Iva, původně učitelka, se rozhodla pro domácí vzdělávání svých dětí, aby jim mohla věnovat individuální péči. Děti se aktivně zapojují do chodu rodinné firmy i domácnosti a rodina se snaží být co nejvíce soběstačná – chovají zvířata a pěstují vlastní plodiny.
„Mám ráda Boha, svého muže, děti, lidi, přírodu, pohyb a kreativní práci. Moc mě baví kreslení, šití, hraní her s dětmi a jejich vytváření, zútulňování domova, vaření a mnoho dalších aktivit,“ říká. Své potomky, z nichž nejstarší dceři je 17 let, přivedla na svět téměř vždy s dvouletým odstupem.
Velká rodina je pro Janu s manželem smyslem života. (foto: se svolením Ivy Sovadinové)
Pokud si říkáte, že jen samotná péče o děti musí paní Ivě zabrat veškerý čas, mýlíte se. Spolu s manželem vede truhlářskou dílnu DomeCZECH, zaměřenou na výrobu dřevěných hraček pro děti. Zatímco on se stará o technickou stránku výroby, Iva do ní vnáší kreativitu a design. Jejich produkty, například houpací prkna a balanční desky, si získaly oblibu mezi rodiči i dětmi.
Nedá mi to se hned na začátku našeho rozhovoru nezeptat na to, jaké to je mít deset dětí. Jak se váš životní styl změnil s každým dalším přírůstkem?
Je to krásné. Cítím v tom obrovské požehnání a naplnění. S více dětmi člověk tak nějak žije více životů. S každým dalším miminkem přišlo do naší rodiny něco nového. Děti mají každé tak trochu jinou povahu, jiné koníčky a zájmy, takže se postupně učím nové věci a rozvíjím se spolu s nimi v různých oblastech. Je to obrovsky obohacující.
Co bylo nejtěžší při organizaci tak velké rodiny, a co naopak nejvíce naplňující?
Rodina je takový živý organismus, postupně roste, má své potřeby tak jako každý její člen. Všichni musí mít své místo. Pro mě je asi nejtěžší najít si volný čas sama pro sebe, protože se snažím najít si na každého čas, vyslechnout si všechna trápení i radosti a prožívat to s každým zvlášť. Na druhou stranu mě obrovsky naplňuje, když vidím, jak si děti pomáhají, že jsou tu jeden pro druhého. Když si spolu hrají a vytváří krásná díla, že se všichni tak nějak posouvají. Mám radost z každého jejich pokroku. Tak jako asi každá máma.
Máte nějaký osvědčený způsob, jak zvládat každodenní rutinu – od vaření až po domácí úkoly?
V průběhu let jsme postupně zavedli řadu povinností, které děti mají. Jsou jasně dané a předávají si je mezi sebou. Mám takový soupis činností, co kdo zvládne. Děti jsou moc šikovné, myslím, že se to v dnešní době dost podceňuje, a opravdu hodně věcí dokáží udělat samy.
Do nemocnice jsme dorazili za ohňostrojů přesně o půlnoci. Atmosféra byla klidná, porodní tým nás přijal s úsměvem.
Učí se už odmala samostatnosti a také nějak přispívat k tomu, abychom fungovali jako tým. Potom je tu ještě velká řada věcí, které dělá každý sám od sebe, protože ho to těší. Holky rády vaří, pečou, starají se o své záhony a zahradu, kluci dokážou máknout a nasekat dřevo, postarat se o chov králíků...
Jste dvanáctičlenná rodina. Jak při tomto počtu slavíte narozeniny, svátky a další speciální příležitosti? Musíte mít systém?
Narozeniny a svátky slavíme v průběhu roku vlastně neustále. Snažím se ten den vždycky připravit úplně celý speciálně pro dítě, které zrovna oslavuje. Chystáme hry na jeho téma, vařím jeho oblíbené jídlo a taky peču dort, zveme rodinu, přátele a kamarády...
Podporují se vaše děti navzájem, nebo je někdy těžké udržet mezi nimi harmonii?
Já to vnímám tak, že se snaží být k sobě milí a podporovat se.
Co vás motivovalo k tomu mít velkou rodinu? Bylo to vaše přání odjakživa?
Tak to jsem si přála určitě vždycky... Sama jsem z velké rodiny a měla jsem moc krásné dětství, proto jsem to chtěla dopřát i svým dětem.
Jak jste zvládla všechna těhotenství? Já sama mám za sebou dvě a upřímně klobouk dolů.
Pro mě je těhotenství takové velké období požehnání, i když musím přiznat, že asi od čtvrtého miminka se k tomu přidaly zdravotní komplikace. Ale rozhodně to vnímám i zpětně jako moc krásné období.
Jak se cítíte jako maminka, která přivítala na svět dítě na Nový rok? Je to pro vás symbolický začátek?
Celý porod byl neuvěřitelně krásný, slavnostní. Za slavnostních zvuků ohňostrojů. Také to bylo docela rychlé a velmi radostné zrození.
Popsala byste jej krátce?
Silvestrovská noc roku 2024 se nesla ve znamení klidu, rodinné pohody a očekávání. Mezi přípravou večeře a hrou s dětmi jsem pronesla větu, která mi zněla v uších ještě dlouho: "Asi si pro narození vybral jiný rok." Jen o pár hodin později se ukázalo, jak pravdivá byla.
Menší děti na hlídání sourozencům nedávám, pokud vyloženě nechtějí. Ale někdy se stane, že ti starší o to sami usilují.
Kontrakce začaly kolem jedenácté večer a během půlhodiny jsme už mířili do nemocnice. Za ohňostrojů přesně o půlnoci jsme dorazili – atmosféra byla klidná, porodní tým nás přijal s úsměvem. Porod probíhal v pohybu, přirozeně, s podporou mého muže a skvělého personálu. Nakonec jsem rodila vestoje, intuitivně, bez zbytečných zásahů.
A pak... úleva, radost a nekonečná vděčnost. Kryštof se narodil do láskyplného prostředí a hned mi byl položen do náruče, kde se okamžitě přisál.
Je toto číslo konečné, nebo zvažujete ještě další miminko?
Teď asi ještě další neplánujeme, 10 je krásné číslo. Mimochodem, tuhle otázku mi položili i pár minut po porodu. Chtěla jsem říct, zda se takto ptají každé rodičky, ale to zrození bylo tak nádherné, že bych si to hned zopákla...
Máte nějaké tipy pro rodiče, kteří mají pocit, že už u jednoho nebo dvou dětí je to náročné?
Však já jsem také byla matkou jednoho, pak dvou dětí. A upřímně se přiznávám, že mi to přišlo strašně náročné. Jedno se motá pořád kolem vás a vy kolem něho. U dvou dětí zkrátka nevíte, kam dřív skočit.
Paradoxně, když se narodil třetí syn, měla jsem najednou pocit, že mám více času na něho i na sebe. A ti dva další si začali spolu hrát a pomáhat si.
Kdo je vám největší oporou při zvládání každodenního života s deseti dětmi?
Bůh a můj manžel.
Čemu se věnujete mimo rodinu? Máte čas na vlastní koníčky nebo kariéru?
My jsme s manželem hodně kreativní, takže bez přestání něco tvoříme a vyrábíme. Živí nás výroba dřevěných hraček, houpaček a nábytku, já vytvářím různé materiály pro děti, maluji obrazy, chodím běhat a spolu rádi chodíme ven do přírody, vyrážíme na výlety...
Dřevěné hračky mají úspěch u dětí i rodičů. (foto: se svolením Ivy Sovadinové)
To je opravdu pestré. Jak zvládáte skloubit péči o děti, domácnost a své záliby?
Ono to tak nějak spolu souvisí. Myslím, že je to hodně o tom, že manžel pracuje z domova, takže kdykoliv může jeden z nás zaskočit za toho druhého. Tím, že oba podnikáme, jsme pány svého času. Má to své plusy i mínusy – občas se hodně zapovídáme nebo si vyrazíme na víkend či na týden někam pryč a jindy se zase trochu zapomeneme v práci. Mně to takhle přijde fajn, protože i děti se od nás učí plánovat si čas tak, aby ho využily jak na práci, tak na odpočinek.
Máte nějaký recept na udržení energie a dobré nálady?
Já vnímám mateřství jako cestu od sobectví k lásce. Člověk možná na začátku myslí hlavně na sebe, na své potřeby a přání, ale postupně přichází na to, že skutečná radost a naplnění přicházejí tehdy, když dělá něco pro druhé. Právě to podle mě přináší do života tu pravou, hlubokou spokojenost a dobrou náladu – vědomí, že tu nejsme jen sami pro sebe, ale že máme možnost přispět k radosti, pohodě nebo štěstí někoho jiného. V tom je smysl života – milovat druhé lidi, být tu pro ně a žít naplno nejen pro sebe, ale i pro ně.
Když byste mohla dát jednu radu lidem, kteří přemýšlejí o velké rodině, jaká by to byla?
Dlouho nepřemýšlet a začít na tom pracovat dřív, než si to rozmyslíte. Mateřství je nejkrásnější povolání ženy.
Děti učíte doma. Jak zvládáte domácí vzdělávání s tolika dětmi?
Paradoxně více dětí v kolektivu může být i výhodou. To byste se mohla zeptat každé učitelky, když má 25–30 dětí, jak to zvládá. Já jich mám méně než polovinu. Doma je to navíc tak, že děti jsou různě staré, nemají ten silně soupeřivý vztah vrstevníků. Umí se vzájemně podpořit, pomoct si, vnímat, co potřebuje druhý.
Reklama
Navíc čtyři nejstarší děti už jsou na středních školách a nyní mám v domácí škole pouze tři. Ty nejmenší jsou s námi a něco si malují nebo hrají. Zaměřujeme se vždy na nějaké konkrétní téma a baví to i ty školkové děti.
Co hlídání mladších dětí? Vy s manželem jste velmi aktivní. Pomáhají s hlídáním starší sourozenci?
Menší děti na hlídání sourozencům nedávám, pokud vyloženě nechtějí. Ale někdy se stane, že ti starší o to sami usilují. Připravují pro ty mladší kroužek nebo nějaký zábavný program. Buď se vystřídáme s manželem, nebo dáváme menší děti na hlídání k tetám a k babičkám. Často mi pomáhají hlídat moje sestry, protože já sama pocházím z velké rodiny. Jsem ze sedmi sourozenců, ale tři si vzali rodiče do pěstounské péče. Hodně si vypomáháme vzájemně. Se sestrami máme všechny velké rodiny. Měli jsme i hlídací paní, ale je těžké sehnat někoho, kdo je ochotný hlídat tolik dětí.
Setkáváte se spíš s nepochopením, nebo s obdivem?
Hodně lidí si myslí, že máme tolik dětí kvůli sociálním dávkám. Na sociálních sítích se s tím setkávám docela často. Ve skutečnosti jsme ale s manželem oba OSVČ, takže o žádném "profitování" z dávek nemůže být řeč. Na druhou stranu se setkávám i s nadšením nebo zvědavostí – lidé se ptají, jak to zvládáme, protože si to sami nedovedou představit. Dnes už vícečetná rodina není tak běžná, a když se s ní někdo setká, často neví, jak ji vnímat. Pro mnoho lidí je to prostě něco nového a těžko uchopitelného.
