Položit si lapidární otázku, jakou mají Češi vlastně v zahraničí pověst, znamená dostat rychlou a uspokojivou odpověď: Pověst máme dobrou. Vlastně až výtečnou vzhledem k tomu, jak špatnou pověst mají třeba Rusové, ale i Poláci či Jihoslované. Bohužel to vůbec neznamená, že by si od nás návštěvníci odváželi jen dobré zkušenosti.
Reklama
Většina světové veřejnosti v Česku nikdy nebyla, naše image mírumilovných, pracovitých a přemýšlivých lidí odráží jen to, že už čtvrtstoletí o nás zahraniční média referují vesměs dobře. Informace o nás k nim neproudila konstantní rychlostí, nýbrž ve vlnách. Cizina ocenila náš civilizovaný rozchod se Slováky i srdnatý boj s povodněmi. Průměrný Joe Doe z USA nebo John Smith z Británie se o nás nejprve doslechli skrze Václava Havla – a byl to nezapomenutelný zážitek.
„Vaklaf“ je pro Ameriku tím, čím doma nikdy nebyl – prorokem. Jeho projev zněl americkým uším jako prvomájové vyznání lásky.
„Vaklaf“ Havel odletěl v únoru 1990 do USA a pohovořil legrační angličtinou ke Kongresu. Senátoři mu moc nerozuměli, ale tleskali jako o život, protože doba byla magická. Režíroval ji asi Hollywood – ihned poté přistávala na Ruzyni jedna megastar za druhou.
Václav a Vaklaf
„Vaklaf“ je pro Ameriku tím, čím doma nikdy nebyl – prorokem. Jeho projev zněl americkým uším jako prvomájové vyznání lásky.
Když byl ještě Václav Havel americkou celebritou, proudili sem celebrity americké. A naopak.
Božské síly se spojily v terapeutickém účinku – vězněný dramatik, filozof, rocker (psalo se v podkladech) a pohrobek celého východního bloku (jak krásný omyl) tu před celým světem sdělil, že sílu k odporu vůči tyranii mu dodávaly ideje otců zakladatelů USA. Do Washingtonu sestoupil duch Thomase Jeffersona a požehnal Americe za chování během studené války.
Češi si jsou vědomi faktu, že Havel sovětské impérium nerozbil. Mimo jiné proto, že o Havlovi do listopadu 1989 skoro nic neslyšeli.
Češi si jsou vědomi faktu, že Havel sovětské impérium nerozbil. Mimo jiné proto, že o Havlovi do listopadu 1989 skoro nic neslyšeli. Železnou oponu za Havla roztrhali jiní, možná Lech Walesa nebo Michail Gorbačov. Charta 77 byla efektním představením, které oslovilo pár vyvolených. Svět si však nechce nechat komplikovat příběh a Češi to dělat nebudou, takže z dokonalého stroje na popularitu občas uniklo jen pár nešťastných povzdechů ze strany českých intelektuálů: Proč si jen Havla v cizině váží více než doma?
Jdeme do Evropy
V roce 2002 uskutečnil Eurobarometr průzkum ve všech členských zemích EU (ČR do Unie vstoupila v roce 2004), z něhož vyplynulo, že přes 30 milionů Evropanů o Česku nikdy neslyšelo, zbytek populace měl o naší zemi jen povšechné znalosti (Vaklaf, „die goldene Stadt Prag“, „monsieur Kundýra“ apod.). Kandidátské země nastartovaly stroje mediálních kampaní, do nichž sypali písek různí „nezbedové“ (sudetští Němci, zahraniční Češi domáhající se restitucí atd.). Mezitím už miliony turistů navštívily Česko. Hodně přitom záleželo na tom, jestli přistáli na Ruzyni (pak viděli goldene Stadt), nebo přejeli hranice v Sudetech (pak viděli trpaslíky a prostitutky).
Mnozí expati u nás přesto zůstávají, i když se nechceme učit jejich jazyk a úsilí o ovládnutí českého jazyka jim všelijak ztěžujeme.
Takhle nějak vypadal ještě docela nedávno přejezd turistů do Čech ze západu. Pokud nepřicestovali letecky
Většina z nich časem zapomněla na taxikáře, dvojí ceny a legrační angličtinu, takže dnes vzpomínají hlavně na krásné kulisy, přítulné ženy a levné pivo. Informovanost zůstala relativně nízká, s ostrůvky pozitivní deviace – Nizozemsko, Anglie, Irsko, bohémové z celého světa. Na konci minulé dekády už ale v Česku působila početná komunita zahraničních profesionálů (učitelé, zástupci investorů, IT experti), která si vyměňovala zážitky na serveru Expats.cz. Někteří se oženili s Češkami a tak trochu nás poznali (viz citáty na serveru).
Obličeje v MHD
Právě expati v Česku učinili několik zásadních postřehů. Zaprvé: V naší zemi je obrovský rozdíl mezi venkovem a městem, většina malých obcí jsou takovými trosečníky uprostřed moře polí. Lidé na venkově nechtějí zůstat, když uvíznou, jsou nešťastní a izolovaní. Bezbožné komunity se nedokážou stmelit, umí jen prchat do města. Zadruhé: Neumíme anglicky a pracujeme především rukama. Proslulá kulturnost se v 90. letech vypařila jako pára nad hrncem, Češi propadli bulváru a komerci více než západní Evropa. Učitelé zaujali tradiční místo ve společnosti, tedy u podlahy.
Západoevropané si nás přestali plést s Poláky, Američané s Jugoslávci, všichni zapomněli na Československo.
V MHD zamračení, nebavíme se, ale jinak je s námi legrace
Zatřetí: Cizinci mají často dojem, že je nenávidíme. Sami se ale v diskusích ptají, jestli to není tím, že jen jako Češi nenávidíme sami sebe. Výrazy obličejů v ranní MHD jsou mimochodem mezi expaty ikonickým a věčným tématem diskusí. Mnozí u nás přesto zůstávají, i když se nechceme učit jejich jazyk a úsilí o ovládnutí českého jazyka jim všelijak ztěžujeme.
Normální soused
V obecném hodnocení jsme dnes standardní a bezpečnou západní zemí s průměrnou úrovní angličtiny i služeb, něco jako Portugalsko, rozhodně lepší než Řecko. Cizinci si sice povšimli úrovně naší xenofobie, ale kromě expatů s tmavší pokožkou ji moc neřeší, protože se jich netýká. V mezinárodních publikacích jsme uváděni jako „střední Evropa“, Západoevropané si nás přestali plést s Poláky, Američané s Jugoslávci, všichni zapomněli na Československo. Sudetští Němci vymřeli a jejich potomci vzdali (legitimní) úsilí o uznání práva na vlast.
Temné tóny posledních let, které se ozývají z Hradu a Strakovky, sice neušly pozornosti zahraničních médií, ale zanikly ve skrumáži Brexitu, fake news a ještě horšího skřípání, které vydává zbytek Visegrádu. Jestli do příštího století vykročí „republika“ levou nohou (např. jej zahájí „Czexitem“), pro zahraničí to bude šokem. Stane se tak totiž v okamžiku, kdy jsme poprvé po desetiletích takoví ti normální sousedi naproti přes chodbu, nikoli už ti podivíni (jako Varšava a Budapešť), kteří dělají věčné potíže. Tak si to nepokazme.
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Expats.cz
