Anna Urbanová je lékařka s desítkami let praxe, která se dlouhodobě věnuje nejen klasické medicíně, ale i homeopatii a psychosomatice. Právě širší pohled na zdraví a vývoj dítěte ji vedl k tomu, že se začala aktivně vyjadřovat k tomu, co dnes děti ve školách slýchají o LGBT komunitě, genderových identitách nebo sexualitě obecně.
Podle Anny Urbanové je LGBT agenda v českých školách a školkách mnohdy prezentována způsobem, který neodpovídá věku dětí, nerespektuje základní biologická fakta a místo skutečné tolerance vede spíš k ideologickému tlaku. V rozhovoru vysvětluje, proč považuje za důležité vrátit se ke zdravému selskému rozumu, proč by výchova k toleranci měla být mnohem širší než jen směrem k jedné menšině – a proč jí vadí například koncept tzv. masturbačních koutků ve školkách, které se podle ní objevily i v rámci prosazování Istanbulské úmluvy.
Anna Urbanová je známá tím, že si nikdy nebrala servítky – a ani v tomto rozhovoru tomu není jinak. O LGBT, dětech, školách i zdravém rozumu mluví otevřeně a bez obalu.
Paní doktorko, přece jen – téma LGBT, společenských agend a dění ve školách není pro pediatra úplně typické. Jak se stalo, že jste se z lékařky stala také hlasitou bojovnicí za práva lidí? Byla jste vždycky taková?
Já jsem si vždycky šla vlastní cestou. Hledala jsem si své vlastní přístupy a nikdy jsem se nebála jít proti proudu, pokud mi něco nedávalo smysl. Možná mě k tomu nasměrovalo i to, že jsem se už před více než třiceti lety začala věnovat homeopatii. Když jdete tímhle směrem, nutí vás to dívat se na věci jinak, v širších souvislostech. Zdraví totiž není jen o těle, ale i o prostředí, ve kterém žijeme, o tom, co jíme, jak se hýbeme, jak se k sobě lidé chovají a co se děje ve společnosti.
Paní doktorko, v posledních letech se stále častěji objevují snahy zařazovat témata, spojená s LGBT komunitou, už do předškolní nebo rané školní výchovy. Jak to vnímáte z pohledu pediatra? Je podle vás vůbec potřeba tak malé děti s tímto tématem seznamovat?
Tohle je otázka, nad kterou jsem dlouho přemýšlela. Chtěla jsem odpovědět výstižně, medicínsky správně a zároveň v souladu s etikou. A dospěla jsem k názoru, že tématu LGBT je v současnosti věnována neúměrná pozornost – a to až do té míry, že už to lze považovat za formu propagandy.
LGBT je z biologického pohledu minoritní komunita, která se vzhledem ke svému biologickému chování o přirozené zachování druhu nepostará. To není žádná kritika nebo hodnotící soud, to je prostě biologický fakt, se kterým bychom měli pracovat s respektem, ale bez zbytečných ideologií.
Přitom přirozená citlivost k různorodosti by se podle mě měla u dětí rozvíjet obecně – ne jednostranně směrem k jedné vybrané skupině obyvatel.
Jak by tedy podle vás měla vypadat výchova k toleranci a respektu? Co byste si přála, aby se v tomhle směru ve školách změnilo?
Toleranci a respekt bychom měli učit primárně skrze příklady z běžného života – od vztahu k seniorům, k lidem s hendikepem, k dětem, které pocházejí ze sociálně slabších poměrů. Děti se přirozeně učí nápodobou, tím, co vidí kolem sebe – v rodině, ve škole, ve svém okolí. Nemám nic proti tomu, aby se děti učily o různých typech rodin nebo o tom, že ne každý zapadá do většinového vzorce. Ale nemělo by to být vytržené z kontextu a předkládané jako hlavní téma výchovy k toleranci. Protože tím naopak vytváříme další nerovnováhu.
Zmínila jste, že LGBT je minoritní skupina. Proč je podle vás důležité, aby si to společnost uvědomovala?
Každé živočišné společenství – a člověk není výjimkou – má přirozenou tendenci udržovat společenská pravidla, která zajišťují zachování druhu. Je to součást sebezáchovného pudu. A to je důležité pochopit. LGBT je z biologického pohledu minoritní komunita, která se vzhledem ke svému biologickému chování o přirozené zachování druhu nepostará. To není žádná kritika nebo hodnotící soud, to je prostě biologický fakt, se kterým bychom měli pracovat s respektem, ale bez zbytečných ideologií.
Jak tedy podle vás ideálně vést děti k toleranci? Má to být součást školní výuky?
Minoritní komunity byly v lidské populaci vždy. Pokud jsou socializovány a zapojeny do běžného života, mají mít stejná práva jako kdokoli jiný. Tolerance se ale učí primárně v rodině – tím, jak děti vidí, že se rodiče chovají k sobě navzájem, ke starým lidem, k hendikepovaným nebo sociálně slabým. Až poté to má smysl doplňovat ve škole. Emoční a sociální inteligence je klíčová, ale nemá se fixovat výhradně na LGBT témata, jak se to v poslední době děje.
Proč si myslíte, že se o LGBT v poslední době pořád hovoří?
Může to znít konspiračně, ale z celosvětového společenského dění vyplývá, že ho řídí či manipulují struktury, které nemají zájem na přirozeném vývoji lidské populace. Prostřednictvím médií, neziskovek a zkorumpovaných politiků se snaží ovlivnit a zmanipulovat zejména citlivou populaci dětí a mladistvých, přičemž evidentní sociální patologii povyšují na normu.
Akce typu Prague Pride už nejsou běžným sociálním projevem menšinové komunity. Jde o záměrně řízenou aktivitu, která překračuje rámec přirozeného zapojení do společnosti.
Jakou roli podle vás hraje Prague Pride a financování neziskovek v tom, jak děti LGBT komunitu vnímají?
Akce typu Prague Pride, o kterých mám informace, že jsou financovány například z USAID, už nejsou běžným sociálním projevem menšinové komunity. Jde o záměrně řízenou aktivitu, která překračuje rámec přirozeného zapojení do společnosti. Prague Pride a neziskové organizace se podílejí na povyšování abnormálních, minoritních a nepřirozených jevů v oblasti společenské i sexuální na běžnou normu, čímž posouvají společnost k chaosu a destrukci. Pokud se to dětem prezentuje jako jediný správný názor, pak už jde o manipulaci. Pro mládež to může prvoplánově představovat lákavé osvobození se od svazujících společenských norem a zdánlivou svobodu projevu, případně projev časté revolty mladé generace vůči generacím předchozím.
A co téma genderové identity? Jak se na něj díváte z pozice lékařky?
To už je medicínská otázka. Poruchy genderové identity spadají do psychiatrie a měly by se řešit multioborově a citlivě. Biologicky ale platí, že existují jen dvě pohlaví. Cokoli jiného je patologický stav nebo myšlenkový konstrukt. Bohužel i tohle je dětem někdy předkládáno způsobem, který nerespektuje biologická fakta ani duševní zdraví dítěte.
Co byste poradila rodičům, jejichž dítě inklinuje k tomu být „bezpohlavní“?
V posledních letech, a to již před covidem, pozoruji nejen já větší psychickou nestabilitu a zranitelnost dětí a mladistvých. Důvodů je celá řada: narušení stability rodiny a citové ochuzení, asymetrie mezi pracovním vytížením mládeže a nenaplněným volným časem, rostoucí, často nevhodný vliv sociálních sítí a povyšování materiálního blahobytu nad duchovní rozvoj. Důsledkem toho mohou být i poruchy identity, které se navíc mezi mládeží stávají „cool“.
MUDr. Anna Urbanová
Po maturitě na gymnáziu v roce 1979 absolvovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupila na dětské oddělení nemocnice, kde pracovala až do atestace z pediatrie. Poté vykonávala praxi praktické dětské lékařky, následně několik let pracovala jako odborná dorostová lékařka s atestací z dorostového lékařství. Nakonec se vrátila k praxi praktické dětské lékařky, které se věnuje dodnes. (foto: se svolením Anny Urbanové)
Rodiče takových dětí to nemají lehké. Doporučovala bych toleranci, otevřenou komunikaci, společné rodinné aktivity a omezení vlivu sociálních sítí.
Mluví se také o takzvaných masturbačních koutcích ve školkách. Existuje to vůbec, nebo je to pouze konspirace?
To není konspirace. Masturbační koutky mimo jiné prosazovala i Istanbulská úmluva. Ostře se proti tomu vymezuji. Je to trestuhodná předčasná sexualizace dětí, která může vážně narušit jejich přirozené sexuální zrání. Děti mají objevovat své tělo v bezpečném rodinném prostředí, ne pod taktovkou ideologických projektů.
Zmínila jste Istanbulskou úmluvu jako dokument, který podporuje předčasnou sexualizaci dětí. Co konkrétně vám na ní vadí?
Istanbulská úmluva má v podtitulu „Ochrana žen proti násilí“. Ve skutečnosti však obhajuje LGBT a trans-aktivity a neuznává definici ženy jako biologicky daného subjektu. Například trans-jedinec v ženské věznici může představovat ohrožení pro ostatní vězeňkyně.
Dále úmluva přiznává dětem právo na sexuální aktivity v době, kdy na ně ještě z vývojového hlediska nejsou připraveny, což by mohlo negativně ovlivnit jejich psychosociální zrání.
Máte pocit, že české školy jsou dnes bezpečným místem pro všechny děti, včetně těch, které jsou jinak orientované?
Diskriminace a šikana jsou v českých školách bohužel pořád časté. Ale nemyslím si, že speciální „LGBT osvěta“ to vyřeší. Problém je širší. Jde o celkové společenské klima. Když stát sám v mnoha oblastech toleruje šikanu, těžko se pak divit, že se objevuje i mezi dětmi.
Co by podle vás měly školy dělat, aby podporovaly respekt a bezpečné prostředí pro všechny děti?
Měly by se vrátit k základním principům: učit děti obecnou úctu k druhým lidem, k jejich názorům, k jejich odlišnostem – ať už jde o věk, zdravotní stav, nebo třeba národnost. Nemá smysl vytrhávat jednu menšinu a stavět ji na piedestal. Tím vzniká jen další polarizace a konflikt. A hlavně o citlivých tématech by měli učit odborníci, ne aktivisté z neziskovek.
Jací odborníci by to měli být a proč aktivisté z neziskovek nejsou dobrou volbou?
V neziskovkách jsou často lidé finančně motivovaní k rozšiřování a prosazování zájmů svých chlebodárců. Odborníky by měli být zkušení pedagogové, psychologové, sexuologové, pediatři, etologové a další specialisté.
Související…
Reklama
Co byste vzkázala rodičům, kteří se bojí, že jejich děti budou ve škole „nuceny“ k přijetí určitého světonázoru?
Aby zůstali v kontaktu se školou a zajímali se o obsah výuky. Zároveň je klíčové, aby sami dětem vysvětlovali své hodnoty, mluvili s nimi o různorodosti světa i o tom, že existují různé pohledy na jednu věc. Otevřenost a zdravý selský rozum jsou nejlepší obrana proti manipulaci – ať už z jedné, nebo druhé strany.
A myslíte, že to zabere i ve škole?
Nemohu zaručit, že se to v brzké době povede. Kromě podílu rodičů bude záležet na celospolečenském dění, které děti samozřejmě vnímají, prožívají a berou si z něho příklad. Dalším důležitým „modelářem,“ formujícím dětský charakter, jsou kvalitní pedagogové.
Na závěr – co je podle vás klíčové, když mluvíme o výchově k toleranci?
Všechno začíná v rodině. Děti se nejvíc učí z toho, co vidí doma. Pokud budou vyrůstat v prostředí, kde se lidé k sobě chovají s úctou, kde je prostor pro různé názory a kde se nebojí mluvit o složitých tématech, budou mít dobrý základ. A nepotřebují k tomu žádné kampaně ani „masturbační koutky“. Stačí obyčejná lidská slušnost a přirozený respekt k druhému člověku, ať je jakýkoli.
