Lidé se ve městech potřebují dopravovat z místa na místo. Praha je jeden velký organismus, není to náhodné uskupení městských částí a stejně jako v lidském těle musí proudit neustále krev, Prahou proudí neustále lidé. A ti jsou krví města, protože přepravují z místa na místo energii, věci, emoce.
Otázka je, jak přepravit z jedné části města na druhou statisíce lidí denně. Osobní přeprava je utopie a individuální záležitost, automobilová přeprava roste tak rychle, že to město přestává stíhat. Řešením je hromadná doprava, kterou máme naprosto skvělou, ať si říká, kdo chce, co chce. Pro Prahu je přitom životně důležitá kolejová doprava, ať už jde o tramvaje, nebo železnici. A metropole není jediná, která si uvědomuje, že železnice je rychlá a udržitelná forma dopravy.
Návštěvníci se mohou pomocí pětadvacetimetrové projekční stěny přenést na vlakové nástupiště v životní velikosti a spatřit příjezd zbrusu nové tramvaje Škoda ForCity Plus Praha 52T, nebo třeba poslat model vláčku simulovaným tunelem potrubní pošty.
A právě rozvoj železnice v Praze znázorňuje nová výstava Praha zítra? Propojené město, kterou jsme navštívili v CAMPu. Ne proto, abyste vy nemuseli, ale abychom vás tam nalákali, protože tuhle výstavu by měl vidět každý. Bez přehánění. Protože koleje mění město k lepšímu.
„Kolejová doprava byla a je ideálním řešením. Vyhovuje všem nárokům, které na hromadnou dopravu klade moderní doba, moderní město a jeho obyvatelé,“ říká Kateřina Matásková, ředitelka komunikace Správy železnic. „Dokáže velmi pohodlně a efektivně přepravit statisíce lidí a nabízí všeobecně přijatelné řešení, jak se v Praze dostat z místa na místo.“
Lidé budou v metropolitním regionu cestovat rychle, pohodlně a udržitelně i bez auta. Praha se stane městem krátkých vzdáleností. A díky Železničnímu uzlu Praha má i Česko šanci stát se zemí krátkých vzdálenosti.
„Neřešíme jen dopravu dneška, ale i tu za dvacet či třicet let,“ řekl u příležitosti vernisáže výstavy náměstek primátora Jan Hlaváček. Člověk, který je pro svou odbornost velmi unikátně respektován napříč politickým spektrem. „Metro D propojí nové čtvrti s centrem, Železniční uzel Praha (ŽuP) zajistí plynulejší příměstskou dopravu, tramvaje vyplní klíčové mezery v síti, vysokorychlostní tratě pak spojení s dalšími regiony u nás i v Evropě.“
Jaká nebetyčná radost slyšet někoho uvažovat o tom, co přesahuje jeho volební mandát. „Vše dohromady znamená, že lidé budou moci v metropolitním regionu cestovat rychle, pohodlně a udržitelně i bez auta, a Praha se stane městem krátkých vzdáleností. A díky ŽuP má i Česko šanci stát se zemí krátkých vzdáleností,“ dodává Petr Hlaváček.
Jelikož současnost dopravy vidíme každý den kolem sebe, zaměřuje se výstava na pochopení minulosti i vize do budoucna. Na zadek nás posadil už krátký film Století kolejí, sestavený ze záběrů Národního filmového archívu. Na stěnách hlavního sálu CAMPu pak můžete vidět animované schéma budoucích tras a tratí od železničního spojení na letiště Václava Havla přes spojení na Kladno a plánované tunely pod středem města pro metro i tramvaje, animované schéma nových tras a tratí, interaktivní 3D model na dotykové obrazovce, pravidla pro rozvoj kolejové dopravy a příklady praxe ze zahraničí.
„Návštěvníci se mohou pomocí pětadvacetimetrové projekční stěny přenést na vlakové nástupiště v životní velikosti a spatřit příjezd zbrusu nové tramvaje Škoda ForCity Plus Praha 52T nebo třeba poslat model vláčku simulovaným tunelem potrubní pošty,“ usmívá se Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
Dříve se lidé o revizory doslova a do písmene přetahovali. Mít označenou jízdenku bylo věcí cti.
Nás ale zaujal už historický krátký film. Ten je promítán současně na třech obrazovkách, v jednu chvíli vlevo ukazuje záběry z konce vlaku, uprostřed to, co se děje přímo v něm, a napravo pak pohled z kabiny průvodčího. Symbolizuje tak minulost, přítomnost i současnost, a to nejen na obrazovkách, ale také v konceptu filmu jako celku.
„První kapitola se týká vlaků, druhá se týká tramvají a třetí se týká metra. Postupujeme tak historií od nejstarších prostředků až do současnosti. Z černobílé barvy projdeme do naší barevné přítomnosti a ukazujeme budoucnost,“ řekl pro Flowee kurátor výstavy a autor doprovodného filmu Eugen Liška. Film je úžasný zážitek a už jen kvůli němu má smysl do CAMPu zajít. Záběry z minulosti kolejové dopravy jsou fantastické. Přeplněné tramvaje, ze kterých visí na všechny strany lidé jako hrozny. Průvodčí, ke kterému se hrnou davy lidí, aby si pyšně nechaly zkontrolovat jízdenku. Taneční vagón, ve kterém to vypadá jako na plese.
A také proslov tehdejšího předsedy Elektrických podniků (předchůdce dopravního podniku) pana Eustacha Mölzera, který chtěl už v roce 1939 řešit přeplněné tramvaje radikálně: „Bude-li zachován mír a nezhorší-li se situace, už za čtyři roky budou moci lidé jezdit ze Smíchova do Karlína podzemní dráhou.“
Vize Prahy coby Propojeného města se dnes může zdát hodně radikální. Kolik plánů už zůstalo na papíře! Jenže právě jasné vize jsou základem naděje.
„Oni tehdy řešili, jak přetíženým tramvajovým linkám zajistit průjezdnost centrem. Tehdy přišli s projektem podzemních tunelů podle vzoru ostatních měst, kde už metra fungovala,“ říká Eugen Liška. Jenže panu Mölzerovi to samozřejmě nevyšlo, na podzemku si museli Pražané počkat dalších téměř čtyřicet let. První stanice metra byla otevřena až v roce 1974 a neobešlo se to bez komplikací. Lidé žili permanentně na staveništi, ovšem povědomí bylo jiné. Zatímco dnes jsou dopravní stavby pod ostrou palbou kritiky ze všech stran, tehdy se na ně lidé také těšili.
„Česká televize neustále lidem připomínala benefity metra. Vznikaly televizní pořady, například Písničky pro metro, kde tehdejší populární zpěváci jako Karel Gott, Waldemar Matuška zpívali v rozestavěných stanicích, aby ukázali Pražanům: Teď je to strašný, ale čeká nás krásná budoucnost. A když se otevíraly stanice metra, přijela televize a byla to velká sláva. Vystupovali tam slavní lidé a říkali: Tak konečně jsme se dočkali,“ usmívá se Eugen Liška.
Vize Prahy coby Propojeného města se dnes může zdát hodně radikální. Odvážná, troufalá, vizionářská. Všechna tato přídavná jména spojuje svaté nadšení a nejistý výsledek. Kolik plánů už zůstalo na papíře! Jenže právě jasné vize, jako je ztvárňuje tato výstava, jsou základem naděje.
„Ke každé vizi patří i víra. A já tomu věřím, protože jinak bych nemohl naše lidi hecovat, abychom pokračovali v přípravách,“ řekl Flowee Jiří Svoboda, ředitel Správy železnic. „Když si vezmete, kolik let se mluvilo o tom, že nikdy se to nezlepší na letiště nebo na Kladno. Nebo Smíchovské nádraží… tak dnes se to už děje.“ Mluvil nadšeně zvláště o vznikajícím železničním uzlu: „Je za tím práce mnoha institucí i lidí, a teď se hlavně musí začít. A jakým tempem se bude postupovat, to ukáže čas. Ale jsem optimista.“
Reklama
foto: CAMP, Zdeněk Strnad
