K vánočním svátkům patří neodmyslitelně rodinná setkání a také tradice. Ty se ale od pohanských svátků přes křesťanské oslavy narození Ježíše postupně mění. Novodobé „tradice“ se zase udržují v moderních domácnostech, počínaje nákupem dárků, předvánočním úklidem, bohatými tabulemi až po vybírání dovolené a tak trochu nucenému odpočinku, ať už pasivnímu na gauči, nebo aktivnímu na horách. Je možné, že se časem tyto „tradice“ zařadí mezi tradice?
Reklama
Většina nám dnes známých prosincových svátků má křesťanský původ. Církev je ovšem obvykle přejala z časů pohanských, přičemž se zpravidla pokusila pozměnit buď průběh jejich oslav, nebo legendu, jež se vázala k jejich vzniku, převzala do podoby sobě vlastní. A my dnes vlastně děláme totéž, jen si to neuvědomujeme.
Advent od listopadu
Vezměme si advent. Ačkoli je jeho délka v různých zemích a obdobích rozdílná, shodný je jeho smysl postního období příprav na příchod spasitele a návrat světla. První adventní neděle – železná – byla zasvěcena bdělosti, druhá – bronzová – pokání, třetí – stříbrná – radostnému očekávání a čtvrtá – zlatá – míru a pokoji. Domy se zdobily chvojím, na stůl se kladly věnce a postupně se na nich zapalovaly čtyři svíce.
V dnešní době se s adventní výzdobou začíná v lepším případě začátkem listopadu, v horším už někdy uprostřed září, poté, co se vyprodají předměty a dárky nezbytně nutné pro zahájení nového školního roku. Chvojí a svíčky samozřejmě neopomineme, věnec si rozhodně musíme opatřit, výjimečně i sami vyrobit a přidáme vše ostatní: svítící soby, do oken šplhajícího „santaklause“, červené ponožky, blikající řetězy, koule a hvězdy.
Zvyky ze Západu
Kdyby si australští Aboriginové na Vánoce připínali oranžovou mušli do nosu, nejspíš si ji začneme připínat také. Žijeme přece v době globalizace a tradice z jiných částí světa nás obohacují. Naše jmelí, břečťan a další „kouzelné“ byliny byly původně symbolem života a plodnosti, přáním lásky, požehnáním, ochranou před čarodějnicemi či zlými duchy. Dnes už sice přesně nevíme, proč si je pořizujeme, ale bez nich to prostě není ono.
Bdíme ovšem poměrně často, abychom to vše stihli, a radostně očekáváme všechny možné slevy a speciální nabídky.
O nějakém pokání, míru a pokoji nemůže být v současnosti před Vánoci ani řeč. Bdíme ovšem poměrně často, abychom to vše stihli, a radostně očekáváme všechny možné slevy a speciální nabídky. Abychom ale na sebe nebyli zas tak přísní, radost nám obvykle činí také možnost potěšit své blízké a milované. Nebo třeba sebereme odvahu dopřát si něco, co bychom si běžně nepořídili, a těšíme se, kolik radosti nám to do života přinese. A to rozhodně není málo.
Nechodil jen Mikuláš
V předvánočním čase se dříve držela spousta svátků spojených s obchůzkami. Obcházející postavy měly dvojí roli: trestaly nebo upozorňovaly na nutnost zbožného života a odměňovaly ty hodné. Ať již to byly bílé Barborky 4. prosince, Mikuláš s doprovodem 5., Ambrož s metlou 7., matičky s dárky 8. nebo Lucie se svíčkami a peroutkou 12. Světce doprovázely nejrůznější maškary, často strašidelné, jindy rozverné, v dřívějších dobách s notnou dávkou sexuální nevázanosti.
Dnes se již od začátku prosince objevují nejrůznější adventní trhy v centrech měst a bohužel i uvnitř nákupních center a galerií.
V našich časech obchází obvykle pouze Mikuláš se svými novodobými průvodci – čertem a andělem a rodiče za návštěvu rádi zaplatí penězi. Dříve se koledníkům dostávalo spíše něčeho na zub, případně výslužky v podobě sušeného ovoce, ořechů, pečiva. Tresty vynecháváme úplně, rozjímání a vyprávění často také a dětem cpeme hlavně ty sladkosti, občas ovoce. Radost z nadílky naše ratolesti, zvlášť ty v mladším věku, ovšem mívají stejnou jako dřív.
Na svatého Mikuláše se také tradičně konaly trhy s kořením. Dnes se již od začátku prosince objevují nejrůznější adventní trhy v centrech měst a bohužel i uvnitř nákupních center a galerií. Samozřejmě je to rozumnější, proč mrznout venku, malinko nám to ale ubírá na té vánoční atmosféře. Při troše štěstí na nich objevíme i koření a na mnoha místech se začala preferovat tradiční řemesla, jídlo a horké nápoje před vietnamským zbožím všeho druhu a výprodeji řetězců.
Co se jedlo a pilo?
Podobně je tomu se slavnostním jídlem a pitím. Jíst a pít se o svátcích muselo co nejvíce, protože se tím nejen odstraňovaly případné budoucí rozepře mezi spolustolovníky, ale zajišťoval se i dostatek pro všechny na příští rok. Vánoce jako dobu půstu zavedla až křesťanská církev a prostý lid si vždy našel způsob, jak přísná nařízení obejít. Obřadní pečivo se peklo už v průběhu adventu a na vánočním stole často sloužilo k drobným magickým úkonům a věštění.
Štědrovečerní večeře sice měla být jídlem postním a jedlo se až po východu večernice, tabule nicméně bývala bohatá a slavnostní. Kladlo se na ni postupně vše, co se v hospodářství vypěstovalo, jako prosba o ochranu a hojnost v nadcházejícím období. Každé jídlo mělo zároveň svůj symbolický a rituální význam. Později se smrskla na „pouhých“ devět pokrmů, vítali se k ní pocestní, dostalo se i na zvířata, obětovalo se předkům.
Cukroví si koupíme, dostaneme od babičky nebo se ve druhém extrému předháníme se sousedkami, která bude mít více druhů.
Dnes bychom si žádného pocestného k večeři nepřizvali a slavnostní večeře se často skládá jen z rybí polévky a smaženého kapra s bramborovým salátem doplněného o nějaký ten šlehačkový zákusek, na předky ale obvykle ještě stále při jídle vzpomínáme a dodržujeme i spoustu dalších tradic. Jíme ořechy a kompoty, třebaže si je nerozvařujeme a nepřipravujeme na svatého Tomáše 21. prosince. Cukroví si koupíme, dostaneme od babičky nebo se ve druhém extrému předháníme se sousedkami, která bude mít více druhů. O jeho symbolických významech nemáme ani ponětí.
Připíjíme si dobrým vínem nebo likérem, jen si obvykle neuvědomujeme proč. Na svatého Urbana 19. prosince se dříve víno poprvé ochutnávalo jako zralé a na sv. Jana Evangelisty 27. se světilo. Sloužilo pak jako lék, zejména proti bolestem hlavy a krku. Dnes v připíjení pokračujeme hlavně 31. na Silvestra, jehož svátek býval dříve příležitostí k rozjímání nad směřováním vlastního života. Ne že bychom příliš rozjímali, oblíbená novoroční předsevzetí ale na naši snahu o nalezení své životní cesty přece jen ukazují.
Zmizí „tradice“ nakupování a přejídání?
Zvyk zdobit vánoční stromeček se rozšířil až v 19. století, původně se spíše na stromky v přírodě věšely obětiny ve formě mašlí a dalších rukodělných ozdob a pod stromky se kladly drobné dárky jako úlitba bohům. My si pod něj klademe dárky navzájem a rozhodně ne jen drobnosti. Potěšitelný je citelný posun od dárků materiálních k dárkům zážitkovým. Mile nepraktická je snaha kupovat stromky v květináči a sázet je potom někam do lesa, kde obvykle rychle zahynou.
Uvidí-li naši vnukové a pravnukové, že zběsilé nakupování, přejídání a zbytečné plýtvání v období Vánoc není funkční, prostě od nich upustí.
Že pro nás ten souhrn tradic a jejich dodržování nedopadá zrovna růžově? Ale ne, zas tak hrozné to není. Definice pojmu tradice totiž praví, že i když se jedná o přejímání moudrosti předků, musíme si je uzpůsobit svým potřebám a hlavně podle nich žít. Jinak se jedná o mrtvý zvyk nebo přežitek neumožňující další vývoj. Udělali jsme, co jsme mohli, vzali jsme si, co šlo, žijeme, jak umíme. Procesem uzpůsobení tradic prochází každá následující generace, uvidí-li tedy naši vnukové a pravnukové, že zběsilé nakupování, přejídání a zbytečné plýtvání v období Vánoc není funkční, prostě od nich upustí, oddělí zrno od plev a vytvoří si a budou žít tradice své. Nejen v prosinci.
foto: Shutterstock, zdroj: Akademie léčivé výživy