Ach, jak to před nějakými padesáti lety bylo ve společnosti ještě krásné – aspoň pro chlapy! Ačkoliv traktoristek a dělnic byly přehršle, v manažerských etážích abyste ženu pohledali. Tady „u nás“, před železnou oponou, to platilo pro ředitele, vedoucí kádry, presidenty a podobné funkcionáře, vedle u sousedů, tam „na západě“, zase pro kapitány průmyslu, kancléře a premiéry. Muži dělali kariéru, rozhodovali o osudech národů, vedli obchodní i jiné války a především vydělávali peníze. Ženy, když zrovna výjimečně neobjevovaly třeba radium, byly většinou – doma.
Chlapi ne-pláčou
Jenomže časy se mění a s nimi i některé vyspělejší firmy. Akcionářům, ale i docela normálním majitelům firem začalo docházet, že dnešní produkty se až na výjimky neprodávají kvůli kvalitě, ale skrz emoce. A netýká se to jen produktů – i politiku nutno podávat s citem, láskou, vášní a případně koblihou. Jenže v tom máme my muži malou nevýhodu – od malinka slýcháme, že indiáni nebrečí, že kluci nefňukají a muži nemají deprese. Nejprve od mámy, pak od milenky a nakonec od naší drahé polovičky přichází: „Prosím tě, ty a pocity?“ Čímž nám ono údajně slabší pohlaví chce naznačit, že emoce nejsou náš šálek kávy.
Nicméně se pomalu, nezadržitelně a tak nějak od západu, tlačí „ženský princip“ do byznysu. Možná dokonce i do politiky – příští německou vládu povede zase žena a světe div se, je v ní devět mužů a sedm žen.
Fight, flight, freeze
Ženský princip ovšem neznamená vždy jen ženu. Jak už staří Číňané věděli, vše na světě je tvořeno dvěma principy, které nazývali jin a jang. Že ženy mají „vnitřní mužský princip“, to víme už dlouho. Úspěšně řídí auta, firmy a někdy i letadla. Moje kamarádka zvládne bez problému zaparkovat do mezery, která je sotva o čtyřicet čísel větší než její auto. Znám jednu krásku, která má tři vysokoškolské diplomy, z toho jeden z ekonomky. Ženy jsou nejen empatičtější (velká výhoda při vedení týmů i v obchodních jednáních), ale umí rychle přešaltovat na mužskou přímočarost a racionalitu. A zase zpátky do ženské neodolatelnosti. Prostě se v posledním století naučily chovat „mužsky“, když je to potřeba, a přitom (většinou) neztratit svoji „ženskost“.
Zatímco některé ženy na tuto svou dovednost žehrají a rády by byly zase „jen ženami“, jiné dělají skvělou kariéru. Což nás chlapy děsí. Když muže něco zděsí, tak většinou mu jeho ještěrčí mozek umožní pouze tři reakce: Fight, flight, freeze. Znamená buď agresi, útěk nebo zamrznutí. A to určitě není nejlepší strategie, jak se přizpůsobit změněným nárokům ani v byznysu, ani v politice. A tak jezdím po firmách a konferencích a učím muže ženskému principu. Protože co se týká tak zvané emoční inteligence, (nejen) čeští muži prostě zaspali.
Odkud ta tři velká monoteistická mužská náboženství pocházejí? Z pouště. A jestli je nevyvážíme skrz ženský princip, tak v tutéž poušť obrátí celou planetu
Zpočátku mají chlapi strach. Nebudu vypadat zženštile? Nebudou se mi kamarádi smát? Nestanu se impotentním? To je ovšem pouze počáteční (a kolosální) omyl, neboť vůbec nejde o to, udělat z mužů ani ženy, ani nějaké trubce (či trubky). O co jde, je umět používat nejen hlavu, ale i srdce, porozumět nejprve svým, ale posléze i cizím emocím a nestávat se nechápajícím idiotem, když jde o pocity. Protože ženský princip, jedno, zdali ho používá žena nebo muž, má v byznysu i v politice budoucnost. Nikoliv namísto mužského principu, ale vedle něho. To be in flow, být citlivý, přizpůsobivý, jít se světem a ne proti němu, chovat se vnímavě ke svému okolí, k přírodě, jejíž jsme součástí – bez toho všeho by po nás brzy zůstala jen poušť.
Reklama
Můj druidský učitel říkal: „Podívejte se, odkud ta tři velká monoteistická mužská náboženství pocházejí. Z pouště. A jestli je nevyvážíme skrz ženský princip, tak v tutéž poušť obrátí celou planetu.“ Nějak mu dávám za pravdu. A proto učím manažery, jak cítit.