Petr Horehleď má už podeváté na starosti festival ve Strážnici. Největší folklórní svátek v Evropě začíná ve čtvrtek 21. června a potrvá až do neděle. Tisíce účinkujících, pravidelně 35 tisíc návštěvníků, obrovský mumraj. Jaké je to v zákulisí tak obří akce?
Jedna z mých prvních vzpomínek na dětství: Sedím na lavičce, v ruce držím takový ten šílený povoskovaný kelímek s červenou točenou limonádou, kolem které se srocuje hejno vos. V druhé ruce cukrovou vatu. Kolem mraky lidí, pán vedle mě každou chvíli hlasitě zahvízdá na prsty. Není sám, je to tu jak na fotbale. Rozbouřený kotel tleská jak „o dušu“. Na pódiu do toho výskají a točí se ženské v krojích, které chlapi co chvíli vyhodí do vzduchu, až jim ty naškrobené sukně leisknou o tvář.
Reklama
Pak najednou střih, letíme se schovat pod stromy v parku. Dav se tlačí, sem tam někoho vyplivne na trávník. Nad hlavami kolují lahve a demižonky s vínem. U koho se zastaví dřív, ten dřív pije. V tom spěchu před bouřkou sem tam nějaká mánička ucmrndne pivo, na které si vystála hodinovou frontu. Nějaký chlapík kouše do klobásy s hořčicí, někdo vychrupuje pod stromem, paní tlačí kočár s balonky, děcko řve. Mám ty scénky z první ruky, taťka mě drží na ramenou. Na hlavě mi přistane igelitka, abych při té letní bouřce nezmokla durch. Za chvilku už zase sedíme v obřím amfiteátru pro několik tisíc lidí. Lavičky nacucané vodou, ale co, látkový kapesník to vypije.
Verbuňk má opravdu silný sexuální podtext, kdy se chlapi předvádí před ženami. Když vidíte to publikum, tak 90 procent jsou mladé baby.
Někdo říká do mikrofonu, že program pokračuje, a všichni jsou zas ve varu. Výskot, cifrování, ruky hore, už to zase jede. Vůbec nechápu, co se kolem mě děje, jsou mi tak tři nebo čtyři. „Maru, nikdy víc. Tolik lidí, hrůza!“ nadával taťka, když jsme v noci cupitali přes půl Strážnice k našemu embéčku. Pro mě jsou přesto „Strážnické“ doteď srdeční záležitost. Malé provinční městečko na jihu Moravy se nafoukne do obřích rozměrů. Letos už po třiasedmdesáté.
Do Strážnice se v čase třešní sjíždějí rodáci z Kanady i Ameriky. Taky zájezdy japonských turistů, kterým jde z tolika folkloru a vína hlava kolem. „A mně zas ta moje, když se mě už dva měsíce předem v obchodě, v hospodě aj před barákem Strážničané ptají: Tož Peti, co sa letos chystá na Strážnické za exotiku? Budú chlapi s holýma břuchama a s ohňama a baby s trásňama kolem bokú?“ směje se Petr Horehleď, tajemník festivalu.
Povídáme si v tom samém amfiteátru, kde jsem kdysi seděla s ulepenou pusou od cukrové vaty. „Šatny, značení souborů do průvodu, cesťáky, smlouvy s účinkujícími, zajistit všem stravenky a catering na tři dny... Furt se někdo odhlašuje a přihlašuje, znáte to. Milion mailů, telefon u ucha od rána do noci,“ popisuje se smíchem závěrečný countdown do vypuknutí festivalu.
Jak dlouho dopředu pracujete na programu a domlouvání souborů?
Tak rok a půl předem. Občas se stane, že se "programová rada" dohádá, ale pak si dají pohárek a je to smazané.
Kolik lidí má takový festival na starosti?
Je nás asi šedesát. I ti kluci, co mají na starosti údržbu areálu, makají naplno. Já mám organizaci festivalu, co se týká účinkujících, stravy, dopravy, sepisování smluv, hlášení na OSU. Věci, co nejdou vidět, ale když se něco stane, tak to padá na moji hlavu. Je to sice makačka, ale je kolem toho dobrá parta.
Návštěvnost je pořád vyšší?
Ano, pořád to pomalu stoupá, což jsme strašně rádi. My počítáme platící diváky, těch je tak 35 tisíc. Ti další, kterým říkáme přesploťáci, nebo ti, co sem dojdou v pátek ráno, kdy se ještě neplatí, a jsou tu do neděle, těch je dalších několik set.
Letos přijede 150 souborů, to se sem všechno vejde?
Paralelně probíhají vystoupení na třech velkých místech: amfiteátr Zámek, Bludník, letní kino, pak taky ve Skanzenu, ve městě. Oficiálních programů je asi 45, ale těch doprovodných, třeba Noci s hudci, kdy u každého stanoviště je malé pódium a hraje se tady do tří ráno, a ty muziky, kdy se potkají kluci, kteří se neviděli rok, a hrají, to se nedá ani spočítat. Super je taky průvod městem, který zastavuje, tančí se, předvádí se divákům kroje... Adrenalin, srdce mlátí, úžasná atmosféra.
Sem jezdí lidi z celé republiky, srdcaři. To jádro je ale asi pořád stejné, ne?
Přesně tak, Strážnické, to je velké lákadlo. Jeden srdcař, Strážničan, bydlí v Norsku a přiletí sem vždycky tlumočit. Je tady takových ale strašně moc, jedou sem přes půl světa. Pro ně je to nostalgie, návrat do dětství. Strážnice, to je pojem.
Je vůbec ještě potřeba nějaká nákladná propagace po 72 letech, co festival existuje?
Určitě jo, ti sedmdesátníci, kteří sem jezdí a třeba neumí s internetem, jsou na ty plakáty zvyklí. Známým třeba nabalíme plakáty do Prahy, na Slovensko, do Rakouska, kolega z propagace to tady rozváží po dědinách. Má to svůj smysl.
Parádní atmosféra bývá na finále verbuňku, jak v hokejovém kotli nebo na rockovém koncertu. Proč tento mužský tanec diváky přivádí do varu? Je to tím, že má silný sexuální náboj?
Verbuňk, to je jeden ze symbolů folkloru, ukazuje se v něm chlapská síla. Kdysi to bylo o verbování na vojnu. Má opravdu silný sexuální podtext, kdy se chlapi předvádí před ženami.
Lidi chtějí vidět akci, čím víc dynamiky, čím větší bugr, ohně a řevu, tím se jim to víc líbí.
Když vidíte to publikum, tak 90 procent jsou mladé baby, které řvou a skandují, jsou schopné si vyslíkat trička. Kolikrát se už stalo, že na pódium letěli na verbíře nejen plyšoví medvídci, ale i podprsenka nebo kalhotky.
Ten tanec je fyzicky strašně náročný, kdysi mi vítěz soutěže říkal, že se dá přirovnat k sexu…
Jasně, je to série dynamických prvků, výskoků a podobně, kde se prezentuje mužská síla a odvaha. Kolikrát už ti chlapi nemůžou, protože je horko, mají na sobě kroje a klobouk, takže musí vše kontrolovat. Ale publikum je tlačí a hecuje, aby vydrželi třeba ještě minutu. Finále téhle soutěže patří k vrcholům Strážnických, dokonce se v hledišti objevují transparenty, probíhají mexické vlny. Je to úplně super.
Co ještě diváky nejvíc táhne?
Zahraniční soubory. Loni byli dudáci, a to se spoustě lidí nelíbilo, protože to bylo moc statické. Lidi chtějí vidět akci, čím víc dynamiky, čím větší bugr, ohně a řevu, tím se jim to víc líbí. Většina chce exotiku, kde jsou povyslíkaní chlapi, čím víc naháčů, hořících masek a třásní kolem pasu, tím líp. Já každý rok říkám, že budu snad chodit kanály, protože se mě na poště, v hospodě, i když jedu s malou s kočárkem, furt lidi ptají, jestli letos bude nějaká exotika. Já už z toho rostu.
A bude teda letos nějaká exotika?
Bude, třásně budou, nebojte! Bude Mexiko a Indonésie. Vlastně už ve čtvrtek dopoledne bude veřejná zkouška zahraničních souborů, která je zdarma. Chodí tam důchodci, školy, školky. V pátek mají jeden velký program, v sobotu další a v neděli při zakončení, kdy se soubory ještě krátce prezentují, má každý taky pár minut.
Už se stalo, že se vám tu ztratil nějaký zahraniční účastník a naháněli jste ho po sklípcích?
To se stává docela často, ale před pár roky tady byl nějaký africký soubor, tuším Ghana. Všichni mají vždycky velké kufry a tady tihle měli každý jen igelitku. Měli na sobě jen bederní pás a tancovali, pak během festivalu byla snídaně a naráz jich bylo z dvanácti osm. Nakonec odjížděli jenom čtyři. Ti ostatní se prostě rozprchli po EU. To už je tak 20 roků zpátky. Zmizeli jen v nátělníku, nenašel je ani Interpol.
Co vaše interaktivní pořady? Nechávají se lidi rádi vtáhnout na pódium nebo si zazpívat s cimbálkou?
Jasně, že jo. My ty pořady děláme pro děcka i pro dospělé, chceme, aby se z diváka stal účinkující. Je to další level navíc, cílem je folklor zpopularizovat.
Člověk je jak rozjetá mašina, to není, že vytáhnete něco ze zásuvky. To je šílená euforie, adrenalin.
Ono je to super, když za vámi někdo přijde, dá vám pohárek a vezme vás zpívat nebo tancovat. Z toho vznikají i nádherné fotky. Třeba Japonka, která tančí s krojovaným chlapem z Uherského Hradiště, to nemá chybu. Lidi mají zážitek na celý život.
A po třech pohárkách asi začne verbovat i Japonec, že…
No právě! Pak se každý chytá za hlavu: panebože, co jsem tam dělal, nedal někdo nějaké video na Youtube? Letos po třiceti letech zpřístupníme Zbojnickú lúku, kde bude vystupovat Ondráš. Tam si lidi můžou taky zazpívat. A pak mám rád atmosféru ráno u stánků, když jdu do práce. Tady to totiž žije 24 hodin denně. Celou noc, do rána se hraje, zpívá. I v neděli, když festival v pět skončí, se do osmi vyhrává, sedí se. Stánkaři dotočí bečky piva, udělají klobásky. To nejde ani popsat.
Vy jste taky folklorista?
Tělem i duší stejně jako moje žena, hraju v cimbálce na cimbál. Výborná parta. Od děcka jsem sem chodil s rodiči, pak už s partičkou. Na gymplu jsme šli s bandou v pátek a přišel jsem domů v neděli. Jo, dalo se to vydržet. Dřív jsem to propařil, teď tady v práci pařím telefony. Ale i v tom kanclu si ty slavnosti užiju. Dojdou třeba kámoši z cimbálky a podají mně oknem pivo, každou chvilku za mnou někdo vběhne na pohárek. Není to jen o tom, že se furt něco řeší.
Jak je to vůbec s ekonomikou takové obří akce? Na vstupném se musí vydělat balík peněz, na druhou stranu organizace spolkne obrovské peníze. Je „Strážnice“ výdělečná?
Je to tak šul nul. Sice se dost vybere, permanentka na tři dny stojí 550 korun, na druhou stranu náklady na organizaci jsou v řádu milionů korun.
Dovedu si představit, že až to celé skončí, tak si sednete, nalijete panáka a jste vyřízený.
Jo, ale to si naliju i předtím. V červenci si pak připadám úplně nevyužitý. Ještě v neděli, když to skončí, jsem v kanclu do dvou do rána. Pak jdu parkem domů, potkám známé, dáme po pohárku, takže jdu domů zas dvě hodiny a do pěti ráno mně jede hlava. No a 14 dní to ve mně dojíždí. Manželka mi říká: prosím tě, už si chvilku sedni, nic neřeš a neorganizuj! Ale člověk je jak rozjetá mašina, to není, že vytáhnete něco ze zásuvky. To je šílená euforie, adrenalin. Pak to ze mě spadne a jsem tři dny úplně hotový, jen spím. Ale stejně už se těším na další ročník.
foto: David Rájecký, Festival Strážnice a archiv, zdroj: Festival Strážnice