fbpx

Kniha Ready Player One oslavuje svět virtuální reality. Proslulý režisér z ní ale udělal film s docela jiným poselstvím

Zveřejněno: 8. 6. 2018

Kniha Ready Player One si vydobyla značné postavení, ale také kritiku. Podle nemála čtenářů jde o špatně napsaný brak podlézající mladým (ať už věkem, nebo myslí) puberťákům, ale co do vypravěčského a spisovatelského talentu se nachází zhruba na úrovni nechvalného Stmívání. To však bylo určeno pro dívky, proto bylo mainstreamovou popkulturou odmítnuto. Zatímco pokud je totéž určeno pouze pro chlapce, je to oslavováno, a dokonce se dočkalo adaptace od jednoho z nejpopulárnějších režisérů.

Jde o další důkaz dvojího metru, kdy dívčí infantilita je vysmívána a ponižována, zatímco ta chlapecká povzbuzována a povyšována. Od dívek se čeká, že rychle vyrostou a nesmyslných představ se vzdají, chlapci si je mají pokud možno co nejdéle uchovat. A při pohledu na současnou masovou kulturu nelze tuhle teorii rozhodně jen tak smést ze stolu. Móda je nepochybně tvarována primárně podle mužských fantazií; s neschopností příběh osídlit silnými samostatnými ženskými postavami se Hollywood nejspíš ještě dlouho nepřestane potýkat. Ne že by vina ležela na zlých Američanech – také evropský styl vypravování se už od antiky konstruuje kolem mužských postav a vlastně ještě nikdo nevymyslel, jak tento model funkčně překonat. Není tedy divu, že i knižní Ready Player One je příběh chlapecký, kde finální odměnou pro hrdinu je polibek od vysněné trofejové dívky.

Steven Spielberg to vše samozřejmě velmi dobře chápe. Sice se mu zalíbil námět o virtuální realitě nahrazující bezútěšnou fyzickou skutečnost, ale rozhodl se nějak vyřešit tyto aspekty předlohy. Kdo jiný než on, muž, který tvaroval současnou mainstreamovou popkulturu, by měl prohlédnout skrz její závoj a odhalit její jádro?

ready player one movie image steven spielberg

Spielberg proto, k nelibosti některých fanoušků knihy, do textu neváhal zasáhnout. Zatímco v knize hrdina řeší sérii úkolů výhradně skrze svou znalost kultovních děl, jimiž je fanaticky posedlý, Spielberg založil úkoly vedoucí „za pokladem“ naopak na schopnosti vcítění se do muže, který ony hádanky položil. Hrdina tak není odměňován za svou posedlost jako v knize, ale za svou schopnost pochopit druhého člověka. Tento posun od (dětinské) obsese k (dospělé) empatii je většinou publika vnímán jako největší přínos filmu oproti předloze.

Stejně tak Spielberga mnohem víc zajímá sociální aspekt námětu, kdy „spodina“ uniká do virtuální reality a kapitalisté hledají nové způsoby, jak toho zneužívat. Bojuje se tedy o mnohem víc než jen o moc a ženu, byť tyto aspekty jsou v jádru příběhu zakořeněny tak pevně, že se daří spíš jen odvádět od nich pozornost než s nimi skutečně něco udělat. V tomto ohledu už se projevuje určité tření, kdy Spielberg a předloha, jako by proti sobě bojovali, a v příběhu z toho někdy vzniká guláš protimluvů.

Spielbergův postoj k virtuální realitě je ostatně velmi konzervativní a jistě není náhoda, že poslední věta a pointa filmu je, že by lidé měli víc času trávit venku. Srdce předlohy bije naopak v duchu pozitivní fascinace budoucími možnostmi, kde budou ožívat fantazie a sny. Když se tedy na konci najednou ústy hrdiny sdělí, že ona technologie vlastně není zrovna „úžasná“ a lidé by na ni neměli spoléhat, přichází to jakoby odnikud a příliš to nekoresponduje s vyzněním zbytku filmu. V knize hrdina prostě vyhrál a bylo.

Dává smysl, že se Spielberg rozhodl posunout k poněkud komplexnějšímu poselství (respektive nějaké poselství vůbec do příběhu vložit) a upozornit děti na to, „aby si víc hrály venku“. Ukazuje to sice určitou naivní aroganci starého pána, který „ví nejlíp, jak mají druzí trávit čas“, ale lze to, zvlášť u sedmdesátníka, pochopit. Právě v tu chvíli se ale odhaluje střet předlohy (oslavy chlapecké infantility a touhy) a režisérova záměru (klasický příběh o zmoudření a nalezení smyslu). Filmový Ready Player One tak jakoby vyprávěl příběh, kterého se zároveň bojí. Byl fascinován tím, co se mu nelíbí. A pokoušel se říct něco, co z něj nevyplývá. Pro filmové diváky, kteří sledují principy vyprávění, tak může jít o zajímavý kontrast, v němž se odráží střet generací, dědictví minulosti i snaha vymanit se z klišé. Nevítězí nakonec ani jedna strana, spíš obě leží mírně zdeformované a vyčerpané bok po boku.

...

foto: Warner Bros

Galerie

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...