Predátor patří mezi nejikoničtější filmová monstra, přestože nemá moc štěstí na tituly, v nichž vystupuje. Krom kultovního originálu z roku 1987 se vlastně neobjevil ve snímku, který by byl obecně uznáván jako povedený. A ani letošní film to nespraví.
Reklama
Pokračování z roku 1990, jež se z džungle Jižní Ameriky přesunulo do džungle velkoměsta a Arnolda Schwarzeneggera nahradilo Dannym Gloverem, si sice získalo skupinu příznivců, ale většina diváků i kritiků se změnou stylu nesouhlasila. A následné dva crossovery s Vetřelcem z let 2004 a 2007 neoslovily už ani těch pár zbývajících věrných.
Koncept střetu dvou pověstných sci-fi monster se s větším úspěchem setkal ve světě počítačových her, kde si mohl hráč vyzkoušet být v kůži xenomorfa i vesmírného lovce, dílčích úspěchů se dočkal i komiks, ale propojit zábavný koncept filmovým příběhem se ukázalo být pro tvůrce nesplnitelným úkolem.
Americký průmysl závisí na těžení ze značek a značka Predátora zůstává velmi dobře rozpoznatelnou.
Resuscitace série měla přijít v roce 2010, ale snímek Predátoři, i přes všechnu vynaloženou poctivou snahu a slušné prostředky, velmi rychle zapadl. Skoro by se zdálo, že Predátor za to prostě nestojí. Americký filmový průmysl ale závisí na těžení ze značek a značka Predátora zůstává velmi dobře rozpoznatelnou. A producenti prostě odmítají svou snahu vzdát. Přichází nový snímek s jednoduchým titulem The Predator, evokující nový začátek (český distributor mu dal pro jistotu přídomek Evoluce, aby to bylo jasné i nám).
Na ničem se nešetřilo
Za pochvalu stojí, že studio s Predátorem nezachází tak nešetrně, jak se možná zdá při pohledu na ne zrovna skvělé výsledky – zatímco v osmdesátých letech úspěšné série brzy padaly do obskurity vypisováním nižších rozpočtů a najímáním horších štábů (proto tu máme skoro desítku Nočních můr v Elm Street, Čelistí a Pátků 13.), tentokrát se nad titulem nezlomila hůl a byl pokaždé najat špičkový štáb i zajímavý režisér. Aktuální režisér a scenárista Shane Black měl být vyloženě sázkou na jistotu. Poprvé si získal pozornost koncem osmdesátých let scénářem kultovní Smrtonosné zbraně, a dokonce hrál v prvním Predátorovi – ztvárnil přisprostlého vojáka, který se stal první obětí lovu.
Režisér a scénárista Shane Black si dokonce v prvním Predátorovi sám zahrál
Od té doby stanul i v čele dalších populárních a přitom svérázných filmů, jeho největším mainstreamovým úspěchem je podvratný třetí díl marvelovského Iron Mana, v němž byla převrácena mnohá očekávání fanoušků. Za to si Black vysloužil jak respekt, tak i nenávist. Skutečně se zdálo, že Predátor nemůže být v lepších rukách. Skrze Blacka v Hollywoodu přežívá hravý styl osmdesátkových buddy-movies, propojený s moderní tendencí k „meta“ humoru, tedy humoru upozorňujícímu na filmová klišé a utahujícímu si ze sebe sama.
Nová doba, nové pořádky
I přes jeho přítomnost ale nový Predátor viditelně tápe. Režisérova sebereflexe nesahá dál než k pár slovním hříčkám, chybí jí komplexní promyšlenost originálu. I ten, ačkoliv to mnozí fanoušci nepochopili, nebo pochopit odmítli, si dělal z klišé akčního žánru legraci tím, že je naplňoval v až absurdním měřítku. Jako důkaz poslouží už jen to, že režisér John McTiernan přinesl jen o rok později Smrtonosnou past – tedy film, v němž hypermaskulinní kulturista, hrdina osmdesátých let, předal pomyslnou štafetu akční hvězdy Bruci Willisovi – obyčejnému poldovi, chlápkovi od vedle.
Dnešní popkultura není zdaleka tak sofistikovaná, jak se tváří
Je paradoxní, že dnes kulturu osmdesátých let vnímáme skrze filmy jako Predátor a Komando, jež přitom byly sebeparodické a představovaly vědomý extrém, nikoliv reprezentaci tehdejšího standardu. Stejně tak je ostatně paradoxní, že se z Bruce Willise v dalších pokračováních Smrtonosné pasti stal právě ten nezničitelný hrdina, jehož byl v prvním dílu opakem – ukazuje se, že osmdesátá a devadesátá léta měla mnohem víc nuancí, než kolik jim při zpětném pohledu přiznáváme, a naopak že dnešní popkultura není zdaleka tak sofistikovaná, jak se tváří.
Testosteronem pulzující Schwarzenegger a geniální nadesignované monstrum klasika filmových masek Stana Winstona, jež bylo na jednu stranu technologicky nadřazené, na druhou ale zvířecky impulsivní, ale nebyly jen ironickým úšklebkem, daly vzniknout plnohodnotnému filmu. Proto mělo tolik diváků problém pochopit, že Predátor není míněn zcela vážně. V roce 2018 se ale zřejmě umíme jen ironicky ušklíbat, aniž by nám pod rukama něco vznikalo.
Nic nevzniká
Vede to ke dvěma extrémům. Buď filmům, co se berou smrtelně vážně a chybí jim ona jiskra hravosti a pochopení sebe sama (čímž trpěl restart z roku 2010), nebo v druhém extrému tituly, jež jen dělají vtipy, aniž by si ale upevnily půdu pod nohama – což je případ nového Predátora. U Blacka je každý vtípek doslovný a jasný – a není ničím jiným než vtípkem. Vzhledem k nepříliš dobře nasnímané (a hlavně nepřehledně sestříhané) akci pak není z čeho se těšit. Z Predátora se stala doslovná komedie, v níž brutální scény střídají nesmyslně uvolněné dialogy.
V důsledku jde o vtip na účet tvůrců. Predátor: Evoluce se odhaluje jako parazitické dílo, které jen zoufale ždímá kult, i když ho odmítá brát vážně. Ne ve smyslu „vážného filmu“, ale respektu. A nakonec ne ani tak respektu vůči třicet let staré klasice, ale sobě, své vlastní práci, která si zaslouží být víc než jen shlukem trademarků a posměšků. Nový Predátor odhaluje mnohem víc než jen slepou uličku, do níž se dostala tato série, ale slepou uličku, jejíž konec se začíná rýsovat u aktuální hollywoodské bezradnosti. Popkultura, jež si o sobě myslí, že je sofistikovanější než kterákoliv jiná, nedokáže vyprodukovat ani pořádné akční sci-fi.