To, co by bylo v dobách minulých nepředstavitelné, je dnes skutečností. Zatímco jiné holky v jejím věku milují nakupování, make-up, sociální sítě a mají idoly mezi světovými youtubery (a to má Tereza jistě taky), ona už od 16 let pracuje v laboratořích Akademie věd ČR. A má velké plány do budoucna.
Terezo, vám je 19 a máte poměrně netradiční „smysl života“, nebo spíše jasnou životní dráhu. To není tak běžné. Jak je to možné, co vás na cestu biochemie přivedlo?
Začalo to zájmem o neurovědu. Sledovala jsem naučné podcasty, jako je Huberman Lab, a začala pro zábavu dělat online kurzy chemie a biologie. Postupně jsem se propracovala až ke čtení studií a zhlížení naučných videí na Youtube. Většinu jsem se učila v angličtině, což si myslím, že pro mé budoucí působení v oboru bylo klíčové.
Říkáte, že vaším snem je změnit českou vědu. To není malý cíl. Můžete nám o něm říct více?
Můj sen je vybudovat biotechnologickou firmu, která v České republice nebude jen dalším jménem v seznamu, ale inovativní silou v oblasti biomedicínského výzkumu proti infekčním chorobám.
V Česku takových firem není mnoho, a ještě méně těch, které by byly vedené ženou. Chci spojit nejnovější vědecké objevy s praktickými aplikacemi, které mohou zásadně ovlivnit zdravotní péči. Mým cílem je vytvořit firmu, která bude nejen technologicky napřed, ale hlavně i schopná aktivně měnit životy lidí a přinášet řešení pro ty nejtěžší výzvy moderní medicíny.
Jaká byla vaše osobní cesta za vědou?
Zpočátku jsem byla nejistá, jestli vážně mohu být vědkyní, s každým dalším krokem jsem ale získávala sebejistotu. Netrvalo dlouho a došlo mi, jak moc mě věda naplňuje.
Od začátku mě přitahovala hlavně molekulární biologie, tedy spíše to, co se děje na mikroskopické úrovni. Čím víc jsem věděla, tím víc jsem měla otázek a rostla moje touha znát na ně odpovědi.
Co vaše studia? Co studujete nyní a plánujete zůstat v ČR?
Právě jsem ve čtvrtém ročníku na jazykovém gymnáziu v Praze a připravuji se na maturitu. Na gymnáziu jsem každý rok dosáhla průměru známek 1.00 ve všech 12 až 14 předmětech.
Po třech letech tvrdé a samostatné práce jsem vyprodukovala tak kvalitní výsledky, díky kterým má laboratoř získala prestižní grant na spolupráci se světově známým Institutem Laue-Langevin (ILL).
Plánuji jít studovat do zahraničí. Byla jsem přijata na bakalářský obor (BSc.) biochemie na Imperial College London, což je druhá nejlepší univerzita na světě. Byl to můj sen už od stáže ve Švýcarsku, kde mě fascinovalo zkoumání bakterií. A protože chci začít s výzkumem už během bakaláře, Imperial je pro mě jasná volba.
Studium v zahraničí ale není jen o tom být přijat, je i o financování, máte nějaké stipendium? Nebo budou platit rodiče?
No právě. Teď stojím před další výzvou a tou je financování studia. Po Brexitu se školné pro české studenty zvýšilo čtyřnásobně a studentské půjčky už nejsou možností. Ale nevzdávám se! Hlásím se o podporu u Bakala Foundation a Kellner Family Foundation a zároveň jsem si založila dobročinnou sbírku na Donio. Jsem skálopevně přesvědčená, že Imperial je ta správná cesta, a udělám vše pro to, abych tam mohla studovat.
Nakonec jste zakotvila u proteinů. Odkud pramení váš zájem o ně? Proč právě proteiny a kam už jste v jejich zkoumání pokročila?
Proteiny jsou takové gros molekulární biologie, vykonávají většinu funkcí v buňce, jedna z jejich hlavních rolí je právě enzymatická.
No, ale co dělají ty enzymy? Musíme mluvit laicky...
Enzymy umožňují to, že reakce, která by samovolně proběhla třeba za 300 tisíc let, proběhne za 1 sekundu. Dělají to například změnou pH nebo třeba tím, že do sebe správně orientují dvě molekuly.
A kde se v té buňce vezmou?
Představme si, že DNA v buňce je jako kuchařka s recepty na všechna potřebná jídla (proteiny). Ta kuchařka ale zůstává bezpečně v kuchyni (jádro buňky), aby se nepoškodila. Když buňka potřebuje protein, DNA se přepíše do RNA jako taková kopie receptu. Tato RNA pak putuje do cytoplazmy, kde ji ribozom (kuchař) použije k sestavení proteinu z aminokyselin. Tak vzniká protein, který buňka potřebuje k růstu a fungování.
Uf. To jste zvládla skvěle vysvětlit. Učit asi nechcete… :) Ale vím, že pracujete v Akademii věd ČR. Jak jste se tam dostala?
Biochemii jsem objevila před třemi lety v prvním ročníku gymnázia. Tam ale nebyly k dispozici žádné laboratoře a já jsem toužila své znalosti a vášeň uplatnit v praxi. Sama jsem proto kontaktovala prof. Ing. Petra Kolenka, Ph.D., z Biotechnologického ústavu AV ČR, který mi spolu s vedoucím laboratoře Ing. Dohnálkem, Ph.D., v mých 16 letech nabídl pozici stážistky a práci na vlastním projektu – charakterizaci dvou parazitických nukleáz S1 a Sm1.
Wow, v 16 letech… To není zase až tak „normální“. A kam se projekt dostal?
Po třech letech tvrdé práce jsem vyprodukovala výsledky, díky kterým má laboratoř získala prestižní grant na spolupráci se světově známým Institutem Laue-Langevin (ILL).
Tím jsem si vydobyla pozvání na týdenní měření do vysoce střeženého neutronového reaktoru v ILL ve Francii s vedoucími jejich laboratoře a mé výsledky byly prezentovány na Československé krystalografické konferenci v dubnu 2024.
To mi dodalo odvahu kontaktovat prof. Marka Baslera z Biozentra ve Švýcarsku. Na stáži u něj jsem se zabývala infekčností modelové bakterie B. pseudomallei (smrtící bakterie, která útočí na člověka).
Říkáte, že vaším cílem je bojovat proti antibiotické rezistenci. Chápu to tak, že je to boj za zachování účinnosti antibiotik? Můžete nám to vysvětlit?
Pokud se bavíme o antibiotické rezistenci, jde o to, že bakterie jsou imunní vůči antibiotikům. Tzv. „superbugs“ jsou bakterie odolné vůči řadě antibiotik, existují však i bakterie odolné vůči všem dosud známým antibiotikům.
Antibiotika využíváme jako léky, které napadají různé přirozené mechanismy bakterií (tedy to, díky čemu přežívají) – ničí buněčnou stěnu, nebo třeba zamezují, aby si bakterie mohly tvořit proteiny (to jsou takoví zaměstnanci buňky, kteří po vzniku vykonávají to, co je zapsané v DNA a zrovna potřeba udělat).
Ironií je, že antibiotika jsou právě produkty bakterií a hub. Bakterie produkují antibiotika pro selektivitu…
Tak to jsem už ztracená… :)
Pojďme si to vysvětlit: Pokud je v hlíně kultura bakterií, chová se jako soukromý klub, který okolo sebe vysílá pole antibiotik, tím zabraňuje „houmlesáckým“ bakteriím k přístupu (nechce, aby jí braly živiny apod.). Ale pokud se objeví „vymazlená“ bakterie, která dokáže antibiotika přežít, tak ji kultura připojí k sobě, protože vidí potenciál pro společný rozvoj.
Mým budoucím cílem je přispět k vývoji nových strategií boje proti antibiotické rezistenci – ať už pomocí vývoje nových antibiotik, nebo využitím alternativních přístupů, jako jsou antibakteriální peptidy, fágová terapie nebo modulace mikrobiomu.
Kultura a „vymazlená“ bakterie spolu komunikují a budou vůči svým antibiotikům imunní i po oddělení. Je to, jako by používaly tajný komunikační kód, a už se tedy navzájem zabíjet nebudou.
A jak se tedy bakterie stane imunní?
Existuje hned několik způsobů: jedním jsou mutace DNA a také to, že bakteriální buňky mají speciální kruhovou DNA (tzv. plazmidy), pomocí kterých si mohou různé bakterie (i různé jejich druhy) mezi sebou rezistenci sdílet!
A co by se stalo, kdyby lidské tělo bylo skutečně vůči antibiotikům imunní? Museli bychom hledat něco jiného? Naši čtenáři problému nerozumí, zkuste nám prosím vysvětlit, o co vlastně jde, laicky…
První antibiotikum bylo objeveno Alexanderem Flemingem – ten příběh pravděpodobně všichni známe. Odjel na dovolenou, vrátil se a objevil, jak v misce s bakteriemi roste plíseň, která okolní bakterie zabíjí. Zcela náhodou udělal objev, za který získal Nobelovu cenu. A už když ji v roce 1945 přebíral, předvídal děsivou budoucnost, v níž se antibiotika stanou bezcennými. „Není těžké učinit mikroby vůči penicilinu odolnými,“ varoval.
Co by to znamenalo? Najednou by i obyčejná angína mohla zabíjet. Zápal plic? Noční můra. Operace? Obrovský risk. Museli bychom najít nové zbraně, jak na bakterie útočit. To je i to, co se teď odehrává, protože bakterie se pomalu stávají rezistentními.
Jasné. A to vy chcete změnit...
Mým cílem je v budoucnu přispět k vývoji nových strategií boje proti antibiotické rezistenci – ať už pomocí vývoje nových antibiotik, nebo využitím alternativních přístupů, jako jsou antibakteriální peptidy, fágová terapie nebo modulace mikrobiomu.
A jak vůbec rezistence nastává?
Bakterie si vyvíjejí mechanismy (např. různé proteiny), kterými zamezují účinnost antibiotik. Moji kolegové z BIOCEVU nedávno vydali publikaci, ve které popisují protein HeID, který si tvoří mykobakterie (ty způsobují např. tuberkulózu) na ochranu před antibiotikem rifampicinem.
Můj běžný den vypadá následovně: v 5:00 budíček a desetikilometrový běh. Potom se připravuji do školy, kde jsem většinou až do pozdního odpoledne. Pak obvykle jedu do posilovny, po příjezdu domů vyvenčím pejska a večer si memorizuji otázky na maturitu nebo píšu didakťák.
Máte opravdu velký sen. Jak to máte „naplánované“? Co bude dál, v horizontu roku, dvou, pěti, deseti? Zkuste si to s námi představit...
Zatím plánuji studovat v zahraničí až do získání doktorandského titulu. V budoucnu bych chtěla vést vlastní výzkumnou skupinu v Akademii věd či založit v Česku biotechnologickou firmu a podílet se na aplikovaném výzkumu proti infekčním chorobám. Chci se také věnovat navazování spolupráce mezi českými a mezinárodními laboratořemi pro urychlení vědeckých objevů a větší prosazení českého výzkumu ve světě.
Zaměřit se chci také na popularizaci vědy prostřednictvím veřejných přednášek, vzdělávacích programů a mediálního zapojení. Jsem zastánkyní toho, že i ty nejkomplikovanější biologické procesy se dají vysvětlit jednoduše.
Co si myslíte o postavení české vědy v globálním akademickém prostředí?
Česká republika je zajisté v popředí vědeckého dění. Máme mnoho špičkových institucí a vědeckých týmů, které dosahují vynikajících výsledků na mezinárodní úrovni. Zároveň je stále prostor pro růst a zlepšení, zejména v oblasti podpory mladých talentů a inovativních projektů.
A obecně o postavení žen ve vědě?
V různých vědeckých oblastech se dnes prosazuje mnoho žen, stále ale čelíme výzvám, jako je nerovnost v přístupu k příležitostem a podmínky pro profesní růst. Mě osobně velmi inspiruje biochemička Hana Macíčková Cahová z ÚOCHB. Dalšími inspirativními osobnostmi jsou mé úžasné kamarádky Bára Cihlová a Lucie Růžičková, které nejen vynikají ve vědě, ale také aktivně podporují ostatní mladé vědkyně.
Není běžné být v 19 letech vědkyní. Máte to v rodině? Co vaši rodiče?
Vědu v rodině nemám, maminka je finanční poradkyně a otec strojař, ale i přes to mě napříč celou vědeckou cestou velmi podporují, za což jsem jim neskutečně vděčná!
Jaké jsou vaše zájmy, koníčky?
Od dětství krasobruslím, ale v současné době hlavně běhám, posiluji a cvičím jógu. Sport je pro mě taková meditace – pomáhá mi vypnout hlavu, soustředit se na přítomný okamžik a hlavně se nesesypat, když něco nejde podle plánu. Díky němu beru odmítnutí a neúspěchy jako součást hry – prostě se oklepat a běžet dál.
Reklama
Zároveň také miluji umění – často píšu anglickou poezii a fotím. Jako malá jsem byla přesvědčená, že půjdu studovat architekturu, jak vidíte, nakonec skládám dohromady molekuly!
A jak vypadá váš běžný den? To se zdá, že moc času už nezbývá mezi vědou a snahou se z ní nezbláznit...
Můj běžný den poslední dobou vypadá následovně: v 5:00 budíček a desetikilometrový běh (právě jsem v přípravě na půlmaraton). Potom se připravuji do školy, kde jsem většinou až do pozdního odpoledne. Pak obvykle jedu do posilovny, to mi pomáhá se odreagovat a na chvíli si odpočinout. Po příjezdu domů vyvenčím pejska a večer si memorizuji otázky na maturitu nebo píšu didakťák.
Jste důkazem toho, že i velké sny jsou dosažitelné. Co byste poradila jiným mladým lidem, kteří mají podobné sny, ale bojí se udělat první krok?
Nejdůležitější je začít! Nebojte se první krok udělat, ať už se zdá být jakkoliv nemožný. Vše dokážete krůček po krůčku. A nenechte se otrávit i já jsem byla několikrát odmítnuta. Vytrvejte a snažte se dál, věřte mi, ono to vyjde! Zároveň se ale nebojte dělat chyby, je to součást procesu.
Hodně lidí, kteří mě odmítli, mě přesměrovalo na jiné kontakty. Pokud do něčeho jdete s vášní a chcete se co nejvíce dozvědět a naučit, tak jsem si jistá, že vám lidi s radostí pomůžou. Obzvlášť vědci – miluji vědeckou komunitu! Na oko se zdá být kompetitivní, ale opak je pravdou, v laboratoři všichni spolupracují a jsme si navzájem upřímně nápomocní. Přece jen nám všem jde o to samé – porozumět tomu, jak příroda funguje.
