Jsme opět na pokraji nové studené války, nebo ne? Politologové se neshodnou. Jisté je jedno, před padesáti lety byl vztah mezi tehdejšími největšími mocnostmi světa, tedy SSSR a USA, ve znamení počátku takzvané politiky détente, tedy uvolňování napětí. Vojenské špionážní operace ale pokračovaly. A občas se nezdařily. Jako třeba výzvědná plavba ruské ponorky K-129. Ta se potopila na jaře 1968. V naprostém utajení probíhala i „záchranná“ operace Američanů.
V Československu si lidé užívali uvolňování režimu v rámci Pražského jara. Nad hlavami obyvatel západního i východního bloku v té době létaly špionážní družice a podél pobřeží soupeřících stran proplouvala plavidla, která měla za úkol monitorovat vše, co protivník podniká.
Reklama
Proto koncem února roku 1968 vyplula z kamčatského Viljučinsku ze základny Rybači diesel-elektrická ponorka K-129 s balistickými raketami na palubě, pochopitelně v naprostém utajení. Právě toto utajení mělo později nepředvídané důsledky. Mise plavidla byla naplánována zhruba na sedmdesát dní a hlavním úkolem bylo monitorování amerických námořních základen, především na Havajských ostrovech. Ponorka se po vyplutí zkušebně ponořila a po opětovném vynoření nahlásila na základnu, že je vše v pořádku. Nikdo nemohl očekávat, že bude podávat pravidelná hlášení z cílové oblasti. To by rovnou mohla poslat telegram, aby ji na Havajských ostrovech očekávali.
Zvuk umírající ponorky
Mlčení ponorky K-129 však trvalo přece jen dlouho. V rámci utajení se v pátrání po nezvěstném plavidle dlouho nic nepodniklo, ale pak americké odposlouchávací stanice zaznamenaly na tichomořských základnách Sovětského svazu čilý ruch. Na moře vyplul nezvyklý počet plavidel a do vzduchu vzlétly dálkové průzkumné stroje, v éteru zhoustla komunikace. Americká rozvědka měla jasno, znamená to, že se ztratila ponorka. Na rozdíl od sovětských záchranných a průzkumných plavidel měli Američané jednu obrovskou výhodu v podobě sítě odposlouchávacích zařízení, která zaznamenávala všechny neobvyklé zvuky pod vodou.
Při vyzdvihování se poškozený trup nešťastné ponorky přelomil a kořistí se stala jen její přední část. Dodnes se vedou diskuse, zda to byl úspěch.
Vzhledem k tomu, že ponorka, kterou v hlubinách zničí obrovský tlak, je zdrojem hluku, jenž se šíří na stovky mil daleko, postačilo prohledat záznamy okolních pobřežních stanic systému SOSUS. Skutečně – stanice na ostrovech Midway, Oahu, Wake a Eniwetok zaznamenaly 8. března zvuk odpovídající takzvané implozi i směr, odkud přicházel. Pak už bylo jednoduché najít místo, kde se všechny naměřené veličiny protínaly. Nacházelo se přibližně 2 890 km severozápadně od Havaje, kde hloubka oceánu dosahovala téměř pěti kilometrů. Na místo vyplula americká průzkumná plavidla, ponorka USS Halibut a batyskaf Trieste II. Sovětské námořnictvo mezitím pátrací akci odvolalo a ponorku prohlásilo za nezvěstnou.
Poklady v hloubce pěti kilometrů
Ústřední zpravodajská služba USA (CIA) vyhlásila „Projekt Azorian“. Cílem bylo se k vraku ponorky K-129 dostat a prozkoumat to, co obsahuje. Ve středu pozornosti byly především rakety R-21. Šlo o první sovětské rakety, které mohly být odpáleny z ponorky plující v hlubinách. CIA samozřejmě zajímalo vybavení a dokumenty sloužící k šifrování komunikace. Ponorka USS Halibut křižovala oblast potopení a prozkoumávala dno. Výzkumné ústavy dostaly zakázku, aby nalezly postup, jak zachránit papírové dokumenty, které dlouho ležely v mořské vodě, a především se hledal způsob, jak se k nešťastnému plavidlu dostat a pokud možno ho vyzdvihnout na hladinu.
Projekt Azorian se stal jednou z nejtajnějších operací studené války. A také jednou z nejdražších. Tehdejších zhruba 800 milionů dolarů, které operace stála, odpovídá dnešním čtyřem miliardám. Vrak se nakonec podařilo najít a vyfotografovat. Přes dvacet tisíc snímků, které CIA získala, jí ale nemohlo stačit. Nyní byl na řadě úkol nenápadně ponorku vyzdvihnout.
Milionář jako krytí
Hlavně nenápadně – to bylo to nejdůležitější. Sovětský svaz neměl nic tušit, jinak by případně získané informace ztrácely svou cenu. Ve spolupráci s milionářem Howardem Hughesem byla tedy založena nová soukromá společnost, která si nechala postavit skoro dvě stě metrů dlouhé plavidlo Hughes Glomar Explorer. To mělo oficiálně za úkol zkoumat možnost těžby manganových konkrecí z hlubin Pacifiku. Na palubě lodi byly mohutné jeřáby, v podpalubí automatická ponorka a celá byla postavena na míru sovětské ponorce, jejíž vrak mohla skrytě převézt k prozkoumání.
Hughes Glomar Explorer
Navíc měla přesné stabilizační zařízení, které bylo vyzkoušené při podmořských vrtech a dokázalo plavidlo udržet na jednom místě. Hughes Glomar Explorer doplul na místo katastrofy v červnu 1974 a specialisté hned začali s pracemi. Přestože se o činnost neobvyklého plavidla zajímala i dvě sovětská plavidla, nepodařilo se jim zjistit, co je hlavním úkolem neobvyklé lodi.
Utajení v národním zájmu
Američané se však nakonec museli spokojit jen s částečným úspěchem. Při vyzdvihování se totiž poškozený trup nešťastné ponorky přelomil a kořistí se stala jen její přední část. Dodnes se vedou diskuse, zda to byl úspěch a CIA dostala vše, co chtěla. Novinář New York Times Jack Anderson ještě v roce 1975 spekuloval o tom, že se nepodařilo najít nic, co by opravňovalo vydat na Hughes Glomar Explorer a její akci tak velkou finanční částku z peněz daňových poplatníků.
Slavný americký investigativní novinář Seymour Hersh, který mimo jiné v roce 1969 odhalil veřejnosti masakr v My Lai i snahy o jeho utajení, chtěl vše popsat v příběhu o projektu Jennifer (název operace užívaný v tehdejších médiích), ale nakonec se dohodl s ředitelem CIA Williamem Colbym na tom, že nic nezveřejní, dokud by případné informace mohly poškodit americké národní zájmy.
Ověřené je to, že v roce 1992 předal tehdejší šéf CIA a pozdější ministr obrany USA Robert Gates Borisi Jelcinovi kazetu se záběry, na nichž Američané pohřbívají se všemi vojenskými poctami do moře ostatky námořníků, které ve vyzdvižené části nalezli. Na palubě přitom podle dostupných informací zahynulo 96 ruských námořníků. O rok později Malcolm Toon, předseda společné komise pro válečné zajatce a někdejší velvyslanec USA, předal ruské straně i zvon z K-129. Ten ovšem v přední části být nemohl. Co se zatím nikdo nedozvěděl, je místo, kde přesně ponorka na dně oceánu leží. Otazníky jsou i na druhé straně. Ponorka K-129 vyplula na svou misi nezvykle brzo po návratu z plavby předchozí, navíc podle počtu vyznamenání in memoriam, která udělil členům posádky po mnoha letech Boris Jelcin, bylo patnáct osob na palubě navíc.
zdroj: NPR
