Při pohledu na jméno Armando Giovanni Iannucci si sotva řeknete: „No jasně, to musí být Scot!“ Režisér, který si utahuje z britských elit v populárním seriálu Thick of it má italského otce a skotskou matku. A teď si vzal na mušku Sovětský svaz.
Jeho nový film je absolutní majstrštyk. Death of Stalin (Umřel nám Stalin) je inspirován francouzskou knihou, která popisuje poslední dny diktátora a jeho intimního kruhu, kde silou své osobnosti vyniká maršál Georgij Žukov (na snímku v podání Jasona Isaaka). Iannuci je možná nejpolitičtější umělec mezi současnými režiséry. Jeho angažovanost je pro ty, co vyrostli v socialismu, skoro nepolapitelná – není prvoplánová, není stupidní. Iannucciho angažovanost má básnickou kvalitu.
Reklama
Proč je jeho film, absurdní satira, v níž Stalin hodiny leží v louži vlastní moči, tak dobrý?
Ti naši diktátoři
Iannucchi natočil film v roce 2016, předtím, než se Trump usadil v Bílém domě. Inspirovali ho vůdci, kteří si v Evropě (Berlusconi, Erdogan, Putin) podloudně prodlužují termíny svého vládnutí. Když sledujete film v angličtině, uvědomíte si, že každý herec mluví jiným přízvukem, svým – nesnaží se působit jako cizinec. Jsou vynikající, ale úplně jiným způsobem než představitel Churchilla v Dark Hour. Iannucci nehistorizuje. Jeho diktátoři působí věrohodně a aktuálně i v 21.století.
Rusové zakázali promítání filmu, a když jedno kino porušilo zákaz, vtrhli do něj ozbrojené složky a návštěvníky rozprášili. Film šel do kin na podzim loňského roku a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým.
Jason Isaacs si zahrál Žukova, uprostřed Armando Iannucci a vpravo Steve Buscemi v roli Chruščova
Film začíná klavírním koncertem naživo vysílaným v rádiu Moskva. Stalin zaslechne začátek Mozartovy skladby a zavolá do studia, že si přeje, aby mu doručili nahrávku celého koncertu. Jenomže koncert se nenahrával, a tak zoufalý ředitel rádia – poté, co dirigent upadne do bezvědomí, donutí diváky zůstat sedět, chybějící nechá nahnat z ulice a uprostřed noci nechá přivést jiného dirigenta, aby koncert přehráli celý znovu. Chudák je v pyžamu, jak ho zrovna vytáhli z postele. K této události skutečně došlo, ale ne v březnu 1953, kdy se film odehrává, ale v průběhu druhé světové války. Tehdy druhý dirigent byl příliš opilý, takže nebyl schopen koncert oddirigovat – museli vyrazit pro třetího. Iannucci – historicky mylně – použil jen dva dirigenty, protože jinak by jeho úvodní scéna působila přitažená za vlasy, nepravdivá.
A takto postupuje v celém filmu. On si přizpůsobuje jak situace, tak historické postavy, ale dělá to takovým způsobem, že celek je možná ten nejakurátnější, nejvýstižnější film, jaký byl z té doby natočen.
Takoví jsme byli
Dovolte osobní vzpomínku. Moje matka byla tehdy stejně stará jako Stalinova dcera Světlana. Byla vdaná, měla malinké dítě a za sebou tři pokoutné potraty, při nichž jen zázrakem nevykrvácela. Pod hedvábnými šaty šitými na míru nejlepší moskevskou švadlenou skrývala modřiny. Její muž, právník, ji bil denně. Věděla o tom jenom její nejlepší kamarádka. Kdyby Ljuba někomu řekla jediné slovo, tchýně (vysoce postavená doktorka v době, kdy byla většina nejlepších doktorů v Moskvě vyvražděna) by se postarala, aby Ada Sergejevna beze stopy zmizela.
Moje matka byla tehdy stejně stará jako Stalinova dcera Světlana. Byla vdaná, měla malinké dítě a za sebou tři pokoutné potraty, při nichž jen zázrakem nevykrvácela.
Adočka, jak jí přezdívali, ráda tancovala a skvěle hrála na klavír. Působila jako lektorka ruského jazyka na Akademii Josefa Vissarionoviče Stalina, měla na starosti kulturní vystoupení. Když ji negramotná uklízečka obvinila z buržoazních úchylek (Ada se nosila, oblékala a chovala jako princezna), šéf fakulty musel s Adou Sergejevnou nechat zinscenovat proces. Uklizečka byla nakonec vzteky bez sebe. Podobně jako generál Žukov v Iannucciho filmu sovětští nejvyšší důstojníci měli většinou koule. Jeden z nich, který působil na fakultě, se Ady neohroženě zastal. Soudružka uklízečka proti němu neuspěla, utopila se ve vlastních frázích a musela se vrátit k latrínám. Ada Sergejevna vlakem vyrazila na zahrádku za Moskvou, aby v plechovém kýblu jako poděkování přivezla ušlechtilému náčelníkovi snop pivoní.
Olga Kurylenko hraje krásnou vzpurnou pianistku
Iannucci považuje za největší kompliment, když se ho Rusové udiveně ptají: Kde všude v Moskvě jste svůj film točil? Natočil ho totiž v Londýně. Jeho ulice a místnosti ale mají atmosféru ruských prostor. Sledujete jeho absurdní, satirický, troufalý fim. A protože vaše vlastní rodina byla v té dávné době v oněch neblahých událostech zapletená, dobře víte, že tak velká nadsázka ten film zase není. Takhle nějak se to opravdu odehrálo.
