Sbohem, mami: Se svou rodinou už se nevídám

Monika je vdanou dvojnásobnou mámou. Přesto její rodiče nikdy neviděli jejího manžela ani malé vnučky. Za vztahem s rodiči udělala poslední tečku.

„Někdy je mi to líto. Hlavně kolem Vánoc, nebo když je ve školce besídka, a ostatní prarodiče tam nad svými vnoučaty nenápadně utírají slzy dojetí. Ale nikdy ta lítost není tak silná, abych si vzápětí racionálně nezdůvodnila, že je to fakt blbost,“ říká Monika dřív, než spolu nakousneme hořkou kapitolu jejího dětství.

„Jsem dítě, které se nemělo narodit. Můj táta byl alkoholik už v době, kdy se s mámou poznali. Matka dodnes tvrdí, že ji do svatby donutila její rodina. V té době jí bylo 25, to bylo za socialismu bráno už skoro jako stará nevěsta.

Bod zlomu

Po svatbě se začalo tátovo pití zhoršovat. Máma mi s odporem vyprávěla, jak třeba v opilosti načůral do skříně, nebo přišel domů špinavý od zvratků. Každý normální člověk by vzal nohy na ramena, ale máma se k tomu postavila tak, že ho převychová. Vyléčí… tím, že otěhotní.

Z těch, kteří zažili odcizení, 81 % respondentů uvedlo, že se usmířili s matkami. S otci se usmířilo pouze 69 %.

A tak jsem se za devět měsíců narodila já a nezměnilo se pochopitelně nic. Máma se za manžela-alkoholika styděla a zakazovala mi navenek mluvit o tom, co se doma děje. Zpětně mi to přijde úsměvné – táta byl svými excesy vyhlášený po celém maloměstě. Spolužáci z naší ulice se mi za něj posmívali, třeba když jednou přišel domů po čtyřech s rozbitou hlavou a zpoza záclon to s napětím sledovala celá ulice. Máma mi tvrdila, že je s ním kvůli mně, abych měla úplnou rodinu. Že se mi obětovala a já si toho nevážím. Táta na mě křičel, že jsem děvka, kvůli tomu, že jsem v té době střídala partnery.

Naštěstí jsem se po maturitě dostala na vzdálenou školu a od té doby jsem vlastně začala žít. I když s úzkostmi a šrámy, které tam zůstanou napořád. Jezdila jsem domů na víkendy, kde do mě z jedné strany hučela máma a z druhé strany ji opilecky pomlouval táta. Jediné, na čem se shodli, bylo to, že se po studiích samozřejmě vrátím a najdu si „slušnou“ práci na maloměstě. Za nic na světě bych ale svou nově nabytou svobodu nevyměnila za vězení, ze kterého jsem utekla. Komunikaci jsem ustřihla postupně. A časem jsem si i změnila číslo.

Rodiče se navzájem nesnáší, ale odmítají se rozvést, protože se chtějí vyhnout tahanicím o majetek. Tak spolu žijí pod jednou střechou jako squatteři v baráku, který nechávají chátrat. Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem s nimi ze studu rozvázal všechen kontakt a začal žít vlastní život.

Desetina Američanů

Kolik lidí se nevídá se svou původní rodinou? Česká data chybí, ale můžeme se opřít o americkou publikaci a vlastní výzkum profesora gerontologie Karla Pillemera z Weill Cornell Medicine: 27 % respondentů v něm přiznává, že zavrhl jednoho nebo více členů rodiny, desetina z nich potom ukončila kontakt se svými rodiči (nebo naopak dětmi). Vzhledem k tomu, jak jsou Američané rodinně založení, se dá očekávat, že čísla u nás budou minimálně stejná nebo vyšší.

„Mám už dlouho hodně špatný vztah s rodiči, teď už s nimi prakticky nekomunikuju. Věc se má tak, že oni se navzájem nesnáší, ale odmítají se rozvést, protože se chtějí vyhnout tahanicím o majetek. Tak spolu žijí pod jednou střechou jako squatteři v baráku, který nechávají chátrat. Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem s nimi ze studu rozvázal všechen kontakt a začal žít vlastní život. Jen moji přítelkyni to mrzí, nebo jí to možná i vadí. Je mi ale jasný, že kdyby poznala jejich vyšinutou mentalitu a podmínky, ve kterých žijí, asi by mi dala kopačky. Zajímalo by mě, jak to holky vlastně mají – vadí jim, když jejich partner zavrhne svou rodinu?“ svěřil se anonymní uživatel na webu Zpovednice.cz.

Proč odejít navždy?

Každý z důvodů, proč přerušit kontakt, je jedinečný. Obecně je ale něco spojuje:

1. Dětství v toxické rodině

Stejně jako u příběhu Moniky velká část přerušení kontaktů vyplyne z prostředí rodiny. Odrostlé děti z ní s úlevou vylétají a nechtějí se vracet ani na občasné návštěvy.

Co na to rodiče? I přes dysfunkční prostředí mohou často trpět tzv. emoční amnézií. Náhlý odchod dětí jim připadá nespravedlivý. Vybavují si pouze jejich hněv a negativitu, nikoliv konkrétní důvody, které jejich děti přiměly k odchodu.

2. Nevyřešené rodinné konflikty a zrady

V očích potomka se „ideální“ rodina rozpadla jen kvůli tomu, že si jeden z rodičů našel nového partnera? Nebo oba rodiče zamlčovali finanční situaci až do bodu, kdy exekutor zabavil bydlení? Tyto a samozřejmě i další podobné důvody často vyvěrají do pocitu nesmírné zrady, kterou je těžké odpustit a navázat znovu důvěrné vztahy.

Výsledky výzkumu navíc naznačují, že odcizení od otců je častější než od matek. Z těch, kteří zažili odcizení, 81 % respondentů uvedlo, že se usmířili s matkami. S otci se usmířilo pouze 69 %.

Monika se odstěhovala do Brna, našla si dobrou práci, vztah, ze kterého se časem narodily naše holčičky. „Snažím se jim úměrně k věku vysvětlit, že jsme si s babičkou a dědou tak daleko, že se už nemůžeme vidět. Ne teď. Ale vím, že vlastně nikdy. Nechci, aby holky viděli mého tátu opile rozvaleného v křesle ani vrávorat a mluvit nesmysly. Je to pro mě ukončená kapitola.“ uzavírá Monika.