Když je někomu sto let, nelze se divit, že bilancuje. Co se povedlo a taky co se nepovedlo. S tím druhým se musíme smířit a za to první se pochválit. V Československu a Česku za tu dobu žili (a ještě žijí) lidé, kterým se povedlo udělat něco, na co můžeme být hrdí. A nejde jen o světové vynálezy, jako jsou kontaktní čočky. Věhlas měly i jednostopé či dvoustopé hračky pro muže, ale i domácí přístroje, které sloužily (dnešní kuchaři prominou) hlavně ženám.
Co jsme tedy dali světu? To je otázka, kterou se nyní zabývají různé ankety. Můžeme si ale také položit otázku, co jsme dali sami sobě, nebo co jsme světu vzali. Připravili jsme jej například o pravé neštovice. Karel Raška, voják, lékař a epidemiolog, vytvořil koncept takzvané epidemiologické bdělosti v roce 1968 a podle něj pak postupovala Světová zdravotnická organizace. Dobře udělala, protože poslední člověk, který pravými neštovicemi onemocněl, byl v roce 1978 kuchař somálské nemocnice Ali Maow Maalin.
Od Wichterleho k Holému
Když jsme u té medicíny – kontaktní čočky profesora Wichterleho zná asi každý. Záchytku už bude osobně znát zřejmě méně lidí, ale i tak jich bude dost. Málokdo ovšem ví, že první záchytnou protialkoholní stanici na světě založil v roce 1951 český psychiatr Jaroslav Skála.
Jiná neřest zavinila, že se světem o překot přehnal vir HIV, způsobující onemocnění AIDS. Díky objevům profesora Antonína Holého a jeho spolupracovníků z Akademie věd ČR svět získal účinné léky schopné udržet nemoc pod kontrolou.
Od rybičky k péráku
Pojďme si ale namísto celosvětově uznávaných objevů zavzpomínat na maličkosti, které nebyly zas tak malými. Sto let se třeba vyrábí v Mikovu Mikulášovice nůž, který nosíval kdysi snad každý kluk, nůž rybička. Že nestárne, dosvědčují stále nové edice, naposledy třeba ta, která vznikla ve spolupráci s designovým studiem Olgoj Chorchoj. Jde o rybičku s moderními liniemi, která se vyrábí z recyklovaných kapslí na kávu.
Jawa „Pérák“ díky své novátorské konstrukci na třiatřicátém pařížském autosalonu v říjnu 1946 získala zlatou medaili.
Jedinečný design od motocyklového a leteckého inženýra Jaroslava Františka Kocha proslavil skútr ČZ 502, jenž také na výstavě Expo 58 zaujal díky aerodynamickým tvarům, které byly poplatné kosmickému věku. Přesto si doma skútr vysloužil přezdívku Prase, na rozdíl od italské Vosy, což byl skútr Vespa. Nicméně doma i ve světě se prodalo přes sto dvacet tisíc kusů, přestože byl oproti Vose víc než dvakrát dražší.
Když už jsme u jednostopých vozidel, tak nelze nevzpomenout na nejdelší sériově vyráběný motocykl na světě Čechie-Böhmerland, který na severu Čech montovala stejnojmenná firma v letech 1924 až 1938. Pochopitelně nesmí chybět Jawa, třeba Jawa „Pérák“, která díky své novátorské konstrukci na třiatřicátém pařížském autosalonu v říjnu 1946 získala zlatou medaili a vzbudila zájem na celém světě, nebo silniční stroje, s nimiž vítězil František Šťastný, či stroje terénní, které vládly kdysi slavné Šestidenní.
Plátěná i aerodynamická
Jediné homologované vozidlo s plátěnou karoserií na světě má také domov u nás. Kdo by neznal Velorex, původně určený pro invalidy a dnes vyhledávaný veterán. Kdo však dnes zná „dálník“? To byl kapotovaný motocykl, jenž měl spojovat radost jízdy na motycyklu s pohodlností jízdy autem. Autorem byl český inženýr a pilot Jan Anderle, který však v roce 1967 emigroval do Švýcarska a své konstruktérské zkušenosti zde zhodnotil v obdobném vozítku Peraves – W18, nazývaném také jako švýcarský ekomobil.
Nejpočetněji vyráběný tramvajový vůz na světě je Tatra T3, která se vyráběla od roku 1962 dlouhých pětatřicet let.
Není možné také opomenout vozy Tatra ze slavné řady osobních aut s proudnicovou karosérií. Prvním vozem byla Tatra 77 z roku 1933 a jejich vývoj uzavřela Tatra 603, kterou vyráběl národní podnik Kopřivnice v letech 1955 až 1975.
Nebyla to ale jen silniční vozidla, která si zaslouží pozornost. Nejpočetněji vyráběný tramvajový vůz na světě je Tatra T3, která se vyráběla od roku 1962 dlouhých pětatřicet let, a světlo kolejí spatřilo na čtrnáct tisíc kusů. Na svou dobu nezvyklým aerodynamickým tvarem se vyznačovaly motorové železniční vozy Tatra 68, známé také jako Slovenská strela.
Funguje? Tak zákaz
Protože nemáme moře, museli jsme ovládnout alespoň vzduch. Aero HC-2 Heli Baby byl lehký cvičný a spojovací vrtulník, první a jediný v Československu sériově vyráběný. Představil se v roce 1955 na brněnském veletrhu a svou lehkostí a jednoduchostí zaujal především v zahraničí. Hlavně v Sovětském svazu, který ho vlastně zakázal vyrábět, protože potřeboval prodávat svoje stroje.
Cvičný letoun Aero L-39 Albatros se stal v 70. a 80. letech s počtem téměř tří tisíc vyrobených kusů nejpoužívanějším proudovým výcvikovým letounem na světě.
Pochopitelně je tu dvousedadlový větroň Let L-13 Blaník, který svými vlastnostmi v roce 1956 předběhl dobu, nebo proudový podzvukový cvičný letoun Aero L-39 Albatros z konstrukční kanceláře Jana Vlčka, který se stal v 70. a 80. letech minulého století s počtem téměř tří tisíc kusů nejpoužívanějším proudovým výcvikovým letounem na světě. No a první sériově vyráběný speciální akrobatický letoun na světě pochází rovněž z Československa. Jedná se o celokovový dolnoplošník s pevným podvozkem Zlín Z-50. Sériová výroba začala v roce 1976 po úspěšné premiéře na MS v Kyjevě.
Unikáty v kuchyni
Přejděme ale ze silnic a ze vzduchu do našich domácností. Originalita a elegance doprovázely produkty, které navrhoval český designér Stanislav Lachman. Je autorem dvanácti set průmyslových výrobků. Osm set z nich bylo uvedeno do výroby. Nejproslulejšími se staly kuchyňský mixér Eta Mira 011 z počátku 70. let, o jehož dokonalé konstrukci svědčí i fakt, že jej i dnes stále využívá nejedna domácnost.
Reklama
Známý je také elektrický vysoušeč vlasů EM 521, který také lze ještě spatřit v provozu, a věhlasná je především žehlička ETA 211 s několika novátorskými patentovanými řešeními. Byla hranatá, kosodélníkového tvaru a měla ve své době největší žehlicí plochu na světě, dalo se s ní bez obracení žehlit vpřed i vzad, používali ji bez problémů leváci i praváci. Při práci se dala pohodlně odstavovat v poloze na boku, což bylo naprosto unikátní. Byl o ni velký zájem v zahraničí, ale domácí výrobce žádné nabídky neakceptoval.
Ani v padesátých až osmdesátých letech jsme tedy nebyli takoví outsideři.
V našem krátkém výčtu krásných a užitečných věcí nemůže chybět ani malá elektrická přenosná trouba s ohřevem shora, kterou známe jako Remosku. Původně se měla jmenovat HUT (Homuta, Uher, Tyburec) podle svých konstruktérů, ovšem malá dílna Oldřicha Homuty byla znárodněna a připojena k podniku místního hospodářství, který se zabýval obory „revize, elektro, montáže, opravy, servis“, zkráceně tedy REMOS.
Popularita zařízení, které bylo mnohokrát vylepšeno a dnes i často napodobováno, byla a je značná. Dokonce i ve Velké Británii, kde se ročně prodá na deset tisíc kusů. Ani v padesátých až osmdesátých letech jsme tedy nebyli takoví outsideři. Jen jsme občas o úspěchu našich výrobků neměli vědět.
foto: Profimedia, zdroj: Wikipedie