František Kotleta je nenápadný fenomén české literatury. Příliš neviděn a neslyšen mainstreamovými médii se propracoval v nejčtenějšího současného českého autora sci-fi a fantasy u nás. Když vyjde jeho nová kniha, doráží neodbytní fanoušci na knihkupce, aby už ji konečně vybalili na pult a začali prodávat.
Pod pseudonymem se skrývá bývalý novinář, který se nejraději toulá po zapadlých hospodách a koutech republiky, a jeho největší zálibou je zkoumání magie.
Franto, v Bruntále se rodili vždycky ostří chlapi. Co si chlap ze severu, co nejde pro ránu daleko, myslí o sociálních sítích, plných „ostrých chlapů“?
Mně to přijde skvělý. V devadesátkách se ostrý kluci mlátili na ulici a prohazovali výkladními skříněmi. Sám jsem párkrát udělal slimáka a vlastně jsem rád, že to skončilo, i když tam někde vzadu mám pořád pocit, že vygradovat konflikt zlými memy, sarkastickými gify a nakonec se zabanovat, není tak úplně ono, je to pořád pro lidskou rasu asi bezpečnější, než létající půllitry.
Co je slimák?
To je když zlomíš chlapovi nos, srazíš ho k zemi a pak ho táhneš přes celou hospodu za nohy po kachličkách a on přitom zanechává po sobě krvavou šmouhu.
Dobře, pojďme raději k bezpečnějším tématům, jak bude vypadat Facebook v roce 2100 a jak umře Mark Zuckerberg?
V roce 2100 žádný Facebook nebude. Přiletí mimozemšťané a udělají si z nás domácí mazlíčky. Mark Zuckerberg se zabije sám, když se propojí s virtuální realitou. Problém je v tom, že ho ovládnou hackeři a udělají z něj zlého bota, který bude všem nabízet značkové čínské hodinky, šířit fake news, a také lidem vnucovat levné ruské porno z obyváku s kobercem na stěně.
Přiletí mimozemšťané a udělají si z nás domácí mazlíčky, tvrdí Leoš alias František
Existuje místo na světě, kde by ses rád usadil, až tě přestane bavit „řešit problémy“?
Já problémy neřeším, já je vytvářím. Tedy spíš „vytvářel jsem“, protože teď se snažím problémům vyhýbat. Jsem ten tichej chlápek, co si pije svý panáky v rohu hospody a je tak divnej, že se ho lidi bojí. Taky je tlustej a smrdí, to má dost výhod. Lidi pak s vámi nechtějí mít problém.
Dobře, ale na Facebooku se vyskytuješ, ne?
Rozhodně, má to několik důvodů – můžu lépe komunikovat se svými čtenáři, což jsou zpravidla báječní lidé jedoucí se mnou na stejné vlně, a také sledovat, jak moc velcí jsou lidi magoři. Protože nikde nenajdeš koncentrovanou idiocii ve větší míře než právě na Facebooku.
V roce 2100 žádný Facebook nebude. Přiletí mimozemšťané a udělají si z nás domácí mazlíčky.
Je to velká inspirace a také škola pokory, narazit občas na takové lidi a nevystřelit si z toho mozek z hlavy. Naštěstí ty dvě zmíněné skupiny, tedy moji čtenáři a idioti, se zpravidla míjí, takže jsem si ten mozek z hlavy ještě nevystřelil.
Jsi pragmatický chlap. Proč se v knihách o paranormálním detektivovi Tomáši Koskovi vyskytuje tolik magie?
Když jsem psal první knihu z téhle série, tedy Příliš dlouhou swingers party, stejně jako teď čerstvě vydanou knihu Poslední tango v Havaně, nechtěl jsem si moc vymýšlet, a tak jsem se držel skutečných náboženských magických systémů, jako je vúdú, santérie, candomblé či dosud živá cikánská magie. To mě baví. Sbírám různé magické recepty, rituály a další věci a rád se setkávám s lidmi, kteří to všechno pořád praktikují.
A ty na magii vážně věříš?
Odpovím ti slovy Hercula Poirota, které mu vetkla geniální spisovatelka Agatha Christie: „Nevěřím na duchy, ale věřím na lidi, kteří na ně věří.“ Když královna vúdú Marie Laveau chtěla někoho proklít, nechala mu oknem prohodit do domu hadí hlavu naplněnou kamenem a hlínou ze hřbitova. Ten člověk buď utekl z New Orleans, nebo byl tak vystrašený, že dostal infakrt, anebo ho přejel kočár na ulici.
Vzpomínky na naše předky, to je velká síla. A co teprve na naše zadky
Stejně jako zafungovala opačně, když Laveau seděla na svém trůnu na břehu jezera, kolem hořely obrovské ohně, u kterých během rituálu tancovali nazí lidé v rytmu bubnů. Rituály, síla víry, to všechno funguje. Můžeš podřezat deset černých kohoutů a osouložit v magickém kruhu deset panen, stejně žádného démona nevyvoláš. Ale když někoho napereš durmanem a během rituálu pochováš v rakvi a pak vytáhneš ven, bude si myslet, že je zombie, a do konce života pro tebe makat na poli s cukrovou třtinou.
Napsal si postapo sérii Spad, Poločas rozpadu a Rázová vlna. Vidíš naši budoucnost růžově nebo černě?
Doomsaying je v módě, navíc to vždycky docela slušně sypalo. Lid dopřává s nadšením sluchu všemožným kazatelům blížící se apokalypsy, což je asi špatně. Stačí vzpomenout na onu slavnou asyrskou tabulku s dopisem nižšího úředníka svým nadřízeným, kde je varuje, že svět se blíží ke konci, protože mravy se zvrhávají, korupce a úplátkářství jsou běžné.
Příběhy a vzpomínky na naše předky, to je velká síla, kterou by měl člověk vnímat, být spojený s nějakou kontinuitou svého rodu, která ti dodá energii projít různými trably přítomnosti.
No, to by šlo napsat stejně tak dnes jako třeba za starého Říma nebo během středověku. Svět po apokalypse je pro spisovatele skvělý v tom, že můžeš skutečně popustit uzdu své fantazii a také vystavět skutečně ostré charaktery. Když přestane vládnout zákon, lidské charaktery se vyostří. Padouši se stanou skutečnými padouchy a dobří lidé se mohou naplno projevit. V tom je takový svět pro tvůrce a evidentně i pro čtenáře lákavý.
Proč se všude fotíš s bekovkou. To ti poradil nějaký bruntálský stylista?
Za to může prastrýc Karel z Ostravy. Byl to zahradník a nejoptimističtější chlap, co jsem kdy poznal. Měl zlatý zuby a zpíval sprostý písničky a bekovky nosil, aby zakryl svou pleš. Přišlo mi to hrozně frajerský a ty jeho staré jsem si půjčoval. Až po letech jsem se dozvěděl, že ho na konci války mučili na gestapu, vymlátili mu půlku zubů a hrůzou mu přes noc vypadaly vlasy a už nikdy nenarostly. On sám o tom nikdy nemluvil, prostě frajer.
Leoš Kyša, alter ego Františka Kotlety
Pod pseudonymem František Kotleta se skrývá spisovatel, publicista a scénárista Leoš Kyša. Stejně jako své alter ego se narodil v Bruntále v řeznické rodině. Prošel různými médii od deníků Právo či Hospodářské noviny po časopisy Instinkt či Týden. Aktuálně se pohybuje na volné noze, kde se věnuje psaní knih a popularizaci vědy. Je autorem scénáře k úspěšnému celovečernímu dokumentu o astrofyzikovi Jiřím Grygarovi. Mimo jiné je organizátorem Paranormální výzvy, iniciativy, která nabízí čtyři miliony korun komukoliv, kdo ve vědeckém experimentu prokáže existenci paranormálních jevů.
Bekovky jsou pro mě takový kontakt s mým dětstvím a návštěvami Ostravy. Příběhy a vzpomínky na naše předky, to je velká síla, kterou by měl člověk vnímat, být spojený s nějakou kontinuitou svého rodu, která ti dodá energii projít různými trably přítomnosti. Vždyť co jsou naše starosti proti těm, s nimiž se musel potýkat třeba můj praděda Josef jako legionář na Sibiři?
Sleduješ svoji spisovatelskou konkurenci? Co třeba poslední eskapády Michala Viewegha?
On překonal vlastní smrt a snaží se s tím nějak srovnat. Problém je, že mu kvůli tomu tomu ujel vlak a je ztracenej ve světě, co se změnil, a nějak neví, co si s tím počít. Kvůli tomu je v hrozné křeči, ale má zarputilou potřebu se s tím nějak porvat. Dnes si do něj rád každej kopne, ale je to hrozně laciný. Pořád je to člověk, co vytvořil krásný věci, a je mi spíš té jeho situace líto. Každopádně určitým způsobem si za to může sám, kdy prostě změnil manželku za nějaký atraktivnější vzorek, a když byl slabý, chudý a opuštěný, tak holt ona vyměnila za lepší vzorek jeho. Já bych svou ženu nikdy nevyměnil za nic na světě. Prostě jsme spolu něco prožili – chudý, nemocný, zadlužený i zoufalý a bez vyhlídek na lepší budoucnost v jistých časech a už je toho tolik, že není nikdo, kvůli komu bych svou ženu vyměnil.
Ovládnout vesmír je naše jediná naděje. Už jsme skoro na Měsíci
Už jenom proto, že vím, že až mi rupne v kouli a budu jenom sedět pod starým ořešákem a slintat, že jsem bejval frajer, přijde, donese mi čaj a deku a postará se o mě. Asi pak odběhne za nějakým milencem, protože je dost mladá a volnomyšlenkářská, ale vždycky se vrátí, aby mi mohla vyměnit plínu.
Reklama
To je skutečná láska, která tě podrží, i když se ti rozpadne svět a jsi už jenom ubohej chudej sralbotka. To asi Michal Viewegh nepochopil a neměl tu oporu, co by způsobila, že by nebyl v té křeči, kdy si z něho lidé utahují a hejtují ho. Ale já věřím, že se z toho vylíže. Jsem přece optimista.
Pojďme raději zpátky do veselé budoucnosti. Kdo bude prezidentem Česka v roce 2100?
Já hlavně doufám, že žádný prezident v té době už nebude a budeme centrem intergalaktického císařství. Ovládnout vesmír je naše jediná naděje a nejmenší možná ambice, kterou bychom měli mít. Pochopitelně ve vesmíru nebudeme moci hlasovat, takže císař je jasná volba. Jenom přemýšlím, jestli by to měl být Habsburk nebo někdo ze současné britské královské rodiny. V tomhle ještě nemám jasno.
foto: Tomáš Železný
