Mám psa a mobil. Pes (nikoli mobil) se jmenuje Jonatán. Jonatána mám – ale asi to bude tak, že pes má mě – už devět let. Chodíváme na procházky podle toho, jak čas dovolí, nejraději na delší dobu, aby to stálo za to, a díky naší adrese nejraději skrze parky do blízkého lesa.
Jonatán, takto výstavní čibotr (směs z pomezí čtvrtí Čimice, Bohnice a Trója), je lovec. Neodvolatelný. Pustit ho do rybníka, kde plavou kachny, znamená, že v zimě vyleze tak po půl hodině, v létě se pro něj musí doplavat. Blízký les také nabízí základnu a zeleň mezi domy na sídlišti bezpečnou pastvu poloochočeným ušákům. Jonatán je takzvaně vystaví, tedy strne, zdvihne levou přední a čučí směrem k ušákovi.
Natažená nástraha
Pak by se za ním rozběhl, ale naštěstí máme vodítko. To ho za nimi nepustí a nepustí ho, ani když se chce Jonatán proměnit v mrchožrouta. To když pod okny paneláků „loví“ olezlé kosti a zbytky jídla, co sem nějaké čuně vyhodilo. Vodítko takto slouží coby pojistka ovládající psa, když neodbytně vyzvání můj mobil, i jako lovecké náčiní na slečny mladšího či dospělejšího věku.
Většinou dámy ani nezdvihnou hlavu a esemeskujíce kráčejí dál, hlavou někde v oblacích, ale v reálném světě pohříchu nohama po chodníku.
Nespočítám, kolikrát jsem už musel zvolat „pozór“, když do tenat vodítka mířilo slabší pohlaví s pohledem upřeným do mobilu, nebo „pardón“, když už jsem ono „pozór“ nestihl, nebo stihl, ale dotyčná nereagovala. Reakce postižených jsou několikeré, někdy omluvný úsměv, jindy naštvaný pohled, ale většinou dámy ani nezdvihnou hlavu a esemeskujíce kráčejí dál, hlavou někde v oblacích, ale v reálném světě pohříchu nohama po chodníku.
Skloněné, někdy zamračené, jindy s úsměvem, ale vždy s palci kmitajícími po klávesnici mobilu (ty akčnější) nebo s efektně ťukajícím prstíkem a elegantně zdviženým malíčkem ruky s dlouhými nehty (ty afektovanější či možná rozvážnější).
Kočárek nezachytíš
Samostatnou kapitolou na našich procházkách jsou maminky s kočárkem a mobilem v ruce. Vlastně podle významu to musíme seřadit jinak – maminky s mobilem v ruce a kočárkem, ovládaným břišními svaly. Pohybují se jako Tiger. Nemám na mysli onu ladnou šelmu ani golfistu hledajícího svou dávnou formu, ale německý tank z druhé světové.
Ještě hrůzněji pak působí dvojice maminek, kráčejících vedle sebe, mlčky, s hlavami sklopenými k mobilům, přes něž si zřejmě sdělují zkušenosti s výchovou svých ratolestí.
Také ten nevynikal zvláštní rychlostí kvůli své hmotnosti, ale jel pomalu, nezastavitelně přes všechny překážky, skrz les i méně fortelně postavené domy. Maminku s mobilem a kočárkem proto nelze chytat na vodítko, neboť pes i já bychom skončili namotáni na kolech pomalu se šinoucí soupravy. Takže jedinou obranou je útěk.
Maminky, které hodně esemeskují, musí kupovat víc hraček, botiček, rukaviček či lahviček. (zdroj: Shutterstock)
Ještě hrůzněji pak působí dvojice maminek, kráčejících vedle sebe, mlčky, s hlavami sklopenými k mobilům, přes něž si zřejmě sdělují zkušenosti s výchovou svých ratolestí. Potomci ovšem mají smůlu.
Pokusy na dětech
Ti klidnější a možná chytřejší raději takovou procházku prospí, ostatní se marně snaží upoutat pozornost rodičky. Dávné pokusy s malými opičkami, kterým experimentátoři dali k dispozici dvě umělé maminky, jednu měkkou, plyšovou a druhou s láhví mléka, ale tvrdou, kovovou, ukázaly, že opičí nemluvňata si vyvinula vztah nikoli k lahvi mléka, ale k heboučké náhradě. Tyhle pokusy se díky esemeskujícím matkám opakují. Tentokrát ale na dětičkách.
Současné experimenty se skrytou kamerou už prokázaly, že se více než třetina maminek věnuje více mobilu než dítěti.
Dětičky také občas potřebují oční kontakt, vidět tvář, tvář smějící se či mračící, ale jednoduše tvář s emocemi. Podle ní si také vytvářejí další vztahy. Současné experimenty se skrytou kamerou už prokázaly, že se více než třetina maminek věnuje více mobilu než dítěti.
My s Jonatánem na to skrytou kameru nepotřebujeme. Nejenže na svých procházkách potkáváme zmíněné šinoucí se soupravy, ale také nacházíme čím dál více z kočárků vyhozených předmětů, které nikdo nezaregistroval.
Poslední tanec
V zimě to jsou povětšinou rukavičky, v létě pak čepičky proti slunci či ponožtičky, tu leží pohozené chrastítko, jehož poslední zachrastění maminku zřejmě nevyrušilo, támhle je to plínka, autíčko, lahvička s pitím a všemu vládnou dudlíky. Vrcholem byl minulou neděli králík. Plyšový ušák seděl uprostřed cesty a z posledních sil baterie v bříšku se pokoušel chvílemi tancovat.
Jonatán si ho nevšímal. Čile esemeskoval po psím způsobu se zdviženou nohou u sloupku blízkého plotu. Má raději ty živé.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
