Radka (36 let) a Aleš Vejmolovi se těšili na první miminko, na první kontrole se ale dozvěděli, že čekají trojčata. Život mladého manželského páru, který v té době žil v malém panelákovém bytě, se tak otočil vzhůru nohama. Museli zvládnout péči o předčasně narozené děti, které čekalo mnoho zdravotních komplikací, i bydlení.
Dnes je trojčatům Amálce, Alešovi a Albertovi 5,5 roku, chodí do školky a mají se k světu. Rodina se přestěhovala nedaleko Prahy do malého domku – Radka pracuje na personálním oddělení v bance a Aleš je stavební inženýr. V rozhovoru Radka popisuje život s trojčaty, který není vždy jednoduchý, ale naplňuje je radostí.
Radko, vybavíte si ten okamžik, kdy vám na ultrazvuku řekli, že čekáte tři miminka?
Dozvěděli jsme se to hned na první kontrole u gynekologa, kdy jsem přišla k paní doktorce s tím, že jsem asi těhotná. Udělala mi ultrazvuk, vytřeštila oči a hned běžela pro kolegy. Najednou bylo kolem mě spousta lidí a já nevěděla, co se děje. Pak ke mně otočila obrazovku a řekla mi, že tam jsou hned tři miminka. Zároveň mě ale upozornila na to, že jsem teprve na začátku těhotenství a pravděpodobně se všechny plody neudrží. Pak si jen vybavuji, jak jsem šla k východu, a všichni mi gratulovali a přáli mi, aby vše dobře dopadlo.
Jak jste to přijala vy a co na to řekl váš manžel?
Byla jsem v šoku. Hned jsem volala Alešovi s tím, ať se raději posadí. A pak jsem vyhrkla: „Jsou tam tři, co jsi mi to udělal?“ Aleš se začal smát, což trvalo asi minutu. Byl sám hodně překvapený.
Máte v rodině dvojčata, nebo dokonce trojčata?
Ne, jak se často opakujeme, bylo to opravdu velké překvapení.
Otěhotněla jste přirozeně, bez hormonální léčby?
Ano, přesně tak.
Reklama
Přesto to musel být velký šok. Očekáváte, že tam bude jedno miminko, a najednou tři...
My jsme se od začátku těšili. Možná to bylo tím, že jsme netušili, co rodičovství obnáší. A také jsme neměli srovnání, jaké to je mít jen jedno dítě. Zkrátka nás rovnou potkalo trojnásobné štěstí a my to přijali tak, jak to bylo.
Radko, jak probíhalo těhotenství s trojčaty?
Těhotenství bylo krásné. Zároveň jsme se báli, aby se něco nepokazilo. Zpočátku mě dost trápily nevolnosti, pak se to trochu ustálilo a já si začala těhotenství užívat. Konečně jsem se mohla alespoň trochu najíst. Bylo to krásné období. V prvním trimestru ještě nebylo poznat, že jsem těhotná. Až v pátém měsíci mi břicho vyrostlo tak, že jsem vypadala jako před porodem s jedním dítětem.
Děti se narodily velmi brzy. Co se přesně stalo?
Bohužel, porod se spustil ve 25. týdnu těhotenství, protože mi praskla plodová voda, a už to nešlo zastavit.
Narodily se tedy o 15 týdnů před termínem. Jak na tom byly po zdravotní stránce?
Kluci vážili 870 gramů a Amálka 890 gramů. Zdravotních komplikací měli hodně. Bylo to velmi náročné období, kdy jsme nevěděli, co nás čeká a jak vše dopadne.
Všechny tři děti to nakonec zvládly. Jak jsou na tom dnes?
Bohužel jim zůstaly následky, které řešíme pořád. Je toho hodně, ale konkrétní obtíže bych nechtěla zmiňovat.
Jsou kluci jednovaječní?
Nejsou. Každý měl svůj „pelíšek“. Dokonce jsou kluci i vizuálně odlišní, jeden má tmavé vlasy a tmavé oči a druhý má světlé vlasy a modré oči.
Pojďme k tomu, jak jste zvládali s Alešem péči o tři nedonošené děti. Měli jste nárok na pečovatelku?
Měli jsme nárok na pečovatelku, podle zákona až 40 hodin týdně pomoci. Jenže realita je jiná. Po půl roce hledání sociální služby, která by nám pomohla pečovatelku zajistit, jsme se dozvěděli, že pečovatelka nesmí sahat na děti, zvedat těžší věci a nemůže vykonávat celou řadu činností, které s péčí o malé děti souvisí. Nakonec k nám docházela jen dvakrát týdně na pár hodin.
Poté jsme si našli jinou pečovatelskou službu, která nám doporučila skvělou paní. Sice k nám chodila také jen na pár hodin týdně, ale konečně jsem měla někoho, kdo mi opravdu pomáhal. Bohužel nárok na pečovatelku je pouze do čtyř let věku dětí. Takže jakmile se všechno zaběhlo, museli jsme se s paní rozloučit.
Radko, jak jste to vyřešili například s kočárkem pro trojčata?
Výběr kočárku byl velkým tématem, protože možnosti byly hodně omezené. Nejprve jsme pořídili kočárek, kde byly dvě miminka vedle sebe a jedno naproti. Podařilo se nám ho sehnat z druhé ruky a měli jsme velkou radost. Jenže v té době jsme bydleli v paneláku a vypravit se ven bylo opravdu náročné. Kočárek totiž neprojel dveřmi. Takže jsem vždycky musela jít do kočárkárny a rozložit ho, utíkat ven, kde jsem ho rychle složila, a pak nahoru pro děti. Stejný proces se opakoval, když jsme přicházeli domů. Navíc byl těžký a špatně se ovládal.
Často jsme tak chodili ven jen tehdy, když byl doma manžel. Situace se zlepšila, když jsme dostali kočárek pro dvojčata a jedno dítě jsem nosila v nosítku. To bylo mnohem lepší.
Takže jste konečně mohla chodit s dětmi sama ven?
Najednou jsem si připadala samostatnější. Když děti trochu povyrostly, objednali jsme si kočárek pro trojčata, vyrobený na Novém Zélandu. Byl kompaktnější a dobře se vešel do dveří. Dvě děti byly umístěné dole a jedno sedělo nad nimi. Aleš s tím neměl problém díky své výšce. Já jako nižší jsem však musela kočárek vézt s tím, že jsem se dívala ze strany, abych do něčeho nebo někoho nenarazila.
Nakonec jsme objednali ještě golfky z Ameriky, což bylo také dobrodružství. Výrobce je neposílal mimo USA, takže jsme si museli zřídit fiktivní adresu v Americe a odtud nechat poslat do Česka.
Málokdo si asi umí představit, jak se dá zvládnout postarat o tři miminka. Kdo vám nejvíc pomáhal?
S Alešem si na ten první rok už moc nepamatujeme. Pořád dokola jsme řešili krmení, uspávání, přebalování. To znají všichni rodiče, jen my to měli třikrát. Nejvíc mi pomáhal manžel, který se od začátku ničeho nebál. Děti zvládl nakrmit, přebalit, cvičit s nimi. Museli jsme do toho všeho pravidelně cvičit Vojtovu metodu a jezdit na různá vyšetření. Nakonec jsme to zvládli, i když to nebylo jednoduché.
Bydlení se třemi dětmi v malém panelákovém bytě asi nebylo dlouhodobě možné. Kdy jste se stěhovali do domečku?
S dětmi jsme se stěhovali už dvakrát. Nejdříve z bytu na Proseku, kam se nám pořádně nevešly do ložnice ani všechny tři postýlky. Museli jsme proto nechávat otevřené dveře. Tento byteček jsme měli moc rádi. Když byl dětem rok, přestěhovali jsme se do většího bytu v Suchdole, kde byla terasa a malá zahrádka. Bohužel se jednalo o podnájem a po roce jsme se museli vystěhovat. Nakonec jsme objevili náš budoucí domeček za Prahou, který jsme koupili, a jsme v něm moc spokojení.
Jaké mají děti povahy? Jsou každé jiné?
Ano, všechny jsou naprosto rozdílné. Amálka je taková naše rozumbrada, která všechno komentuje. Moc ráda maluje a všechno dělá s nadšením. Je to skvělá parťačka. Bertík je taky moc fajn parťák, který miluje hasiče, policajty a sanitky. Je to takový malý andílek s ďáblem v těle. Jak může udělat nějakou lumpárnu, tak ji udělá.
Jsou tam tři, co jsi mi to udělal?
A Alešek je malé torpédo. Přes den se prakticky nezastaví. Miluje jídlo, pořád se usmívá. Má takovou šťastnou povahu. Miluje zvířátka, hlavně krávy, koně a psy.
Dnes už děti chodí do školky. Jak byste zhodnotila život s trojčaty: v čem je to nejvíce náročné, a v čem naopak skvělé?
Život s trojčaty je jedna velká jízda a vlastně pořád se něco děje. Náročné je asi to, že kvůli poporodním komplikacím se všichni tři nevyvíjejí stejně a každý z nich má své specifické potřeby. Nejhorší situace nastává, když jsou všichni tři nemocní. To ale zná každá maminka. Já jsem naštěstí optimistická, a tak vidím především ty dobré stránky a užívám si všechny krásné chvíle s dětmi. Vždy říkám, že máme třikrát tolik lásky, objetí, pusinek, obrázků ze školky a všeho ostatního. Nevyměnila bych je za nic na světě.
Podařilo se vám umístit všechny děti najednou do stejné mateřské školy?
Ano, ale až na druhý pokus. Nejprve navštěvovali mateřskou školu na Proseku, ale jednomu z kluků se tam nelíbilo. Vyhodnotili jsme, že na to není ještě připravený. První rok tedy chodily jen dvě děti a třetí bylo se mnou doma. Pak jsme se přestěhovali do domečku a změnili školku. A tam už jsou všichni společně.
Dětem je 5,5 roku, to znamená, že by měly jít už za rok do školy. Budou mít odklad kvůli zdravotním komplikacím, které je provází od narození?
Ano, všichni tři půjdou o rok později.
Jak jste to vyřešila s prací?
Když byly dětem asi dva roky, začala jsem trochu pracovat, zpočátku brigádně. Od té doby pracuji nepřetržitě. Práce mi přináší skvělou změnu, protože mě baví a vždy mi pomůže přijít na jiné myšlenky. Samozřejmě je ale náročné skloubit práci s potřebami dětí, které jsou často nemocné. V takových případech děti zůstávají doma a já resty dodělávám po nocích nebo o víkendech. Přesto to zvládám. Mám zkrácený úvazek a skvělého zaměstnavatele, který ví, že svoji práci odvedu dobře, a vždy mi vyjde vstříc.
Cestujete s dětmi, a jaké aktivity nejraději společně děláte?
Cestujeme rádi, i když je to občas náročnější. Aktivit máme mnoho, protože nás to baví a jsme dost akční. Rádi společně vaříme a hlavně pečeme. Tvoříme různé výrobky, pořád se snažím vymýšlet jim činnosti, aby se zabavily. Také často chodíme na procházky, pomáhají mi na zahradě a vymýšlíme různé hry. Moc mě to s nimi baví. A navíc stále musíme s dětmi cvičit, takže se snažíme to dělat formou hry, aby to pro ně bylo zábavnější.
Uměla byste si představit do budoucna ještě jedno miminko?
Tuhle otázku nám lidé pokládají často. Dříve jsme odpovídali, že možná někdy v budoucnu ano. Ale v současné době miminko neplánujeme. Nechci říkat, že nikdy, ale zkrátka teď nám bohatě stačí ta naše trojčátka a jsme kompletní rodina.
foto: se souhlasem Radky Vejmolové, zdroj: Autorský článek
