Poprvé jsem výraz "binge" slyšel v souvislosti s pitím alkoholu. "Binge drinking" zvláště v Británii znamená to, že se celý týden držíte na uzdě, a potom v pátek do sebe nacpete během několika málo hodin neuvěřitelná množství alkoholu.
Když si zadáte "binge drinking" do Googlu, vyjede vám nepřeberné množství fotografií lidí ve stavu, ve kterém své děti moc vidět nechcete. Důsledky jsou na první pohled humorné, ale na kterýkoliv jiný spíš děsivé.
Existuje také výraz "binge watching", který začal s nástupem sociálních sítí. Zvlášť když Netflix začal zveřejňovat všechny díly seriálu najednou. Neměli jste co dělat, byl třeba covid, tak jste si pustili jeden díl osmidílného seriálu a nezvedli jste se z postele či křesla dříve, než jste ho dokoukali do konce. Je to samozřejmě velmi lákavé a podlehnete snadno. Zvlášť v situaci, kdy si autoři seriálů rychle osvojili praxi tzv. "cliffhangerů" čili otevřených scén, které vás přinutí po skončení jednoho dílu dát nový.
Binge eating disorder (BED) je něco nového, ale model se opakuje. Věc, která v malém množství může být neškodná či alespoň přijatelná, se stává nezvladatelnou škodnou. Prostě se chronicky a kompulzivně přejídáte, protože můžete. Jídla je všude kolem dost, a když nejste nároční a nehledíte na zdravotní dopady, můžete se přecpávat za pár korun. A ne jednou za čas, ale velmi, velmi často.
„Anorexie a bulimie jsou dobře známé poruchy příjmu potravy, ale BED zná podstatně méně lidí, což vyplývá i ze statistik školních průzkumů,“ říká profesorka MUDr. Hana Papežová, vedoucí centra pro poruchy příjmu potravy na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Prof. MUDr. Hana Papežová, CSc.
Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Během studia pracovala jako pomocná vědecká síla v Ústavu genetiky u prof. Štarka a ve Fyziologickém ústavu u prof. Mareše. Zájmový psychiatrický kroužek a setkání s osobnostmi v psychiatrii, profesory Vondráčkem, Dobiášem a primářem Plzákem, přispěly k dalšímu výběru specializace. Po promoci nastoupila do Výzkumného ústavu psychiatrického (dnes NÚDZ), ale roku 1983 se vrátila na 1. LF UK, kde setrvala dodnes. 2 roky pracovala v Nathan Kline Institute for Psychiatric Research NYU, USA, kde získala pod vedením prof. Volavky zkušenosti ve výzkumu zaměřeném na násilí v psychiatrii i pro vedení postgraduální výuky. Jejím klinickým i výzkumným zaměřením se stala problematika poruch příjmu potravy. Postupně vzniklo Centrum pro...
Normálně člověk jí, když má hlad. Člověk s BED ovšem jí, i když je totálně přecpaný, protože ho k tomu prostě něco nutí. Stejně jako u alkoholu či sledování seriálů nemůžete přestat. „BED neboli psychogenní přejídání, spojované s dalšími poruchami příjmu potravy, samozřejmě může vést k obezitě a dále k již více známé anorexii či bulimii,“ říká Hana Papežová.
Jenže upřímně řečeno, občas se přežereme i proti své vlastní vůli. Chcete příklad? Představte si, že vaše dítě přijede k babičce, a ta začne nosit na stůl: pečenou husu, knedlíky, klobásy, sýry, čokolády, protože to všechno má nachystáno už dávno dopředu právě pro vás, až přijedete. Dalším klasickým příkladem jsou Vánoce, které nejlépe charakterizuje známý mem. Umírající Vinnetou leží a jeho bratr Old Shatterhand nad ním stojí a říká: „Vstávej! Je tam ještě bramborový salát a spousta řízků. Musíme to dojíst.“ Načež Vinnetou odpovídá: „Nech mě umřít!“
Tak tohle opravdu binge eating není. „Psychogenní přejídání znamená konzumaci velkého množství jídla alespoň jednou týdně, což jasně signalizuje přechod od zdraví k diagnóze. Není nezbytné se obávat příležitostného přejídání během rodinných oslav či svátků,“ usmívá se Hana Papežová.
Rodina a tradice za tou nemůžou, ale moderní technologie ano. To, že dnešní děti tráví u obrazovek (počítače, mobily, tablety, televize) více času, než by měly, je obecně známo. Údaje o tom, kolik času to je, se liší podle použité metodologie. Optimisté mluví o dvou hodinách, pesimisté až o devíti. To jsou strašidelná čísla.
„Obzvláště škodlivé jsou sociální sítě, a to hlavně pro děti ve věku 12-13 let, které hledají svou identitu,“ říká Hana Papežová. „Když sedíte u počítače, většinou k tomu něco jíte. Čili doba strávená u monitorů vede ke zvýšené konzumaci jídla a snížené fyzické aktivitě a v důsledku k nárůstu hmotnosti. Ovšem sociální sítě vám k tomu navíc servírují extrémní obsah, který přitahuje pozornost, ale negativně ovlivňuje stravovací návyky a životní styl. Na jednu stranu ztloustnete, na druhou stranu pak zkoušíte různé extrémní diety.“ A poruchy příjmu potravy jsou pak už jen důsledkem.
Dříve se na konferencích o poruchách příjmu potravy o obezitě nemluvilo kriticky. Dnes se však snažíme říkat, že obezita je nemoc a že je nebezpečná pro zdraví. Je důležité zdůraznit, že obezita přináší zdravotní problémy. Vždyť ti lidé trpí!
Opačným extrémem pak může být ortorexie, což je posedlost zdravou výživou a extrémními stravovacími trendy.
„Moderní technologie, například všudypřítomné chytré hodinky, mohou pomáhat, ale v patologickém smyslu vedou pacienty k plnění algoritmických pokynů bez vnímání vlastních potřeb. To je také příčinou strmého nárůstu poruch příjmu potravy po roce 2020,“ říká Papežová.
Jedním z důvodů bylo samozřejmě to, že děti musely být doma a nemohly se hýbat. Jenže doma se málokdo nudil a spoustě dětí v kritickém adolescentním věku bylo v počátcích covidu právě okolo 7-8 let, což je doba, kdy se návyky vytváří velmi lehce. „Nárůst poruch příjmů potravy lze vysvětlit lepší diagnostikou a tlakem na napodobování nevhodných vzorů, což je známé i ze sebepoškozování. A na druhé straně se pak mladí lidé předhánějí v extrémních přístupech ke zdravé výživě, což je patologickým jevem samo o sobě,“ říká Hana Papežová.
Dnes máme daleko lepší diagnostiku, takže můžeme zjistit poruchy už v dřívějším stádiu. A také muži jsou dnes daleko ochotnější přijmout ženskou diagnózu poruch příjmu potravy a jít se léčit.
Jestli něco ještě pomohlo přitopit pod kotlem, byl to trend body positivity. Ve zkratce: Jste přesně takoví, jací máte být, milujte své tělo, ať je jaké je, třeba i když máte 150 kilo. Nemá to nic společného s respektem k vlastnímu tělu ani s ohleduplností, je totiž rozdíl mezi nekritickým obdivem a přirozenými ohledy.
„Pracuji v oblasti poruch příjmu potravy již dlouho. Při návštěvě Ameriky jsem vnímala opravdu obří množství obezity v populaci a také jsem slyšela mnohé o pozitivitě těla a respektu k jakémukoli tvaru,“ říká Hana Papežová. Situace se ale podle ní mění. „Dříve se na konferencích o poruchách příjmu potravy o obezitě nemluvilo kriticky. Dnes se však snažíme říkat, že obezita je nemoc a že je nebezpečná pro zdraví. Je důležité zdůraznit, že obezita přináší zdravotní problémy. Vždyť ti lidé trpí!“
Na tiskové konferenci věnované tématu příjmů potravy, která se uskutečnila ve Všeobecné fakultní nemocnici, vystoupil před Hanou Papežovou profesor František Krch. Doyen oboru psychiatrie, který v 80. letech minulého století zakládal Centrum po poruchy příjmu potravy, míní, že jednou z příčin jsou také média, která by se měla chovat opatrně. Pan profesor je velmi milý a konsenzuální pán, který pečlivě volí slova, zato paní profesorka si servítky nebere. „Média vůbec opatrná nejsou, naopak, potřebují být velmi extrémní, jinak je nikdo z vás nečte. To je povaha množství informací, ze kterých si musíte vybírat,“ krčí rameny Hana Papežová.
Binge drinking se týká hlavně Britů (v Česku se pije tak nějak průběžně), kontrolovaný binge watchning (jednou za týden seriál) nikoho nezabije. Binge eating čili psychogenní přejídání je ale nemoc a jako taková se dá léčit. Dobrá zpráva je, že i díky větší informovanosti přestává být léčba poruch příjmu potravy stigmatem.
„Poruch příjmu potravy přibývá, ale není to jen tím, že by bylo módní některou z poruch příjmu potravy mít, jak se někdy uvádí. Dnes máme daleko lepší diagnostiku, takže můžeme zjistit poruchy už v dřívějším stádiu. A také muži jsou dnes daleko ochotnější přijmout ženskou diagnózu poruch příjmu potravy a jít se léčit,“ dodává Hana Papežová.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad
