O vyváženém stravování se hodně mluví a píše, podle praxe dietologů a výživových poradců se ale radami mnoho lidí neřídí. Potíží s poruchami příjmu potravy přibývá. A je vlastně jedno, zda za to může stres a pracovní vytížení, módní "diktát vychrtlého těla", nebo prostě odpor k jídlu.
Poruchy příjmu potravy, jako jsou bulimie nebo anorexie, všichni známe. Podle dietoložky pražské soukromé polikliniky Program Health Plus Karolíny Hlavaté, která se výživou zabývá víc než 15 let, přibývá ale i poruch nových. Karolína Hlavatá po škole nastoupila do Endokrinologického ústavu v Praze, konkrétně na oddělení obezitologie. Dnes se zabývá problematikou vyvážené stravy a dietoterapií. Aktuálně je také odbornou garantkou neziskové organizace Vím, co jím, která se zaměřuje na zvýšení nutriční gramotnosti.
Co všechno dnes vlastně porucha příjmu potravy zahrnuje?
Těch poruch je mnoho. Jde o poměrně pestrou skupinu onemocnění, jejichž společným jmenovatelem je chorobný strach z tloušťky provázený zkresleným vnímáním těla. Neplatí to ale u všech poruch příjmu potravy, u nových forem stojí v pozadí jiná motivace.
O jaké nové formy jde?
Nejznámějšími poruchami jsou mentální anorexie, mentální bulimie a přejídání bez kompenzačních mechanismů. V tom posledním případě tedy není důsledkem vyhublost, ale obezita. Tento typ poruch bývá typický pro muže. Mezi méně známé a "moderní" poruchy příjmu potravy patří třeba ortorexie, což je chorobná posedlost zdravou stravou.
Pro všechny tyhle nemoci stejně jako u ostatních poruch příjmu potravy platí, že dochází k omezení jiných zájmů a k izolaci nemocného od okolí.
Nemocný odmítá veškeré konvenční potraviny, všechno musí být bio a ekologicky "čisté". Zároveň často vyznává i různé módní směry, například stravu bez lepku nebo mléka a podobně.
To zní spíš jako nějaká fóbie. Jaké poruchy jsou ještě aktuální?
Hodně lidí trpí drunkorexií. To je taková nespecifická porucha příjmu potravy, pro kterou je charakteristické hladovění během dne a večer pak nadužívání alkoholu. Pak je tu ještě třeba bigorexie. Jedná se o posedlost krásou těla ve smyslu touhy po co největší muskulatuře. Tou logicky nejčastěji bývají postiženi muži. Aby měli co nejsvalnatější postavu, zneužívají steroidy a cvičí víc, než je zdrávo. Pro všechny tyhle nemoci stejně jako u ostatních poruch příjmu potravy platí, že dochází k omezení jiných zájmů a k izolaci nemocného od okolí.
Mají všechny poruchy něco společného?
Příznaky i diagnostická kritéria se u jednotlivých forem liší, ale společným jmenovatelem je nadměrný zájem o dokonalost těla, většinou samozřejmě bez potřebného nadhledu.
Dnes už není výjimkou, když se setkáte s osmiletou anorektičkou.
Někdy je až překvapující, kolik lidí má narušené jídelní chování, byť se třeba nejedná přímo o poruchy příjmu potravy tak, jak je tu definujeme.
Myslíte, že se situace lepší, horší nebo stagnuje?
Jednoznačně dochází k vzestupu počtu těchto poruch a zejména k přesunu do nižších věkových kategorií. Dnes už není výjimkou, když se setkáte s osmiletou anorektičkou. Podle statistických údajů z roku 2016 bylo téměř 11 % z celkového počtu pacientů léčených s diagnózou poruchy příjmu potravy ve věku do 14 let, necelých 34 % pak ve věku 15 až 19 let a 56 % starších 20 let.
Co se týče Česka, tak studie ukazují, že až šest procent dospívajících vykazuje známky chování, které směřuje ke vzniku poruch příjmu potravy. Na základě počtu hlášených případů se udává, že u nás trpí poruchou příjmu potravy jedno až dvě procenta populace, převážně žen.
Jde tedy převážně o problém dospívajících dívek?
To nelze přesně určit, ale udává se, že více ohroženi jsou lidé zaměření na výkon, pečliví a s vyšším stupněm inteligence. Tyto poruchy postihují častěji ženy, ale ani u mužů nejde o vzácné případy.
Existuje nějaká prevence?
Asi největší úlohu sehrává současný módní diktát předkládaný médii. Ideálem je štíhlý až vyhublý člověk, stačí se podívat na stránky módních časopisů. Extrémní štíhlost modelek a modelů je velmi diskutovaným tématem, což je dobře. Mladí lidé mají tendence se s těmito vzory ztotožňovat a vzhledem k tomu, že bývá nereálné těchto ideálů dosáhnout, sahají také k extrémním řešením, jako je hladovění, zneužívání léků na odvodnění či projímadel.
V lidech je zakořeněný názor, že jen štíhlý člověk může být úspěšný, zdravý a podobně.
Problém je, že předkládaný ideál bývá upravený retuší a mnoha dalšími grafickými triky. V lidech je také zakořeněný názor, že jen štíhlý člověk může být úspěšný, zdravý a podobně. To je samozřejmě nesmysl, stejně jako tvrzení, že obézní člověk je líný. Jde jen o nebezpečné myšlenkové stereotypy, které mohou napáchat škodu na obou stranách.
Jak se těch stereotypů zbavit, když už se do nich propadnu?
Vzhledem k tomu, že v rámci poruchy příjmu potravy jde o psychické onemocnění, tak je základem pomoc psychologa, respektive psychiatra. Existují specializovaná centra, kde spolupracuje několik odborníků, například psycholog a nutriční terapeut. V případě, že tělesná hmotnost dosáhne kriticky nízkých hodnot, je dokonce nutná hospitalizace. Léčba poruch příjmu potravy je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Lepší prognózu mají ti, kteří se začnou léčit včas.
Podle čeho poznám, že už mám s příjmem potravy vážný problém?
Extrémně hubený člověk je často citlivý na chlad, je celkově unavený, oslabený, pořád by spal. Zároveň ale trpí poruchami spánku. Příznakem může být zažloutlá suchá pleť, řídké vlasy, které se lámou, ale taky zvýšená kazivost zubů. Protože organismus zpomalí střeva, může docházet k zácpám, u dívek k nepravidelné menstruaci. Později člověk může trpět srdečními potížemi, mění se srdeční rytmus a zpomaluje se tepová frekvence. Odvápňují se kosti, hrozí osteoporóza, celkově je oslabena obranyschopnost. Pokud je někdo opravdu vyhladovělý, tak se cítí zesláble, ale může mu být i na omdlení, může vidět dvojitě a mít bolesti hlavy.
Při tom všem se svět nemocného zúží jen na příjem potravy a jeho omezení. Ubývá jeho zájmů, sociálních kontaktů, jediným přítelem se stává jeho porucha příjmu potravy. To, co se zdálo být ideální cestou k tomu, aby například mladá dívka byla krásná, štíhlá a žádoucí, se najednou stává vězením.
Jak nemocného přimět, aby sám aktivně vyhledal pomoc?
To je velmi těžká věc. Aby byla léčba účinná, musí pacient opravdu chtít. Nestačí vědomí „já musím“, musí naskočit „já chci“. To může trvat dlouhou dobu a někdy se k tomuto stavu nemocní nepropracují nikdy. Může jim velmi pomoci rodina, kamarádi, psycholog, psychoterapeutická skupina, ale u žen také touha po dítěti či prostý strach o život.
Je tedy v těchto případech zásadní rodina?
Je. A nejen při řešení poruchy, ale už při jejím vzniku. Nešetrné poznámky, přílišná zaměřenost na výkon či jistá forma nezájmu představují podhoubí pro vznik těchto poruch. Pozitivní úlohu přitom sehrává hlavně společné stolování, při němž má rodič šanci sledovat, jestli jeho potomek opravdu jí, čemu se případně vyhýbá. Tak se podaří i poruchy příjmu potravy odhalit včas.
Reklama
foto: Archiv Kateřiny Hlavaté a Shutterstock, zdroj: Vím, co jím