S rodačkou Ivou Schafferovou z Česka, dnes Yveou Zaels z Kanady, se setkáváme na kávu v historickém městě Calgary, kde již přes tři roky vede českou školu. Ve středu večer chodí na lekce češtiny dospělí a sobotní dopoledne patří dětem. Kavárna, ve které jsme se setkaly, je v suterénu, dvě patra nad námi je malá česká knihovna (zřejmě jediná v západní Kanadě). Za přeplněnými regály s novinami a časopisy vedeme rozhovor v rodném jazyce, když najednou k našemu stolku přistoupí dvojice a rovněž česky požádá o dovolení si přisednout. Vyjde najevo, že se americko-český pár zrovna přestěhoval do Kanady a shodou okolností první budova, kam si zašli na kávu, byla ta, kde sedíme my. Škola tak nečekaně získává nového studenta pro dětskou výuku a dospělého v podobě americké matky, která se chce naučit jazyk svého muže. A takhle zázračně to vlastně funguje často, říká Yvea Zaels.
S jakou vizí jsi před třemi lety českou školu zakládala?
Naše holčičky byly tehdy ještě ve školce a v Calgary už se téměř dvacet let v české komunitě mluvilo o možném založení naší vlastní školy. V tu dobu jsem zrovna přišla o práci, stejně jako statisíce lidí v Calgary a vlastně v celé provincii Alberta, která je závislá na ropném průmyslu. Měla jsem víc volného času a také motivaci, říkala jsem si, že by lidi v Calgary možná uvítali šanci naučit se češtinu, stejně jako se učí jiné jazyky. Učí se korejsky, mongolsky, polsky, tak proč ne česky?
Dvacet let se v Calgary mluvilo o založení české školy. Měla jsem volný čas a motivaci, navíc fantastické lidi a spoustu dobrovolníků
Školu jsem nezaložila sama, máme ve výboru fantastické lidi a spoustu dobrovolníků. Našli jsme lidi, co zvládli napsat potřebné dokumenty, a také učitele, kteří měli zájem se do tak náročného projektu zapojit, sama bych nic takového nikdy nezvládla. Před 9 lety tady v Calgary založila kamarádka dětský klub Kulihrášek, který se spojil se školou, a dodnes ho provozujeme. První rok byl strastiplný, druhy lepší, ale teď se nám konečně začíná dařit.
Dvacet let se v Calgary mluvilo o založení české školy. Měla jsem volný čas a motivaci, navíc fantastické lidi a spoustu dobrovolníků
My strašně doufáme, že letos seženeme 20 tisíc dolarů, abychom poprvé v historii Calgary měli svoji vlastní místnost. Ostatní národy tady mají svoje budovy a česká komunita nemá ani vlastní místnost. Rádi bychom měli nějaký prostor, který by mohla využívat škola, knihovna, různé akce a program, např. by tam mohli chodit důchodci, třeba na čaj. Zkrátka a dobře, aby to bylo naše místo.
Jak celý projekt a vlastně i svoje krajany v zahraničí podporuje Česko?
Co se týče školy, dostáváme dotace z ministerstva školství a zahraničních věcí. Ministerstvo zahraničí nás podporuje více, peníze z ministerstva školství jsou vcelku minimální. Myslím, že stát by měl více podporovat instituce, které v zahraničí zachovávají českou kulturu a jazyk. Ale ještě více bychom uvítali zapojení české exilové komunity, ta by zase mohla projekt více podporovat finančně i svým časem na bázi dobrovolnictví, to by nám moc pomohlo, stejně jako to dělají ostatní komunity. Vezměme si třeba Polsko, ti tu mají školu 85 let. Mají na to svoje vlastní prostory, které kanadští Poláci vlastní, komunita se do jejího provozu zapojuje mnohem výrazněji a zároveň i stát, který komunitu podporuje finančně.
Neexistuje kultura, kterou svět nepotřebuje nebo nechce
Polákům je fuk, jestli jejich krajani jsou doma nebo ve světě – ti imigranti, to je jedna velká rodina. Češi to berou tak, ty jsi odešel, ty jsi nás zradil. Místo toho aby byli rádi, že máme globální síť, která se dá dobře využít ve prospěch všech Čechů. Když jsem byla v Česku, tak mi to připadalo, že si Češi buď mysleli, že svět nepotřebují, anebo že je svět nechce. A mně to obojí připadalo jako nesmysl. Podle mého neexistuje kultura, kterou svět nepotřebuje nebo nechce. Spíš si myslím, že je to zase o tom, najít si cestu jeden k druhému. Češi se naučí dobře anglicky, zapojí se do místního stylu západního života a většinou nejsou nábožensky založení. Takže naše česká škola je dle mého názoru zase trošku přivádí všechny dohromady jako komunitu.
Jaká je tvoje vlastní stopa v Kanadě?
Já doufám, že ta stopa je vytvoření dobré české party mimo Českou republiku – aby se tu lidi cítili bezpečně a jako doma. Takové sblížení srdcí a duší.
Daří se to?
Ano, protože jsme našli partu lidí, kteří si nezávidí a nechtějí se nad sebe povyšovat. Jsme rádi spolu a ještě raději vytváříme něco smysluplného, co nás uspokojuje. Ale když jsem do Calgary přišla před těmi dvěma desetiletími, tak jsem si tak jistá, že se to podaří, nebyla.
Proč?
Mně léta připadalo, že se tady lidi nemají rádi takoví, jací jsou, že pořád soutěží a předhání se o to, kdo má větší dům nebo auto a tak dále. Mám pocit, že jsme všichni dlouho čekali, kdo jako první vystoupí z davu a zkusí najít něco, co by nás všechny jako komunitu spojilo. A najednou mi bylo jasné, že budu muset začít od sebe. Že musím znovu najít tu lásku k lidem ze své rodné země. I když se mi spousta věcí nelíbila a jim na mně možná také, přece jenom nás spojuje náš původ, jazyk a kultura. Došlo mi, že musím skloubit svou československou minulost s kanadskou přítomností a budoucností. Dcera Olinka už dvakrát našla v obchodě hrníčky, co se jí líbily, a jiné prostě nechtěla. Když jsem se podívala na dno, no hele: „Made In Czechoslovakia“! Původ se prostě nezapře.
Když jsem byla v Česku, tak mi to připadalo, že si Češi buď mysleli, že svět nepotřebují, anebo že je svět nechce.
Takže jsem se sice bála vystoupit z davu a začít pracovat na změně. Ale časem jsem se rozhodla, že škola jako taková je pro mě důležitější než moje vlastní obavy. Očekávala jsem, že to bude náročné, a taky bylo, tolik nocí jsem probrečela a byla jsem si jistá, že to rozhodně nezvládneme, že to je moc náročné a je toho moc. Na druhou stranu jsem ale poznala tolik báječných lidí, kteří se dřív komunitě vyhýbali, a také nově příchozích, kteří se rovnou do projektu zapojili. A ten příval lidí nekončí, přichází stále noví, najdou nás na internetu, přes české noviny tady v Kanadě, anebo když si jdou koupit kafe do kavárny v budově, kde máme knihovnu.
Když Češi přijdou sem do kanadského nového světa, co je jejich největší slabina a naopak?
Tvrdí se, že většina imigrantů si sbalí ty svoje problémy a starosti pěkně do kufru a převeze si je s sebou. A moje zkušenost ukazuje, že to tak povětšinou je. Druhá potíž je to, co už jsem zmiňovala, že je těžké začínat od píky v cizím prostředí.
Vždycky jsem chtěla lyžovat na svoje narozeniny, což v Česku nejde, protože je mám v květnu, ale tady to není problém.
Já mám štěstí, že jsem v Česku vlastně byla nikdo, pracovala jsem ve fabrice, taková úřednice, takže když jsem přišla sem, tak jsem neměla žádný pocit ukřivděnosti, naopak jsem v tom viděla velkou šanci. Navíc jsem měla další důvody. Rozhodla jsem si vytvořit nové schopnosti, měla jsem potřebu růst a pracovat sama na sobě a táhlo mě sem lyžování a taky jsem doufala, že muži v zahraničí budou k ženám přistupovat lépe než v Česku.
A tím vlastně také zachováváš stopu, protože sis nakonec vzala Čecha.
Což je velká ironie, já jsem říkala, přes svoji mrtvolu si Čecha nikdy brát nebudu a přece jsem se nepřestěhovala přes půlku světa, abych si vzala Čecha. Nakonec si mě k oltáři odvedl právě můj krajan, který je nejhodnější na světě a má obrovské srdce.
Vždycky jsem chtěla lyžovat na svoje narozeniny, což v Česku nejde, protože je mám v květnu, ale tady to není problém.
Ale pro Kanadu jsem se rozhodla hlavně kvůli lyžování, protože já jsem ze Špindlu, tatínek postavil lanovku na Medvědín, já jsem závodila, ve dvanácti letech jsem přestala. Chtěla jsem si vyzkoušet lyžování ve Skalistých horách a vždycky jsem chtěla lyžovat na svoje narozeniny, což v Česku nejde, protože je mám v květnu, ale tady to není problém.
Říkala jsi, že začátky v České komunitě nebyly jednoduché, je to jen náš rys, nebo to mají ostatní imigranti stejné?
Já se bavila s lidmi z ostatních komunit a myslím, že ty negativní či rozpolcené pocity mají všichni. Příchod do cizí země prostě není jednoduchý. Člověk musí zůstat sám sebou a zároveň se rychle naučit novým věcem a osvojit si nové schopnosti. Ale ty požadavky v cizí zemi jsou tak náročné, že všichni začneme kolabovat, a je to pro nás náročné. A tady je právě důležité zabrat a nepřestat se snažit. A taky to hodně záleží na tom, jaké cíle si člověk nastaví.
Takže lepší zůstat nohama na zemi, než si před odletem do nové země stavět vzdušné zámky...
Já teď odpovím trošku obecně. Otázka totiž je, jestli to mají být vnější cíle, nebo vnitřní. Jestli místo toho, abych snila o zlatu, nemám spíš dělat soupis věcí, které mi nejdou a které neumím, a postupně je překonat. Pak člověk klidně pláče radostí po večerech, že se ta tvrdá práce na sobě vyplatila a že se mu v životě daří lépe, než čekal. Na druhou stranu proto nemusíte létat přes půlku světa, vnitřní cíle můžete objevovat kdekoliv a kdykoliv, to je ta krása. V nové zemi mě ale nikdo nezná, a je proto jednodušší být novým člověkem.
Yvea Zaels
Narozena 11. 5. 1968 v Československu ještě jako Iva Schafferová, odešla do Kanady v roce 1995, předtím žila například ve Velké Británii. Poslední tři roky vede v kanadském Calgary českou školu pro děti i dospělé a zároveň pracuje jako projektová manažerka v provinciálním fondu na prevenci rakoviny. Ve volném čase ráda lyžuje, na kontě má například čtyři stříbrné medaile ze závodu Masters západní Kanady v alpském lyžování. Má dvě děti a je šťastně vdaná.
