí i v ČR.
Prvním krokem pro rozvoj participativního bydlení je neházet klacky pod nohy. Bylo by skvělé, kdyby se alespoň vyrovnaly podmínky mezi participativním a neparticipativním způsobem bydlení ve smyslu poskytování půjček a veřejné podpory. Velkou roli mohou sehrát místní samosprávy a podpořit vznik podobných projektů například dlouhodobou nekomerční zápůjčkou objektu. Možná takový způsob bydlení není pro každého, ale to neznamená, že by nemohlo být alespoň v každém okresním městě. Výborné by bylo, pokud by existovala zdejší etická banka, která by podobným projektům mohla pomoci s financováním, případně pokud by bylo možné čerpat finance od zahraničních etických bank.
Kde všude u nás už existuje participativní bydlení?
TN: V naší síti máme v současné době tři projekty, dva v Praze, jeden v Děčíně, další projekty se připravují. Náš model stojí na solidaritě a vzájemné podpoře jak uvnitř kolektivů jednotlivých projektů, tak mezi jednotlivými projekty, ale i širším okruhem lidí, kteří nás podporují. Sdílíme know-how, a pokud to jde, i finance na realizaci projektů. Hlásíme se k české družstevní tradici. Naším cílem je vybudovat a dále rozšiřovat síť projektů, které budou díky naší poměrně složité právní struktuře již trvale sloužit k bydlení a nebude s nimi možné dál obchodovat a spekulovat. Rádi proto říkáme, že „vykupujeme“ domy z trhu s nemovitostmi.
Čím to je, že v zahraničí je to docela oblíbená věc, ale u nás jste prakticky unikát?
TN: V západní Evropě existuje podobných projektů mnoho, naše partnerská síť Syndikát nájemních domů v Německu, která je zároveň naší velkou inspirací, sdružuje již téměř dvě stě projektů. Spolupracujeme také s další podobnou sítí v sousedním Rakousku s názvem HabiTAT. Úplně jiná situace je v tzv. postkomunistických zemích. Projekty a modely, jako je ten náš, v tomto regionu začínají doslova od nuly a narážejí přitom na celou řadu překážek, kterým projekty v západní Evropě čelit nemusí.
Jaké jsou ty největší překážky?
TN: Chybí tu jakákoliv veřejná podpora, zpravidla neexistují vhodné právní formy, ale největší výzvu představují chybějící zdroje financování realizace projektů. Velkou překážkou je pak především neochota českých bank poskytovat na takové projekty úvěry. Zatímco v Německu existují desítky bankovních institucí, které komunitní projekty financují, v ČR není taková banka ani jediná. Paradoxem je, že se často jedná o lokální odnože stejných bank, které působí i v ČR.
Důsledkem tohoto stavu je mj. i to, že pilotní projekt sítě, První vlaštovka na pražském Břevnově, je financován nadací Umverteilen právě z Německa, další projekt v Děčíně byl financován dokonce bez bankovního úvěru. Ještě horší situace je v dalších zemích střední a východní Evropy. I to je jedním z důvodů, proč jsme součástí sítě MOBA sdružující právě podobné projekty ze zemí, jako je Srbsko, Slovinsko, Maďarsko či Chorvatsko, a společně se snažíme hledat cesty, jak tyto překážky překonat.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
