V Tel Avivu jsme přistáli v sobotu. No a sobota se řekne hebrejsky šabat. Tento den má v zemi trochu jiný význam než ve zbytku světa, mnoho Izraelců totiž dodnes dodržuje tradici, že se během něj nepracuje a má se odpočívat.
Reklama
Pro nás ale šabat tak poklidným dnem nebyl. Počítali jsme s tím, že se z letiště dostaneme levným autobusem, místo něj jsme si museli vzít předražené taxi, protože to byl jediný způsob, jak se do města dostat. Samotná cesta klidná byla, silnice téměř prázdné, na ulicích nebylo vidět ani živáčka.
Prostě nepracujeme
Ubytovali jsme se a vyrazili hledat něco k jídlu, což se ukázalo jako skoro neřešitelný úkol. Naše ubytování se nenacházelo v centru, po cestě do něj jsme ale nenarazili na jediný otevřený obchod, restauraci či stánek s falafelem. A v centru to nebylo o moc lepší. Tam už sice nějaké ty krámky byly, najít místní jídlo nám ale trvalo až do setmění. Prostě šabat. Jak si může někdo v dnešní době dovolit celý den nepracovat a navíc k tomu přinutit celý národ?
Šabat má potenciál přestavět nejenom kalendář, ale celý ekonomický systém.
Mnohým zní dodržování šabatu jako zbytečná obtíž, v lepším případě jako hezký nápad, který je však neslučitelný s realitou. Dá se nad ním ale přemýšlet i zcela jinak. Je-li brán vážně, má šabat podle historika Williama R Blacka potenciál přestavět nejenom kalendář, ale celý ekonomický systém. Na místě, kde je ekonomika založená na motivu profitu – na neustálé potřebě mít víc a nikdy nemít dost – šabat představuje podle Blacka ekonomiku založenou na víře, že ve skutečnosti máme dost.
Nespokojený manažer
Svátek šabat vznikl v komunitě židů, nově osvobozených z egyptského otroctví, kteří se zavázali uznávat jen jednoho boha, a deset biblických přikázání pro ně tvořilo manifestaci rebelství vůči režimu. I proto židé pochopili, že nesmí respektovat žádného faraona ani jiného vládce. Pokud čteme pozorně čtvrté přikázání v knize Exodus, která je součástí Starého zákona, tak je zde faraon zobrazován jako manažer, který není nikdy spokojený se svými otroky, obzvlášť pak s těmi, kteří mu staví budovy pro sklad obilí.
Když šabat, tak šabat. I na nejznámější tržnici v Jeruzalémě
Podle biblického příběhu faraon přikázal, že se otrokům dále nebudou poskytovat stébla slámy, pomocí nichž do té doby vyráběli cihly, a otroci si museli začít slámu obstarávat sami, přičemž jejich denní kvóta vyrobených cihel zůstala stejná. Když následně mnoho z nich kvótu nezvládlo plnit, faraon je nechal zbít a nazval línými.
Zatímco faraon odpočíval a své otroky nechal pracovat, židovský Jehova vyžadoval odpočinek po všech.
Čtvrté přikázání pak prezentuje boha, který místo toho, aby vyžadoval více práce, trvá na odpočinku. Týdenní šabat udal jasný limit toho, kolik práce musí být uděláno, a že je naprosto v pořádku sedmý den odpočívat. Zatímco faraon odpočíval a své otroky nechal pracovat, židovský Jehova vyžadoval odpočinek po všech, ne jen po hospodářích: „I vaše děti, otroci, domácí zvířata a cizinci ve vašich městech musí odpočívat.“ Šabat měl tedy na společnost demokratizující efekt, neboť se týkal všech bez výjimky.
Zákon celistvosti
Teolog Walter Brueggemann poukázal ve své knize „Sabbath as Resistance“, že faraonská ekonomika povzbuzovaná úzkostí plodí násilí, neupřímnost, žárlivost, krádeže, komodifikaci sexu a rodinné odcizení. Nic z toho v ekonomice založené na Tóře, tedy na zákonech, jež měly fungovat na principech celistvosti, nemělo místo. Tóra funguje na principu, že všeho je dost. V takové společnosti pak nebylo místa pro vraždy, podvody a lži.
Šabat je součástí víkendu, začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu večer, kdy startuje nový týden.
Každý sedmý rok měli Izraelité nechat svou ornou půdu ladem, aby si odpočinula, a to, co na ní přesto vyrostlo, bylo rozděleno chudým. Každý padesátý rok se odpouštěly dluhy, všichni otroci byli osvobozeni a všechna půda navrácena původním obyvatelům. To byl obrovský rozdíl oproti faraonovu režimu, kde všechna nadbytečná úroda byla hromaděna a chudým odepřena.
Svátek odkazuje na Starý zákon. Ten se smí číst i během šabatu
Není prokázáno, do jaké míry se přikázání dodržovala, je ale jasné, že v dnešním Izraeli upadají na významu čím dál více. Šabat je součástí víkendu, začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu večer, kdy startuje nový týden.
Jak je to dneska
Moji známí Izraelci, zaměstnaní v hi-tech průmyslu, se mi chlubili, že mají flexibilní rozvrh a mohou pracovat prakticky kdykoliv a odkudkoliv. Když si pak ale museli v deset hodin odběhnout od stolu na půlhodinový pracovní telefonát, tolik se nesmáli. Pracovní tempo v dnešním Izraeli se neustále zrychluje, lidé jsou čím dál méně zaměstnáváni na běžné fulltime úvazky a na vzestupu je takzvaná „gig economy“. Můžete si pracovat kdekoliv a kdykoliv, v pozoru ale musíte být stále. Kdekoliv a kdykoliv.
V naší neo-faraonské ekonomice nemáme jako lidé větší hodnotu než je hodnota práce, kterou odvedeme.
Od zaměstnanců se očekává, že budou soupeřit jeden s druhým, organizovat si sami čas, tvořit si vlastní "to do listy", být sami sobě faraony. Měli by nabídnout svému zaměstnavateli víc a víc práce za stejné peníze, a tím odstřihnout konkurenci – zkrátka vyrobit víc a víc cihel, a dokonce si přinést vlastní slámu...
Jedno z nejvyspělejších měst světa – Tel Aviv. I zde se šabat dodržuje. Jde o trend proti ekonomickému trendu
V naší neo-faraonské ekonomice nemáme jako lidé podle Blacka větší hodnotu než je hodnota práce, kterou odvedeme. A ta neustále klesá. Nikdy nepracujeme dost. Profitem poháněná kapitalistická společnost závisí na úzkostlivém honění se za víc. Kdyby bylo někdy dost, zkolabovala by.
Šabatská ekonomika
Šabat nemá v takové společnosti místo, podkopává totiž její samotné základy. V šabatské ekonomice je právo na odpočinek (právo nedělat nic, co by mohlo přinést peněžní profit) stejně svaté jako právo na práci. V šabatské ekonomice můžeme darovat chudým a otevřít své domy uprchlíkům, aniž bychom se báli, že pro nás nic nezbude. Můžeme si dovolit smazat dluhy dlužníkům, protože víme, že je to pro správné fungování společnosti nezbytné.
Sama většinou o víkendech nepracuji, vyžadovat práci po řidičích autobusu či prodavačích mi ale přišlo samozřejmé.
Uvědomila jsem si, že se nesmím na Izraelce kvůli dodržování šabatu zlobit a nebrat svátek jako zastaralý a nepohodlný, ale spíš jako symbol svobody, kterým kdysi byl. Sama většinou o víkendech nepracuji, vyžadovat práci po řidičích autobusu či prodavačích mi ale přišlo samozřejmé. Můžeme si nalhávat, že si pracovníci dané profese, vyžadující práci o víkendu, zvolili sami. Ona to ale za ně udělala dnešní ekonomika. A my jsme její součást, která lidi k práci o víkendu nutí. Šabat v Čechách asi nikdy zaveden nebude, je dobré si ale uvědomit, že nárok na "nepracování" by měli mít všichni.
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Aeon.co
