Vypadá jako malý velký kluk. Vlastně se za těch sedmadvacet let, co jsem ho viděla naposledy, vůbec nezměnil, jen mu zešedivěly vlasy. S Rosťou Joškem, kastelánem na jihomoravském hradě Buchlov, jsme tam spolu ještě za „socíku“ čtyři sezóny prováděli. V červenci, kdy se na nás do hradu valily davy turistů z autobusů Čedoku, pionýrské tábory, rodinky na dovolených nebo zájezdy důchodců z celé republiky i z tehdejší NDR, jich byly za sezónu desítky tisíc. Někdy jsme museli do hradu i šestkrát za den, tak atraktivní Buchlov pro turisty byl. On ale na to magické místo, na rozdíl ode mě, chodil z Buchlovic čtyři kilometry do prudkého kopce denně pěšky. Celé prázdniny. Bavilo ho to s přestávkami jedenáct let. Občas s námi, co jsme to měli domů dál, v části hradu, které se říká Hraběcí, přespal. Sedávali jsme pod památnou buchlovskou lípou, která je podle pověsti zasazená kořeny vzhůru, popíjeli levné víno. Pak se oženil a měl jiné starosti. Narodily se mu děti, rozvedl se a znovu oženil, dokonce roky úspěšně podnikal.
Reklama
Studoval tehdy „stavárnu“ v Brně. Občas si z nás holek vystřelil a hodně hlasitě se rozchechtal, když jsme jeho vtípku naletěly. Pamatuji si ho jako fajn kluka s uhrančivýma očima. Podobnýma, jaké měl herec Petr Čepek. Uměl vyletět, když ho něco vytočilo. Byl tehdy hrozně hubený. Takový doktor Šafránek z Básníků. Průvodkyně rád „krmil“ tím, že pochází z jedenácti dětí. Až teď mi se šibalským úsměvem prozradil, že jsou tři bratři. „Když vy jste tenkrát měly na starosti jiné chlapce, tak jsem musel nějak upoutat pozornost. To jsem se ještě bál ženských, navíc s ksichtem vraha toho moc neuděláš. A pak se divíš, proč jsem byl smutný,“ směje se. Rostislav Jošek Buchlov miluje. Tvrdí, že žádný hrad nemá takového génia loci. Jeho pradědeček tady dělal kastelána ještě za Berchtoldů. Možná proto ho to sem tak táhne. Neodradil ho ani nástupní plat třináct tisíc hrubého. V kastelánském bytě přímo v hradě žije nyní se svou druhou ženou a syny, kterým je sedm a dva a půl roku. Když z třiceti lidí vyhrál konkurz, tato jedna z nejnavštěvovanějších památek u nás už technicky dožívala. Jako stavební inženýr se tak systémově pustil do její obnovy.
Hrad Buchlov
Pamatuješ si, jak jsme tady na nádvoří sedávali před třiceti lety a po večerech hráli na kytaru? To byly časy!
Ty brďo, to jsme ale vypadali trochu jinak. Já teda jo, Ty jsi pořád stejná. Jo, bývalo to dobré.
Mně začalo hrozně mlátit srdce, když jsem jela nahoru lesem k hradu. Nostalgie…
Bývalo to úplně jiné, člověk měl na starosti jiné věci. Ty lepší. Jako student si neuvědomíš, co ten hrad obnáší. V roce ´82 ty problémy bereš jinak než teď. Předchozí generace kastelánů tady byla padesát let. Já jsem to přebral po nich.
Vzpomínáš si na 1. ledna 2007, když sis poprvé odemkl dveře do svého kastelánského bytu na hradě?
Úplně přesně. Byla tehdy šílená kosa, bylo nasněžené. Hrad byl promrzlý, nábytek vystěhovaný. Nikde nikdo, kotel nefungoval, napustil jsem si tři litry vody a hotovo. Záchody nefunkční, voda nebyla. Bylo to strašně deprimující.
To musí být šílený pocit. Kdyby se cokoli stalo, tak se sem po té zasněžené cestě asi nikdo nedostane. Spal jsi vůbec tu první noc?
Ne, pořád jsem se budil. Já jsem se totiž tehdy čerstvě rozešel s ženskou, se kterou jsem byl pět let a myslel jsem, že sem půjde se mnou. Zoufale jsem tady potřeboval ženskou.
Takže city nadranc, nervy nadranc…
Jo, přesně. Byl jsem strašně rozervaný. Ve čtyřiceti jsem nastoupil na objekt, nebyla tady ani postel. Spal jsem první dny na nějakém příšerném slamníku pro psa. Tři měsíce jsem tady byl sám. A do toho všeho ty Černé paní a tak, znáš to. Chodil jsem do Buchlovic do hospody, tam bylo teplo. O to horší to bylo v deset večer, kdy jsem musel nahoru na hrad. Ani nevíš, jak jsem byl rád, když se pak v dubnu otevřelo.
Znám to. Taky jsem tu jednou spala sama. Vlastně nespala, spíš se klepala strachy.
No, ale to jsi tady ještě nespala v lednu! To je období, kdy je to tady poměrně dost kruté.
Kastelán Buchlova Rostislav Jošek s místní mumií
…a depresivní, ne?
Já to mám rád, mně toto nevadí. Jsem pozitivní, ale mám rád mlhy a takové ty podzimní věci. Ale někdy je toho moc.
Nebál ses tu nikdy? Já každou noc, divný pocit. Ještě jsme se navzájem s ostatními průvodci hecovali.
Když se bojí kastelán, tak to už je úplně v pytli. Ty bys tu bydlet nemohla. Ale je fakt, že než se ke mně nastěhovala Marcela, která tady roky předtím prováděla, tak jsem si myslel, že se buď uchlastám, nebo zblázním.
Pil jsi v té době?
Ano, i když tvrdý alkohol velice málo. Dal jsem si třeba tři čtyři piva, ruky hore, tramtadadá a takové spíš blekotání. Pak jsem si řekl, že si kastelán vůči široké veřejnosti toto nemůže dovolit. Už čtyři roky jsem úplný abstinent.
Jak to tady vypadalo, když jsi nastoupil?
Hrad technicky dosluhoval. Nebyla tady voda, revizní technik našel tři sta závad na elektroinstalaci. Střechy v dezolátním stavu. Musel jsem nechat udělat za 5 milionů vrt na vodu, za dalších 10 opravit elektriku. Teď chci opravovat střechy, jenže jeden šindel 15 až 23 korun. Tady jsou 4 tisíce metrů čtverečních střech. Co to bylo teď za zvuk?
Chytrý telefon. Víš, co to je? Už to sem na hrad dorazilo ta vymoženost? (smích).
Ne. Já mám obyčejný tlačítkový, starou Nokii.
Slavnost „V erbu tří pruhů“ na Buchlově
Hlavně, že funguje. Máš třeba facebook?
Ne, v rámci zachování svého duševního zdraví nemám. Ale jinak si umím udělat sám webovou stránku, živili jsme se roky 3D grafikou.
Kolik se do hradu za tu tvou éru investovalo?
Desítky milionů. V roce 2016 jsme po třiceti letech otevřeli zrekonstruovaný Taneční sál, 6,5 milionu, jen restaurování jednoho obrazu sto tisíc. Musela se kompletně opravit podlaha, byla prorostlá do půl metru dřevomorkou.
Co tě na té práci štve?
Příliš byrokracie a velké množství zbytečných směrnic a vyplňování tabulek. Vlastně taková tabulka pro tabulku. Vždycky něco je, to máš jak v manželství. Taky mě štve, že si nás lidi pletou s obchodem. Mají pocit, že když zaplatí 170 Kč za vstupenku, tak si mohou dovolit vše. Takže jsou někdy arogantní a vybíjí si to na průvodních nebo na pokladních.
Nemáte tady někdy ponorku?
Ne. Nejlepší je vzít si ženu o devatenáct let mladší a pořídit si skoro v padesáti další děcka. A když jde do tuhého, tak se před těmi malými ušatci zatlouct v kanceláři stovkou hřebíkem.
Kolikrát jsi byl vlastně ženatý?
Vím já? Ani se neptej. Oficiálně dvakrát. Zeptej se mě radši, kolik mám dětí.
Kolik máš dětí?
Prsty jedné ruky mně skoro nestačí. Mám dvě z prvního manželství, Rosťa má 30 let, Tereza 27. Pak jsem byl pět let s holkou, se kterou to nevyšlo. S Marcelou mám další dva kluky, Hanuše 7 let a Hynka 2 a půl. Rozdíl jedné generace. To je šílené. Co jsem celou tu dobu dělal?
Jak chodí malý do školy? Pěšky ho snad ještě nepouštíš?
Moje žena je do školy a do školky do Buchlovic vozí. Najede denně 30 km. Tam zpátky, tam zpátky. Až budou větší, budou chodit pěšky. Ať vidí, co ten život na hradě obnáší.
Líbí se jim tady?
Hanuš je z toho nadšený. On má skvělou paměť. Ve škole ho učitelky vodí jako cvičenou opičku do deváté třídy a on jim vykládá historii hradu. To je totiž sranda, chodí od pěti let s průvodci a umí celý sylabus zpaměti.
Včetně těch šílených jmen a letopočtů? To je borec!
Jo. Nedávno jsem ho pozoroval, jak si přisedl na nádvoří k jedné paní a říká: Paní, chcete vědět něco o hradu? „Hmm, tak jo, chlapečku“. Hanuš spustil a paní jen třeštila oči, jak to ze sebe sypal. Přišel domů s dvacetikorunou, tak jsem si řekl, že mu v létě udělám dvě speciální prohlídky. Třeba by někdo šel s tak malým chlapcem do hradu, ne?
Interiér hradu Buchlov
Chodíš taky někdy provádět? Mám pocit, že není nic, co bys o Buchlově nevěděl.
Ve výjimečných případech, třeba návštěvy z Národního památkového ústavu. Člověk se stane pro ten objekt časem úplně umanutý. Ale to je asi dobré. Ale ještě mi chybí něco načíst, zdejší knihovna má deset tisíc svazků.
Jak je to s ekonomikou takového objektu? Vydělá si Buchlov na sebe?
Buchlov patří mezi top třináct hradů, roční návštěvnost je 85 tisíc. Vydělá si na běžnou údržbu. Ale podařilo se nám třeba rozjet stolárnu, kde vyrábíme okna pro zámek v Uherčicích, pořádáme čtyři velké akce ročně, stáhli jsme pod sebe prodejnu suvenýrů. To všechno nese další peníze.
Nedávno jsem četla článek, jak se kastelánům dobře žije. Že bydlí na hradech zadarmo, jen si užívají. Ono to bude asi v reálu trochu jinak, co?
Taky jsem to četl a strašně mě to vytočilo. Když jsem nastoupil, platil jsem tady čtyři a půl tisíce nájemného a pět tisíc za elektřinu. Měl jsem nástup 13 tisíc, pak 14. Zvedlo se to na slušnou úroveň až nedávno. Zlepšilo se to asi před čtyřmi lety, kdy vedení vidělo, že ten nájem je neúnosný.
Celý hrad je strašně studený, nechápu, jak jste tady mohli vypiplat dva malé kluky. To mají furt nudli u nosu?
Máme čtyřmetrové stropy, musí se topit do dubna, až je teplo a v září začínáme nanovo. Navíc tady pořád fouká vítr, jsme na kopci. Klukům to ale vůbec nepřijde. Hanuš se tady narodil. Vyrostl na těch kočičích hlavách na nádvoří a neuměl vůbec chodit po rovině. Když jsme někam přišli, tak on se tam kolébal jak námořník. I ten malý, Hynek, kopíruje terén, to je prostě koza.
On ten Buchlov tím, jak má víc než metrové zdi, funguje vůbec takovým zvláštním způsobem…
Přesně, některé objekty jsou na rovině, ale tento je na kopci. On naakumuluje teplo a na jaře vysychá vlhko, co do sebe přes zimu hrad natáhl. Někdy v říjnu ale začíná to teplo ztrácet. Takže ještě v listopadu vegetuješ jak v normálním baráku, ale pak teplo rapidně ubývá. Únor, březen už je šílený.
Můžete třeba vyměnit okna, aby vám netáhlo?
Ne, nemůžeme nic rekonstruovat. Máme fuky v oknech a v nich deky, abychom nezmrzli. Hrad promrzá vevnitř do mínusu, u nás v bytě to jde maximálně do čtrnácti plus. Chodím doma běžně v termo triku a mám na sobě víc vrstev. Zvykneš si ale na všechno.
Takže už víme, co dělá kastelán v zimě. Topí, aby nezmrzl.
No, asi čtyři zimy tady bylo tolik sněhu, že jsem několik dnů jen prohazoval cesty a dělal tunely, abychom se vůbec dostali z bytu na nádvoří a ven z hradu.
Nenapadlo vás, že se odstěhujete dolů do Buchlovic?
Mě ne. Ale museli jsme si pořídit čtyřkolku, aby se ta zima tady líp zvládla.
Aha, teď jsem tě prokoukla. Ty sis zavázal ženu dětma, aby ti neutekla zpátky do města, že jo?
Taky (smích). Moje žena je hodně společenská a první dva roky to tady pro ni bylo opravdu hodně těžké. Půl roku je tady totiž frmol a dalšího půl roku tady žádný provoz není, v zimě děláme jen akci na Štěpána, kdy je otevřený hrad. Ale vezmi si, že tady se 31. října skončí a rychle se musí provést základní strhávání laků z podlah, hrad se musí vystěhovat. Všechny předměty se zabalí a přesunují do knihovny. To je jediná místnost, kde se topí. A na tohle máš měsíc.
Hrad Buchlov
To je tak každý rok?
Ano, hrad promrzá a mohlo by vše začít plesnivět. A v únoru už musíme znovu nastoupit a všechno zase nachystat na začátek dubna, kdy se otevírá.
Co vše se musí udělat?
Máme měsíc na to, abychom znovu naleštili a nalakovali všechny podlahy. Když je v hradu nula, tak to ani nejde dělat, protože to zmatní. Uklízečky tady mají fakt krutý život. A málo peněz.
Stalo se ti tady někdy něco divného, paranormálního?
Sama víš, že každý, kdo tady spával, tady něco takového zažil. Mně se stala dvakrát hrozně zvláštní věc. Ta psychika tady jede na plné obrátky. Jednou jsem v depozitáři držel v ruce obraz batolete, kterému služka propíchla ucho jehlou. A v noci se mi najednou zničehonic zdálo, že slyším pláč dítěte. Ten pláč se začal přibližovat. Říkal jsem si: To je náš Hanuš. To brečí on. A najednou cítím, jak se pode mnou prohnula matrace a něco ke mně leze. Pak chlad kolem krku, jako by mi něco přelezlo přes záda.
Nenapadlo tě skočit a rozsvítit?
V tom polospánku jsem si spíš říkal, že to je Hanuš, než mi došlo, že je tak malý, že nemohl přelézt postýlku. Rozsvítil jsem a v tom mi blesklo, že moje žena s malým dnes vůbec na hradě nespí.
Živý sen? Jak si to vysvětluješ?
Asi, ale nikdy jsem takový neměl. Doprovázený sluchovým i fyzickým vjemem. Zvláštní. Něco podobného se stalo hlídači, který cítil, jak si v noci vedle něho někdo sedá na postel.
A ta druhá příhoda?
Přivezl jsem na hrad piano, historický kus, který kdysi vlastnila židovská rodina, která kompletně zahynula v koncentráku. A najednou se mi asi v deset večer zdá, že na to piano někdo hraje. Vzal jsem klíče a šel jsem tam. Bylo před bouřkou, strašně fučelo. Šel jsem nahoru a na obraze, který visí nad tím pianem, jsem viděl točit se takovou zvláštní ohnivou kouli.
Vysvětlilo se to?
Jo, venku se kymácela v tom větru lampa, která vytvářela ten světelný efekt. To mě uklidnilo, takže jsem zvedl víko od piana a začal hrát. Najednou se ozvalo: Ááááách. Lekl jsem se, ale hrál jsem dál. A slyším odněkud: Néééééé. To už jsem byl úplně vyplašený, zabouchl piano a seběhl ze schodů dolů. A když jsem šel kolem psa, který hlídal hrad v době, než jsme je zakódovali, zaslechl jsem přesně ten stejný zvuk, který se ozval, když jsem byl nahoře. On prostě nesnášel zvuk toho piana. Takže takhle funguje lidská psychika.
Proč nás to sem na ten Buchlov pořád tak táhne?
To nikdo neví. Ale sama víš, že to místo má neskutečného genia loci. Je to unikátní objekt, ve kterém najdeš stavebně všechny styly od románského až po baroko. Tebe to sem táhne ze stejného důvodu jako mě. Je to skvělá dominanta, kde žili lidé s různými osudy, s radostmi, s utrpením, s bolestí. Všichni, kdo v okolí bydlí nebo se odstěhovali třeba i za moře a vrací se, říkají, že doma jsou v momentě, kdy uvidí na kopci Buchlov.
foto: Profimedia a Archiv
