Viděla jsem takové Vánoce u kamarádky. Stromeček obložený dárky tak, že pod ním ani nebyl vidět koberec. Dárků tolik, že by to všechno hravě uspokojilo čtyřčlennou rodinu. Jenomže kamarádka je sama. Je samoživitelka. Ale ne ta, která bydlí v sociálním bytě a žije ze státních dávek. Ohání se jako čamrda, má vícero prací a svému synovi může dopřát vše, na co si vzpomene. A dokonce i mnohem víc.
Hračky, oblečení, elektronika, vše bylo u ní pod stromečkem (spíše tedy pod stromem) dokonale zabalené jako v kulise pro hollywoodský vánoční film. Ty kupy dárků tu byly přichystané jen proto, aby potěšily jediného malého člověka. A proč? Protože žije jen s maminkou...
Jenže potěší to opravdu?
Single rodiče, tedy ti, kteří si to mohou dovolit, se často snaží svým dětem nepřítomnost druhého rodiče vynahradit. Mají pocit, že jejich ratolest o něco přichází, že je potřeba jí tu absenci úplné rodiny vynahradit jinak, materiálně. Přitom času mají sami pomálu...
Tito single rodiče pak často sahají hooodně hluboko do kapsy a plní tak svým dětem přání, která vlastně ani nebyla vyřčena. Výsledkem je generace dětí, které mají vše, ale neváží si ničeho. Kde se ale tato potřeba rodičů bere a co s ní?
Nechci, aby měl pocit, že mu něco chybí
Rozchod, rozvod, osamělé rodičovství, jak my říkáme „samoživitelství“. To je pro mnoho matek i otců realita, se kterou se musí vypořádat. Ale není vypořádávání jako vypořádávání. Je jiné, když dítě zná oba rodiče, je třeba ve střídavé péči, nebo když odjakživa zná jen rodiče jednoho a druhý mu chybí méně, nebo ho dokonce ani poznat nechce. Pro rodiče, který je s dítětem sám, to znamená nejen finančně zajistit sebe i potomka, sehnat a udržet hezké bydlení, kroužky, školu, záliby. Nejde jen o organizaci života, jde také o emoce a o to, jak nastavit hranice pro své dítě. Jenomže právě hranice jsou to, co single rodiče často v tomto procesu ztrácí. Tedy, připomínáme, pokud „si to mohou dovolit“.
Pokud je pro rodiče samoživitele náročné poskytnout dítěti přímou podporu, mají tendenci mu dávat dražší dárky, aby vyjádřili svou péči a zmírnili pocity viny.
„Vždycky jsem měla pocit, že když nedostane všechno, co chce, bude ho to mrzet. Nebo že si pomyslí, že mu něco schází, protože má jen mě,“ řekla mi kamarádka Monika (38 let), matka osmiletého Matěje. S Monikou se známe dlouho, proto vím, jak se po rozvodu cítila osaměle a zároveň pod tlakem. Každý druhý víkend Matěj odjížděl k otci, kde měl skutečně vše, o co si řekl.
„Takže já jsem se ho snažila přebít. Nešlo jen o to, aby měl každý den sladkost, došlo to až k tomu, že každé Vánoce dostával jen ode mě nejméně 40 dárků. A výsledek? Ten se dost minul účinkem, protože Matěj už si ani nepamatuje, co k posledním Vánocům dostal. Dárků bylo tolik, že se nad každým sice zaradoval, ale hned ho odložil a nedočkavě trhal obal dalšího. Ani se pořádně nepodíval, co to je, a takhle pokračoval tak dlouho, dokud nerozbalil poslední kousek. Řekla jsem si, že to musím změnit. Bude dostávat pět, maximálně deset dárků jako jiné děti. On si pak ničeho neváží, když něco rozbije, ví, že mu to buď já, nebo exmanžel ihned koupíme. Je to jako začarovaný kruh.“
A Monika není sama. Dárky mohou u rodičů samoživitelů sloužit jako vyrovnání nedostatku osobní podpory. Tu přitom často potřebují sami rodiče.
Výzkum prokázal, že pokud je pro rodiče samoživitele náročné poskytnout dítěti přímou podporu, mají tendenci mu dávat dražší dárky, aby vyjádřili svou péči a zmírnili pocity viny, spojené s vlastní i expartnerovou nepřítomností. Jenomže právě to místo štěstí přináší, stejně jako u Moniky, pravý opak – děti se stávají méně vděčnými, méně trpělivými a často i méně spokojenými.
Bála se, že je špatná matka
Také paní Karolína (52 let) trpí pocitem, že jako rodič selhává. Její bývalý partner se rozhodl být spíše ekvivalentem vzdáleného bratrance než otcem – děti týdny i měsíce vůbec nekontaktoval, zapomínal i na jejich narozeniny. Výživné platil jen tehdy, když mu to vyšlo a když mu na něj něco zbylo. „Když jsem viděla, jak to děti trápí, začala jsem se až příliš snažit o to, abych jim to nějak vynahradila. Zpočátku to bylo neškodné: snažila jsem se splnit každé jejich přání na narozeninovém i vánočním seznamu. Jenomže ono to zašlo mnohem dál…“
Karolína pro Flowee zmínila situaci, která u nich byla dost běžná. Její devítiletý syn jednou po konfliktu se svou učitelkou skoro srovnal třídu se zemí. Třeťák! Karolína se strašně styděla a všem ve škole se až přehnaně omlouvala. Pak ovšem vzala Jindřicha na zmrzlinu, aby si to s ním vyříkala. Z konverzace, během které si měl uvědomit, jak moc překročil hranice, si tak odnesl poznatek, že takové chování znamená „odměnu“.
Musela jsem být vším, co potřebovaly, v jednom. Teď to vidím tak, že jsem potřebovala po rozchodu jejich lásku stejně strašně moc jako ony tu mou.
„Bála jsem se, že mi budou děti říkat, že jsem hrozná máma. Že když na ně budu tlačit, budou mě nenávidět. Bála jsem se, že budou toužit po otci, který si ani neudělá čas zvednout telefon a zavolat jim. Musela jsem být vším, co potřebovaly, v jednom. Teď to vidím tak, že jsem potřebovala po rozchodu jejich lásku stejně strašně moc jako ony tu mou. Bála jsem se vychovávat své vlastní děti.“
Karolína se naštěstí vzpamatovala a začala si uvědomovat, že tím potomkům prokazuje medvědí službu. Oběma dětem byla později navíc diagnostikována ADHD, děti se trápily a žádná hračka to nespravila. Karolína si uvědomila, že mimo lásky její děti potřebují také vedení a silnou matku, která si pevně stojí za svými rozhodnutími a která nefňuká nad jejich fňukáním.
Jak říká dnes, s dvouletým odstupem: „Byla jsem emocionální troska a navíc jsem to předávala svým vlastním dětem. Řešit jsme to začali v pedagogicko-psychologické poradně, kde jim ukázali, jak se vypořádat se vztekem a jak se uklidnit. Syn i dcera začali více mluvit o tom, že jim chybí otec, ale uvědomili si i to, že se jako otec nechová. Pořád jsme v procesu, ale je to lepší. A já jsem konečně máma. Už je nerozmazluju tak moc, dopřáváme si spíš zážitky než věci.“
Tolik dárků, že nevěděl co rozbalit první
Studie celosvětově dokazují, že single rodiče jsou skutečně často stigmatizováni, ale ne tak jako dřív. Nejedná se už o společensky řídký fenomén, naopak rodičů samoživitelů je stále více. Problémem je spíše to, že ti, kteří vychovávají dítě sami, čelí finančním omezením i psychickým problémům. Tyto tlaky nejen okolí, ale spíše tlaky na sebe sama pak mohou vést k pocitům viny nebo nedostatečnosti. A ty se potom rodiče snaží zmírnit tím, že svým dětem dopřejí nekonečné množství zbytečných dárků, anebo k nim zaujímají, diplomaticky řečeno, shovívavé výchovné postupy. Přitom právě opak by byl daleko účinnější.
„Definice slova vděčnost může být následující: jde o schopnost oceňovat, co pro nás druzí udělali, a připravenost vrátit laskavost,“ vysvětluje profesor sociálních a behaviorálních věd David J. Bredehoft a doplňuje: „Věřím tomu, že jednou ze základních věcí, jež činí rodiče spokojenými, jsou potomci, kteří se právě takto projevují. Rodiče pro děti mnoho obětují a na oplátku chtějí, aby to ocenily.“ Tento „přesycený“ přístup, kdy se děti doslova topí v hromadě darů, produkuje děti, které očekávají, že budou neustále dostávat více a více, a nikdy nejsou spokojené. Nikdy nemají dost.
Podle tohoto pravidla má dítě něco, co chce, něco, co potřebuje, něco na čtení a něco na sebe.
Matěj dostal k posledním Vánocům snad 60 dárků. „Ale když jsem se ho na Štěpána zeptala, co dostal, vyjmenoval asi pět věcí. Na zbytek si nevzpomněl,“ přiznává Monika.
Jak z toho ven?
Společnost, média a reklamy neustále tlačí na to, že dítě musí mít vše nejlepší. Kdo nedopřeje, není dobrý rodič. Reklamní kampaně takřka po celý rok, o Vánocích ani nemluvě, bombardují rodiče nabídkami hraček, technologií a oblečení – a single rodiče jsou na tuto past obzvláště citliví.
Není jednoduché vystoupit z rozjetého vlaku. Ale pokud se nechcete stát bankomatem nebo ježíškem na plný úvazek, musíte to změnit, dokud je čas. Jistě jste slyšeli o tzv. pravidlu čtyř dárků. Ano, opravdu to stačí. Podle tohoto pravidla má dítě něco, co chce, něco, co potřebuje, něco na čtení a něco na sebe. Dobré je také následovat „vyléčenou“ paní Karolínu.
Dopřávejte si raději zážitky než hromady věcných dárků. Děti si pamatují zážitky, ne věci. Místo toho, abyste jim koupili páté, desáté, dvacáté LEGO, zkuste vytvořit nějakou novou tradici – společné vaření nebo tvoření, výlet do přírody, filmový maraton. Naučte vaše dítě, co to znamená být za něco vděčný. Vděčnost se nevyvine sama od sebe, je třeba ji učit. Můžete dítě zapojit do darování starých hraček charitě nebo ho vést k tomu, aby napsalo poděkování za dárky. My třeba každoročně balíme krabice od bot, syn to miluje a moc se těší, až dá něco dětem, jejichž rodiče na to nemají, nebo dětem, které ani rodiče nemají. A pak je tu ještě jedna dobrá rada: Přestaňte se srovnávat. Nemusíte soupeřit s rodiči nejlepšího kamaráda vašeho dítěte. Ani s prarodiči nebo kamarády dítěte. My jsme rodiče a my sami určujeme, co je pro naše dítě nejlepší.
Méně znamená více
Dnešní děti žijí v době nadbytku. Mají hračky, které si někdy nestihnou pomalu ani rozbalit, ani vyzkoušet, natož si s nimi hrát. Mají oblečení, které ani nestihnou unosit, protože z něj dřív vyrostou. A přesto jsou stále nespokojené. Jsou rozmazlené?
O rozmazlování jako o kompenzačním mechanismu jsme mluvili, ale není to jen o tom. Psycholožka Kristina Zemánková tvrdí, že „to, že dítěti vyjadřujete lásku, náklonnost a vnímáte jeho potřeby, rozmazlování není. Naopak, je to životně důležité pro jeho zdravý vývoj.“ Nicméně pokud rodiče požadavkům dítěte neustále ustupují a plní každé jeho přání, mohou tím podkopávat jeho schopnost vyrovnat se s frustrací a rozvíjet odolnost. Z rozmazlených dětí pak mohou vyrůst rozmazlení, sobečtí, nešťastní a neustále nespokojení dospělí, kteří budou mít potíže s navazováním zdravých vztahů a zvládáním životních výzev.
Zapišme si za uši, že my, single rodiče, nejsme špatní rodiče, pokud svému dítěti nesplníme každé jeho přání. Naopak. Naučíme ho tím, že jsou tu nějaké hranice. Že věci mají hodnotu. A my je tyto hodnoty učíme. Když je naučíme hodnotu peněz, času a vlastně i emocí a lásky, dáváme jim tím do vínku něco, co je v životě opravdu to nejcennější.
Vánoce jsou sice daleko, ale pozor! Někteří z nás by se mohli „rozjet“ klidně i na Velikonoce!
Související…
Reklama
