Harry Potter bezesporu formoval celou generaci. S trochou časového odstupu a chladnější hlavou se snad už můžeme ptát, nakolik J. K. Rowlingové v posledních dílech knižní ságy ujely ambice a dílo jí přerostlo přes hlavu. Kvalita filmových zpracování pak byla diskutabilní vždy. Nicméně samotný význam příběhu brýlatého čaroděje pro podobu světové popkultury asi nemá smysl zpochybňovat.
Reklama
Fantastická zvířata, jejichž druhý díl s podtitulem Grindelwaldovy zločiny právě vstoupil do českých kin, jsou stínem fenoménu a ukázkou toho, co se stane, když si studio nedokáže říct „dost“. Nemluvíme tu o „špatném“ výsledku. Před i za kamerou najdeme až moc talentovaných tvůrců. Mluvíme ale spíš o výsledku „unaveném“. Podle sběrnice kritik Rottentomatoes se dosavadní recenze dělí přesně půl napůl – na pozitivní a negativní, což je příhodné. Jste tím už uondaní, nebo máte ještě chuť? Buď, a nebo.
Stín minulosti
Druhý díl Fantastických zvířat potvrdil, že se sérii zkrátka nepodařilo od Harryho Pottera oprostit, i když tvůrcům slouží ke cti, že se o to minule alespoň pokusili. Děj se posunul o sto let do minulosti, hrdinou se stal nový čaroděj, navíc tentokrát dospělý člověk. Konflikty byly komplexnější. Na čarodějnický svět jsme se dívali z nového úhlu pohledu – spíš než o osud světa šlo o obdiv k monstrům, která tento svět obývají, a o celkem dospělé alegorie rasismu, xenofobie a nedůvěry ve vše cizí.
Několikrát navštívíme i Bradavice a hodiny kouzel, přestože tyto scény umrtvují film svou nepotřebností.
Grindelwaldovy zločiny ale dělají krok zpět. Neuběhne pět minut, aby někdo nevykřikl nějaké povědomé jméno z minulých (tedy budoucích) příběhů. Do popředí se dostává Albus Brumbál. Nové postavy jsou odsunuty, a to včetně Mloka Scamandera, který nemá žádnou motivaci tu být. Vlastně nevidíme ani moc fantastických zvířat. Několikrát navštívíme i Bradavice a hodiny kouzel, přestože tyto scény umrtvují film svou nepotřebností.
Proč to nejde
Rowlingová, která se textu obou dílů osobně (tedy za pomoci mnoha ghostwriterů) chopila, bohužel není zkušená scénáristka. Je patrné, že si nepřipouští rozdíl mezi filmovým a knižním příběhem a náležitostmi, jež z odlišnosti těchto médií vyplývají.
Příběh je obydlen desítkami postav a film musí dělat značné kompromisy v tom, kolik prostoru jim dát a jak zkratkovitě je pojmout. Platilo to i pro filmového Pottera, stejným nedostatkem trpí mnoho adaptací. V případě originálních Fantastických zvířat ale není žádná omluva pro nesnesitelnou přeplněnost a nepřehlednost vyprávění, v němž zástupy přicházejí a odcházejí bez jakéhokoliv citu pro plynulost a přesvědčivost. Není zkrátka s kým film prožívat. Úspěch Harryho Pottera přitom spočíval právě v tom, jak sugestivně dokázala Rowlingová vyprávět očima konkrétního autenticky přesvědčivého outsidera, který byl najednou vržen do úžasného dobrodružství.
Když dětský hrdina chybí a místo úžasu se řeší primárně politika, působí ten svět najednou, i přes všechny ty desítky postav, prázdně.
Na rozdíl od světů Tolkiena nebo Martina nedával svět Harryho Pottera nikdy smysl co do konzistence a logiky – nejde v něm hledat přísný vnitřní řád. Ale to vůbec nevadí. Tento svět vznikl proto, aby obklopit dětského hrdinu a zamotal mu svým úžasem hlavu. Je dobře, že se kdykoliv může stát cokoliv bez čitelných pravidel – díky tomu lze být pořád uváděn v úžas.
Když ale dětský hrdina chybí a místo úžasu se řeší primárně politika, působí ten svět najednou, i přes všechny ty desítky postav, prázdně. Jako dutá socha. Mlok Scamander není tím hrdinou, s nímž se ztotožníme (což byl Harry). Scénář mu nedá možnost jím být. Takovým hrdinou není nikdo. A to je katastrofa.
Režisér to nevytrhne
Velkou oporou je pro Fantastická zvířata režisér David Yates. Často bývá označován za rutinéra, ale má nesporný vizuální cit a některé obrazy, co dokáže dát dohromady, jsou zkrátka nádherné. Možná si ani diváci, kteří mu tolik nadávají, neuvědomují, s jakým nedostatkem musí pracovat – jak málo záminek ke skutečné velkoleposti a akci text dává.
Jediné, na co se má smysl těšit v trojce, je teď duel Brumbála a Grindelwalda – tedy událost, kterou známe z první knihy Harryho Pottera.
Je pravda, že Yates nemá smysl pro gradaci. Každý záběr pro něj má stejnou hodnotu – každý musí být co nejkrásnější. Což znamená, že není k čemu směřovat. Opět ale platí, že scénář beztak neudává moc cílů. Zvlášť, když jde o nevděčný druhý díl trilogie.
Fantastická zvířata jako by vzdala snahu vytvořit plnohodnotné dílo a ztratila důvěru v diváky, že je plnohodnotné dílo zajímá. A tvůrci mají částečně pravdu – pořádný kus diváků skutečně ocení návštěvu Bradavic bez ohledu na to, jak malou roli v příběhu hraje. Škoda jen těch nových postav, pro něž už tu není místo. Jediné, na co se má smysl těšit v trojce, je teď duel Brumbála a Grindlewalda – tedy událost, kterou známe z první knihy Harryho Pottera. A to je vlastně dost smutné.
foto: Warner Bros, zdroj: ČSFD