Ať už si o tom podnikání myslíte cokoli, jízda s Uberem je požitek. Řidiči neremcají. Nevedou proti vám žádnou skrytou agendu. Je to civilizačně jiný typ služby, žádná temná sociální sonda jako běžné "tágo". Uber je takový nečeský. Nakonec, za volantem často nesedí Češi. Nedám na ty Vitalije, Rádže, Omary a Ahmedy dopustit.
O Uberu jsem zprvu slýchala útržky zpráv od technologicky geniálních přátel, kteří nonšalantně řeší život aplikacemi a létají do San Franciska na chalupu. V létě 2016 přinesl britský čtvrtletník 1843 portrét Johna Zimmera, milého submisivního chlápka, který v USA založil taxi aplikaci jménem Lyft. Dvanáct stran blahořečilo jeho skautské povaze, v důsledku které mu princip placené spolujízdy vyfoukl agresivní, arogantní Travis Kalanick, který záhy představil Uber Technologies a pomocí nátlakových praktik Zimmera v byznysu zašlápl jak mšici. Kalanick, dnes už bývalý šéf Uberu, má obecně špatnou reputaci, je vulgární, ovšem na regulátory prý jeho drzost platí.
Největší hodnota Uberu je v transparentnosti.
Ta totiž svou logikou jemně nabádá a vychovává prostředí,
zdvořile a čestně se musí chovat jak řidič, tak zákazník.
V duchu jsem se zavázala, že nic takového podporovat nebudu, ovšem o pár dní později jsem se jako stafáž omylem Uberem svezla, zamilovala se do něj a zásady letěly do kouta. Od toho léta jsem věrozvěstkou Uberu a nedám na všechny Vitalije, Natalije, Silvestery, Olegy, Rádže, Omary, Ahmedy a paní Květy a Boženky, hvězdné řidiče služby, dopustit. Nezkrotnost té služby a vědomí, jak na ní neulpívá nic z „vychcanosti“ českého taxikářského prostředí ani totáčové ukoptěnosti, mě znovu a znovu těší.
Jen jeden zádrhel
Uber je levný, mnohem levnější než jiné taxislužby. Ale zřejmě se to pořád řidičům vyplatí, když jich v každé vteřině krouží po Praze takové množství. Je pohodlný, pokaždé se v mém okolí najde auto, které mě vyzvedne do pěti minut. Aplikace si platby stahuje rovnou z karty (nic pro konspirační paranoiky), takže nemusím pokaždé po kapsách hledat hotovost a snášet huhlání řidiče, že nemá nazpátek. Z povahy věci v Uberu sedí civilizačně jiný typ člověka než v tradičním tágu. V New Yorku nebo Tchaj-peji jsou jízdy standardním žluťákem samozřejmé jako nádech a výdech, ale v Česku jde pořád o specificky temnou sociální sondu, asi stejně věčnou jako tragický playlist Českého rozhlasu. Všem svým zahraničním přátelům kladu na srdce, aby se po Praze pohybovali jen Uberem. Nikdo jim nebude vracet nazpátek v bulharských levách, nebude je vozit po čertech a nebude na ně sprostý.
Aplikace funguje všude na světě, kam šlápla noha Uberu. Z Říma mám jedinou zkušenost, kdy se mě řidič snažil vézt delší cestou. Ovšem nevím, co tím sledoval, aplikace svítila do tmy prostoru auta mně i jemu jasnou informaci, že si vědomě zajíždí. Po vystoupení z auta jsem napsala operátorovi Uberu stížnost, evidentně to zafungovalo, a když jsem přistála zpátky v Praze, už jsem měla na účtu rozdíl toho, co jsem zaplatila a co se platí za ideální trasu.
Největší hodnotu Uberu vidím ve fantastické transparentnosti. Ta totiž svou logikou jemně nabádá a vychovává prostředí, zdvořile a čestně se musí chovat jak řidič, tak zákazník, protože všichni se vzájemně v aplikaci ohodnotíme. Tímhle systémem se eliminují největší lemplové a otravové. Kolik zhruba utratím, vidím předem. Také vidím, kudy pojedu, trasu neurčuje řidič, ale aplikace, která nemá vůči mně žádnou temnou agendu. Můžu si navolit mezizastávky, můžu se o platbu podělit s jinými v autě, můžu jízdu darovat – zadám odkud kam a zaplatím. Na svém profilu mám historii jízd s mapkami, cenami a jménem řidiče.
Exotická sonda
Dělím si řidiče Uberu do tří partiček, každá má svůj půvab. Největší tvoří cizinci. Přicházejí ze všech stran planety, z postsovětských republik, z Afriky, arabských zemí i z Latinské Ameriky a často je pro ně Uber nejsnazším způsobem, jak vstoupit do Česka a vydělat si peníze legálně. Co jízda, to příběh. Poslední rok jsem jezdila z uzávěrek časopisů ve dvě, ve tři ráno, vyčerpaná a s uvařeným mozkem. Když viděli, že se jim div nesunu pod sedadlo únavou, tak nemluvili a jeli jak Fittipaldi. Když viděli, že potřebuju pokropit živou vodou, tedy lidským slovem, odnášela jsem si historky z Donbasu, z Havany, z Bogoty, z Ghany, včetně exkurzí do tradiční hudby a nástrojů.
Druhou sortu tvoří mladí čeští a slovenští kluci. Někde něco studují, zakládají start-upy, čekají, až se jim sejdou peníze na crowdfundingu, a Uber je pro ně časová vycpávka před splněným snem. Třetí partička je starší a vystřízlivělá ze snění, zkrachovaly jim často byznysy jako e-shop s italským vínem, restaurace na španělské pláži, takže si přivydělávají k hubenému platu nebo důchodu.
Všechny skupiny ale mají něco společného. Vůbec neremcají. Ani na Uber, ani na krátkou jízdu. A to nám trvá cesta s dcerou do školky Uberem šest minut. Neházejí svoje frustrace na zákazníka, což je jinak velmi česká figura. Jsem přesvědčena, že Uber řídí optimističtější část populace, protože aplikace a celá myšlenka Uberu stojí na důvěře k lidem, stejně jako k novým technologiím. Nesystémové, disruptivní a velmi lidské. Long live Uber.
foto: Profimedia
