Kdyby měl pan šéfredaktor časopisu Zahrádkář u krku pečlivě uvázaného motýlka a na rukou klotové rukávy, nehnula bych brvou. Vzhledem k jeho několika titulům a prvorepublikově uctivým zakončení vlastních příspěvků (“Váš”, “děkuji za příjemné popovídání”) jsem čekala excentrickou postavu na způsob nedoslýchavého profesora z filmu pro pamětníky. Hbitý, štíhlý, svižně se pohybující, lehce pobavený botanik a víkendový chovatel včel v džínách mě poněkud zaskočil.
Ale aspoň prostory malé redakce inženýra Jana Stanzela, CSc., jako by vypadly z televizní inscenace 80. let: počítače a linoleum skoro romanticky staré, na zdi vypínače, které se už nevyrábějí. Udýchaná a pořád ještě vyjevená jsem přijala nabídnutý čaj. Chtěla jsem, aby Marťanovi, který právě přistál v České republice cestou z Londýna (tedy mně), vysvětlil, proč zrovna půl století vycházející časopis Zahrádkář vydávaný Svazem zahrádkářů má větší náklad než Vlasta. Proč ještě v roce 2018 prodával neuvěřitelných 90 tisíc výtisků.
„Ono se může leckomu zdát, že Svaz zahrádkářů už nemá lidem co říci, ale každá doba přináší něco,“ říká. „Zahrádkářské kolonie byly často ladem ležící skládky, z kterých lidé udělali osady, a ty jim dnes obce berou. Postavit další parkoviště, další supermarket… jak se rozšiřuje infrastruktura, staví se na kraji města, kde většinou tyhle zahrádkářské kolonie stojí. Mít svaz znamená mít zastřešení, větší možnost jednat s poslanci, s ministrem, s magistrátem – prostě bránit zahrádkáře.“
Ale co ten vysoký náklad? Internet smetl řadu publikací, co před deseti lety vypadaly tak silně – ale vy jste tu pořád. Jak to?
Máte pravdu, že když jsem do téhle redakce nastoupil v 90. letech, nábožně jsme vzhlíželi k Vlastě, která měla tehdy náklad 400 000, a byla to ikona. Dnes má nižší náklad než my, ale taktéž jsme spadli ze 165 na 90 tisíc. Naší výhodou a jistotou je, že lidé mají zvyk si nás předplácet, v tuto chvíli máme 45 tisíc abonentů. Takže jen menší část našeho nákladu jde na stánky.
Když se vás zeptám jako zahradníka, nikoli šéfredaktora, proč kupovat a číst zrovna Zahrádkáře, když je tu snad na šedesát jiných titulů?
Na šedesát? Jakých?! O zahradě?!
No, máme internet, a tam si věci jako třeba výchovný řez jabloně můžu dohledat.
Podívejte, je fakt, že nějaké články o zahradě najdete skoro v každém časopise. Ale kdo chce jít malinko do hloubky, ten najednou zjistí, že naprostá většina z nich jen tak plyne po povrchu. Takže když se chci zahrádkařením opravdu zabývat, zjistím, že mi chybí informace.
Takže výchovný řez tam nenajdu?
Ne. To už je moc vyšší dívčí. A další věc: ten internet. Kolikrát když něco připravuji, říkám si: mám jít do knihovny, nebo na internet? A většinou to na tom internetu najdu. Ale ten internet je, s prominutím, strašná žumpa. Je tam toho moc a člověk nikdy neví, jestli je to blábol, jestli je to psané někým, kdo sleduje určitý komerční cíl. Proudí sem taky spousta naučně populárních knížek a problém je, že s řadou z nich se spěchá, a dochází k omylům v překladu.
Co obnáší zmýlit se v zahradnickém překladu?
Kdysi jsem dostal k úpravě před tiskem knížku o škůdcích. A překládal to němčinář. Jsou termíny pro mšice, vlnaté červce a vlnatky, což je naprostý rozdíl. Ale v té knize to všechno bylo přeložené jako veš. Hledal jsem někoho, kdo by to znal. Ani tehdejší předseda Svazu zahrádkářů, vynikající němčinář, si stejně netroufal.
Ovoce a zeleninu si pěstujeme, abychom je měli zdravější. Já se snažím chemii užívat okrajově, ale úplně se jí nezříkám.
Díky jeho kontaktům jsme našli někoho v Německu. Přitom jestli máte vlnatého červce nebo vlnatku – na jejich hubení potřebujete jinou chemii. A když to, s odpuštěním, odflinknu, člověka zavedu jinam. Na němčináře je zbytečné se zlobit, on to znát nemůže. Ale musí tu být někdo, kdo řekne: Hele, tohle asi nebude ono.
Je dnešní zahradník hodně jiný než ti z předcházejících generací?
Dřív na trhu nebylo moc zboží. Když chyběl třeba česnek, byly roky, kdy se po zahrádkářích chtělo, aby ho dávali do výkupu – zahrádkáři zachraňovali zásobování vagóny svého česneku. Nebo vagóny drobného ovoce. To už dnes není, všechny ty Fruty, co zpracovávaly zahrádkářské ovoce na šťávy a džemy, dávno zmizely.
A teď se to dováží.
Dováží – a je to obrovská škoda. Protože jde o patnáctkrát stříkaná jablka z Itálie. To je hrozné. Protože ono sice všechno na trhu je, můžeme si všechno celoročně koupit, ale když to malinko začnete sledovat, ve všech potravinách máte nějakou chemii. A když ten koktejl, co konzumujete, sečtete dohromady... Lidi si proto raději vypěstují něco sami. A člověk se u toho baví, je na čerstvém vzduchu, venku z kanceláře. Takže já strašně rád v pátek – jako za dob mého mládí – vypadnu na chalupu a hrabu se v zemi.
A je to nakažlivé?
Je. Ty komunitní zahrady, co se začínají objevovat, vznikají sice kvůli setkávání, ale byl jsem ve třech na reportáži a někteří se mi dušovali, že pěstování mají na prvním místě. Ta sranda večer a koncert jsou až nadstavba.
Co vás jako zahradníka zlobí?
Dnešní doba přináší spoustu nových škůdců, chorob. Taháme si je z velkých dálek a my nevíme, co s tím. Na jednu stranu bychom rádi zahrádku bez chemie a na stranu druhou je to trochu utopie. Ono je samozřejmě spousta pěstitelů, kteří namítnou, že nemám pravdu, že se dá pěstovat i bez chemie. Ale je otázka, jestli ta rostlina přežije. Některé choroby dokážou zlikvidovat strom.
Co s tím?
Buďto je nepěstovat vůbec, nebo ve správnou chvíli použít minimum chemie. Máme v redakční radě pana inženýra Roda, který je rostlinolékař. Dnes už ve výslužbě, nicméně sleduje trendy, je to profesionál. On říká: podívej, když to tam nedáš, tak se ti objeví plíseň. A teď je otázka – ty látky v plísni jsou kolikrát horší než rezidua toho, co tam nastříkáš. Je to složité. Ovoce a zeleninu si pěstujeme, abychom je měli zdravější. Já se snažím chemii užívat okrajově, ale úplně se jí nezříkám.
Jak to máte s inzercí a s redakční nezávislostí?
Tady je jediná cesta: říct, že za inzerci nezodpovídáme. Toto je článek a toto je inzerát. A ten čtenář se podle toho musí zařídit. Když jsem nastupoval, bylo inzerce tolik, že jsme si mohli vybírat. Dokonce jsme zatrhli celý vkládaný katalog, protože se některým z nás nezamlouval. Dnes bychom si takové gesto už nemohli dovolit.
Máte v Zahrádkáři přílohu Zahrádkářka. Proč?
Dáváme do ní recepty a takový pel mel. Lidi to zajímá, potřebujeme oslovit celou rodinu.
Takže zahrádkář pěstuje a školí se, žena vaří, zdobí domácnost…
Ono se to takhle nabízí. Ale já si myslím, že spousta žen si přečte Zahrádkáře a spousta chlapů zase Zahrádkářku. Chlapi posílají recepty a máme vyhlášeného mistra aranžéra.
(Pan Stanzel mi trpělivě vysvětluje vznik své přílohy a má to logiku: v Zahrádkáři to vypěstují, v Zahrádkářce to zpracují. Ale teprve když si doma přehrávám rozhovor, už nemyslím, že jde o maličkost. Když Jan Stanzel popisuje poslání Zahrádkáře a zahrádkářů, má oblíbený slogan – „My jsme o mrkvi“. Možná to tak bylo v dobách minulých, ale já nikdy neviděla Brňany vyjít o své vůli do ulic demonstrovat – dokud jim nesáhli na jejich zahrádkářské kolonie. To už není o mrkvi, to je politika, politický boj! „To je,“ přitakává Stanzel.)
A dá se to vyhrát?
Je to těžké, ale vzdávat to nechceme. Teď jsme třeba v kontaktu s magistrátem, kde je nám nakloněna tajemnice Mgr. Kolínská. Taky svádíme boj o zahrádkářský zákon. Chceme, aby nás společnost uznala jako užitečnou organizaci, která obhospodařuje zelené plochy pro všechny.
Buď se město bude muset o zeleň starat samo, nebo ho ozelení zahrádkáři. Potom jde o to, jak ty osady budou vypadat. Jestli se tam ve dne budou moci procházet maminky s kočárky a dětmi atd. Dále se musí zabezpečit, aby zahrádkáři nepřicházeli o úrodu a o nářadí. Ale všechno se dá řešit.
Není na čase uznat i finanční benefit, který zahradničení společnosti přináší?
Mně osobně by zahradničení strašně chybělo. Je to protipól sedavého zaměstnání.
Reklama
foto: Tomáš Železný, zdroj: Zahrádkář
