Už to bude půl století, co Paul Newman natočil slavný film Vliv gama paprsků na měsíček zahradní. Ozařování měsíčku zahradního pomocí gama paprsků zde bylo použito jako metafora vlivu pochmurné životní situace na lidské osudy. Některé rostliny po ozáření zahynuly, jiné ovšem narostly do neobvyklých a všemi obdivovaných tvarů.
Neradi bychom brali někomu iluze, ale co by dostatečně silné gama záření nebo také gama paprsky provedly s životem na Zemi, si bohužel dovedeme představit. Gama záření je nejenergetičtější druh elektromagnetického ionizujícího záření, které způsobuje na živém organismu podobná poškození jako záření rentgenové, ovšem v daleko větší míře – tedy popáleniny, rakovinu a genové mutace. A zdá se, že hvězda, jejíž výbuch tohle ozáření naší planety může způsobit, je docela blízko.
Musí jít o reakce, při nichž se uvolňuje velké množství energie s mnohonásobně větší sílou, než by představoval výbuch celého pozemského jaderného arzenálu.
Při větší intenzitě by gama záření dokázalo spálit většinu života na Zemi. Víme s jistotou, že vzniká při jaderných reakcích, ovšem záření gama k nám přichází i z hlubin vesmíru. Proto byla před čtrnácti lety (konkrétně 20. listopadu 2004) vypuštěna americkou agenturou NASA kosmická observatoř Swift, celým jménem Swift Gamma-Ray Burst Mission, jejímž hlavním úkolem je studium gama záblesků a určení jejich původu.
Všechny bomby světa
To, že k nám záblesky gama záření putují většinou z vesmíru, a to dokonce asi tak tisíckrát za rok, jsme objevili vlastně náhodou. Americké družice, které měly koncem šedesátých let detekovat případné jaderné pokusné výbuchy na území někdejšího Sovětského svazu, a tedy i porušování dohody o zákazu jaderných zkoušek ve vesmíru, v atmosféře a ve vodě, zachytily v červenci 1967 záblesk záření gama, který však určitě nepocházel ze Země ani jejího nejbližšího okolí. Teprve další sondy a především SWIFT prokázaly, že zdroje záblesků gama pocházejí z velmi velkých vzdáleností. Z toho vyplývá, že také musí jít o reakce, při nichž se uvolňuje nepředstavitelně velké množství energie s mnohonásobně větší sílou, než by představoval výbuch celého pozemského jaderného arzenálu.
Vzrostla by extrémně teplota, mocné bouře by šířily požáry… Pak by nastala nukleární zima, kterou známe z katastrofických filmů.
Ta vzdálenost je pro život na Zemi zatím poměrně bezpečná, ale pokud by záblesk záření gama přišel z dostatečně blízkého zdroje – tím dostatečně blízko myslíme vzdálenost v řádu několika tisíc světelných let – tak by nás nic nedokázalo ochránit. Katastrofické scénáře pak vypočítávají, co všechno by přispělo ke zničení života na naší planetě.
Nejdřív by to bylo samotné záření na přivrácené polokouli ke směru zdroje, jehož intenzita by byla alespoň pětsetkrát větší než intenzita slunečního záření uprostřed léta. Ale ani na odvrácené straně Země by se dlouho nikdo nesmál. Vzrostla by extrémně teplota, mocné bouře by šířily požáry… Pak by nastala nukleární zima, kterou známe z katastrofických filmů. Představivosti se meze nekladou.
Rotující kojenec
Pořád se to zdá jako sci-fi. Je tady ovšem něco, co – mírně řečeno – vyvolává obavy. Takzvaná Wolfova-Rayetova hvězda je hvězda velmi hmotná a s vysokou svítivostí, s povrchovou teplotou až 100 000 stupňů Kelvina, tedy i velmi krátkou dobou života. Takový milion let, na kolik je tento život odhadován, je opravdu hodně málo, vlastně kojenecký věk. Hmotnost tohoto kojence přitom dosahuje zhruba padesátinásobku hmotnosti Slunce. Protože rychle rotující Wolf-Rayetovy hvězdy jako supernovy brzo explodují, jsou zcela jistě zdrojem gama záblesků. Jednu takovou hvězdu, dokonce trojhvězdu, nedávno objevili astronomové z ESO (Evropská jižní observatoř) pomocí soustavy čtyř dalekohledů VLT (Very Large Telescope).
Zdá se, že otáčení jedné Wolf-Rayetovy hvězdy se blíží kritické hranici a do půl milionu let zkolabuje.
Bohužel se tato hvězda nachází uvnitř naší galaxie v souhvězdí jižní oblohy s názvem Pravítko ve vzdálenosti pouhých osmi tisíc světelných let. Systém dostal název Apop podle staroegyptské bytosti, nastolující chaos. V tomto systému tří hvězd se nacházejí hned dvě Wolf-Rayetovy, přičemž nejméně jedna z nich rotuje tak rychle, že snižuje hodnotu gravitace a vrhá do prostoru obrovské množství hmoty v podobě takzvaného hvězdného větru. Snímek z VLT tak ukazuje útvary v okolí systému ve tvaru spirálových prachových oblaků.
Zdá se, že otáčení jedné Wolf-Rayetovy hvězdy se blíží kritické hranici a do půl milionu let zkolabuje. Může to být ovšem i dřív a nám nezbývá než doufat, že astronomové mají pravdu, když říkají, že potenciální výtrysk z pólů disku kolabující hvězdy míří mimo sluneční soustavu. Nebo to je jen milosrdná lež?
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: NASA