Polovina našeho národa tvrdí, že za normalizace bylo lépe. Konkrétně je to 48 procent lidí, cituji údaje organizace STEM za rok 2024.
Můžete to nějak vysvětlit? Nevěřím, že se lidem stýská po ostnatém drátu a perzekucích.
Záleží, kolik těm lidem je. Jestli byl člověk tehdy dítětem, dospělým, nebo tu dobu třeba vůbec nezažil. Když vyfiltrujeme ty, kteří se odkazují na své dětství, anebo ty, kteří to nezažili vůbec, tak zbydou ti, kteří to zažili, což je dnešní starší generace. My si filtrujeme vzpomínky na to, co je příjemné, a co ne.
Bavíme se o vzpomínkovém optimismu, který způsobuje nostalgii po starých časech?
Je to pozitivní sentiment, kdy si vzpomínáme na to, co bylo dobře, a už si nevzpomínáme na ty vady, které to mělo. A pozitivní sentiment je silně propojený s pocitem bezpečí, to znamená, že si spojujeme v hlavě to, že dřív bylo bezpečně, zatímco v současné době žijeme v nejistotě a krizi, která se na nás sype ze všech stran a ohrožuje nás, a my nabudeme dojmu, že to zdaleka není takové jako dřív. Takže pocitově to působí, že dřívější doba byla jistá, a tím pádem bylo všechno lepší. Zatímco dneska je všechno špatně.
Ale většina lidí není hloupých a dobře si uvědomuje argumenty, že tomu tak tehdy nebylo, a byla řada velkých problémů, ale pocit té domnělé jistoty v nás vyvolá dojem, že minulost byla krásná.
Stala se z jistoty ta nejvyšší hodnota? Dáváme snad přednost pocitu jistoty před svobodou?
To, co říkáte, je jedna z politických vah, zaopatření versus oprávnění. Zaopatření je jistota, to znamená, že se o vás někdo postará, a oprávnění je svoboda, to je v uvozovkách, že si můžete dělat, co chcete. Klasicky politicky to bylo tak, že byla politická levice, která nabízela velkou míru zaopatření, ale menší míru oprávnění, a pravice to měla opačně.
Přestože jsme schopní dělat spoustu věcí sami, tak v okamžiku, kdy jsme vystavení nějakému ohrožení, máme tendenci se spoléhat na nějakou autoritu.
Pro nás pro lidi je pocit jistoty to nejdůležitější, jak na individuální, tak na kolektivní bázi. Určitě znáte práci Abrahama Maslowa (Abraham Maslow byl psycholog, který vytvořil hierarchii potřeb – od základních fyziologických potřeb přes bezpečí, lásku, úctu až po seberealizaci, pozn. red.).
Potřeba jistoty je druhá nejdůležitější, to se vztahuje na jedince. Pak jsou společenské potřeby, které se týkají celé společnosti. A nejdůležitější je ontologická jistota (Základem pocitu ontologické jistoty je pocit spolehlivosti osob a věcí v našem prostředí. Pozn. redakce). Což je, že svět kolem nás funguje tak, jak chceme a očekáváme, což znamená, že pekař upeče rohlík, svítí nám světlo, funguje elektřina a autobus nás odveze do práce.
Máte na mysli, že jako společnost potřebujeme mít pocit, že svět je předvídatelný a bez chaosu? Což si myslím zase souvisí s jistotou, protože předvídatelnost znamená cítit se bezpečně.
Přesně tak, předvídatelnost znamená jistotu. Krásně se to pozná v okamžiku, kdy se něco pokazí. Příkladem je pandemie, kdy se rozsypal systém, přestaly fungovat služby, děti nechodily do školy, najednou se společnost začala rozkládat a upadat do stavu, kterému se říká anomie, to je stav, kdy nefungují zákony a pravidla. Tenhle stav pro nás mohl být hodně nebezpečný a na tom se ukázalo, jak je pro nás prioritní to, abychom jako celek měli jistoty.
Od období covidu se datuje nárůst vlivu antisystémových hnutí. Přemýšlím, jakou jistotu lidem daly oproti klasickému systému politických stran a státních institucí, vůči kterému mimochodem dnes roste velký negativismus?
To je úplně jednoduché, když se dostaneme do neznámé situace, jako je pandemie…
Nebo válka…
Ano, nebo válka. Tak to způsobí, že nevíme, jak na to reagovat, jak se zachovat. Autority, které by to měly vědět, vysílají nejednoznačné signály, protože ani ony si nevědí rady, a vzniká chaos. A pak někdo přijde a řekne, že za tím vším je nějaký velký plán, jehož úkolem je nás zničit.
Takže přijde „mesiáš“, který nabídne zjednodušené vysvětlení a zkratku?
Ano, zjednodušené vysvětlení, které vypadá logicky. Takhle vznikla představa o bozích. Blesk může vypadat jako něco hrozného, dokud si neuvědomíte, že se jedná jen o atmosférický jev. Ale pokud nerozumíte atmosférickým jevům, tak budete mít tendenci vidět boha Peruna, který tam metá blesky, a nikdo vás nepřesvědčí, že to opravdu není Perun.
Reklama
Nabízí se rychlé odpovědi, a i když si můžeme uvědomovat, že ty odpovědi nejsou úplně pravdivé, tak máme tendenci jim věřit, protože co kdyby na tom přeci jen něco bylo. A tímhle získají pozornost lidé, kteří na tom staví svoji kariéru a politickou moc.
Oni dobře pracují s primárními emocemi, jako je strach, a nepochybuji, že mají data ze sociologie podepřená třeba i psychologií, jak se dostat lidem pod kůži.
Nechci působit, že je to méně sofistikované, než se zdá. Ale v zásadě stačí, aby dotyčný byl dobrý laický psycholog, a nepotřebuje k tomu žádnou kvalifikaci. Jakmile má základní intuici, co lidi potřebují, tak to funguje úplně v pohodě.
A proč potřebujeme jistoty zvenčí od nějakých autorit a nevybudujeme si to sami v sobě. Jsme dospělí lidé, tvůrci vlastních životů a pasivně se spoléháme, že nám někdo posvítí na cestu, postará se o nás nebo nás zachrání?
Člověk je zajímavý tím, že je polospolečenský tvor. Je schopný fungovat samostatně i ve skupinách. Přestože jsme schopní dělat spoustu věcí sami, tak v okamžiku, kdy jsme vystavení nějakému ohrožení, máme tendenci se spoléhat na nějakou autoritu. To je instinkt z dávných dob, kdy na člověka zaútočila šelma, tak nemohl fungovat individuálně, protože by skončil na kousíčky, a je zapotřebí koordinace.
Takže hledáme někoho, kdo umí rozhodovat, ukazovat směr a na koho můžeme delegovat naše rozhodování.
Takhle ale přenášíme odpovědnost za svůj život na někoho jiného.
Ano, hledáme specialistu, který problém umí vyřešit. My jsme tak nastavení, protože nám to umožňuje přežít. Je to jednoduché, pohodlné a není na tom nic zlého.
Na závěr se Vás zeptám spíš jako člověka než sociologa. Myslíte si, že v současné době, v naší západní civilizaci, dobro prohrává?
To je otázka (smích), to bychom si museli říct, co je dobro. Dobro a zlo znamená pro každého něco jiného. Když se ale podíváme na to, co je pro nás jako pro společnost dobré, tak v krátkodobém horizontu jsme pro společnost negativní a poškozující, z dlouhodobého horizontu jsme naopak v její prospěch. To znamená, že když i teď kolem sebe vidíte spoustu hrozných věcí a marasmu, tak dlouhodobě společnost přežije, a nejen to, roste, vyvíjí se a stává se veselejší. Když to zjednoduším, tak krátkodobě může dobro prohrávat, ale dlouhodobě ne.
