Proč je čtení z papíru lepší než z monitoru?

Je to poměrně rozšířený mýtus. Domníváme se, že čtení z obrazovky nemá na naši schopnost paměti či kritického myšlení žádný negativní vliv, ba právě naopak. Nové technologie zavádíme i do škol s přesvědčením, že tak pozitivně ovlivníme studijní výsledky. Nejnovější výzkumy však ukazují, že jde o hluboký omyl a že mezi čtením z běžných knih a z těch digitálních je velký rozdíl.

Horší koncentrace

Obsáhlý výzkum na toto téma provedla například profesorka Naomi Baronová z Washingtonské univerzity. Mezi roky 2013 a 2015 shromáždila data ze 429 univerzit v Americe, Evropě i Asii a došla k zajímavým závěrům.

Přestože v jejím výzkumu téměř všichni studenti oceňovali výhody digitálních materiálů jako například možnost číst potmě, možnost rychle hledat související informace a šetřit peníze i papír, 92 procent zúčastněných vypovědělo, že se dokáže na vytištěné varianty lépe soustředit a rychleji jim rozumí. Naopak u digitálních platforem mluvili o rozptylování a špatné koncentraci.

92 procent zúčastněných vypovědělo, že se dokáže na vytištěné varianty lépe soustředit a rychleji jim rozumí.

Podobné výsledky ukázala i studie, kterou provedly psycholožky P. Alexanderová a L. Singerová. Přestože se zúčastnění studenti domnívali, že informace lépe vstřebávají z digitálních materiálů, ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Zejména u specifičtějších otázek týkajících se hlubšího porozumění textu si vedli lépe ti, kteří měli k dispozici tištěné verze.

Omezení kritického myšlení

V současnosti se stále mluví o tom, že studenti by měli být schopni kriticky myslet, tedy porozumět komplexnějším myšlenkám, vyhodnocovat informace, zvážit jednotlivé perspektivy a tvořit obhajitelné argumenty. A aby mohli tyto schopnosti rozvíjet, musí být schopni vypořádat se s i s dlouhým a komplikovaným textem. A to právě může čtení z digitálních zdrojů ztěžovat.

U digitálních materiálů máme tendenci používat tzv. hyper čtení. Text v podstatě skenujeme a doufáme, že nám v tom záběru utkvěly i nějaké ty relevantní informace. Pravda je však taková, že doopravdy přečteme jen poměrně malou část textu a závěry tvoříme jen z útržkovitých informací.

Uznávaný psycholog Daniel Kahneman z univerzity v Princetonu rozlišuje mezi dvěma typy mentální aktivity. Zatímco první je pomalý, logický a vědomě analytický, ten druhý je rychlý, intuitivní a z většiny nevědomý. Je to domov tzv. rychlých úsudků. A podle Naomi Baronové je právě tento systém typický pro digitální svět, ve kterém se snažíme co nejrychleji najít ty nejpodstatnější informace a můžeme tedy ledacos přehlédnout. Ideální moment pro fake news.

U digitálních materiálů máme totiž tendenci používat tzv. hyper čtení, které Kahterine Haylesová ve své knize Jak myslíme definuje jako „strategickou odezvu na informacemi zahlcené prostředí, která má za cíl udržet pozornost tím, že rychle identifikuje relevantní informaci“. Text v podstatě skenujeme a doufáme, že nám v tom záběru utkvěly i nějaké ty relevantní informace. Pravda je však taková, že doopravdy přečteme jen poměrně malou část textu a závěry tvoříme jen z útržkovitých informací.

Jedinci s nezdolnou disciplínou se mohou samozřejmě učit, uvažovat i analyzovat nezávisle na čtecím médiu. Ale pro nás ostatní, stejně jako pro dalších 90 procent univerzitních studentů, které Baronová zkoumala, je poměrně těžké se na digitální materiály plně koncentrovat a správně je vyhodnocovat.