Dělají to prakticky všechna média. I ta tuzemská. Někdo z politiků něco plácne na Twitteru či Facebooku, ozvou se dva další, kteří jej za to odsoudí, a zpráva je hotová. Pro vytížené redaktory je to nejjednodušší. Nemusejí nikam volat, nikoho oslovovat, dají ony tři statusy pod sebe, maximálně ještě popíšou, kdo je kdo, aby se v tom čtenář nezamotal. Kde je pravda, se z těchto zpráv sestavených z výkřiků na sociálních sítích nedovíme, mnohem důležitější je onen konflikt, které obsahují.
Na konci roku 2018 zveřejnil deník Washington Post zprávu pro americkou Senátní zpravodajskou komisi, která hovoří především o ruských dezinformacích šířených na různých sociálních sítích a platformách – od Facebooku až po PayPal.
Seriózní média by neměla dávat prostor nejen internetovým výkřikům, ale ani usvědčeným lhářům.
Zpráva by podle deníku měla vyděsit každého, koho ještě zajímá slovo demokracie. „Pořád je zde ale jedno místo, kde může panovat pravda, a to je ve zpravodajských médiích, jež jsou založená na reálných událostech, při jejichž výběru hraje roli redakční úsudek,“ píše ve Washington Post mediální publicistka Margaret Sullivanová. Ta má za to, že by seriózní média neměla dávat prostor nejen internetovým výkřikům, ale ani usvědčeným lhářům.
Profesionální nepravda
Jako příklad si bere Kellyanne Conwayovou, jednu z hlavních poradkyň a také někdejší šéfovou prezidentské kampaně amerického prezidenta Donalda Trumpa. Byla to nakonec právě Conwayová, která na počátku roku 2017 vymyslela nesmrtelnou frázi "alternativní fakta". Kellyanne Conwayová v předvánočním téměř čtyřicetiminutovém rozhovoru s reportérem CNN Chrisem Cuomo odmítla nepopiratelná fakta o předvolebním vyplácení peněz bývalé modelce Playboye Karen McDougalové a (asi taky už bývalé) pornoherečce Stormy Danielsové.
Kellyanne Conwayová si nedokáže představit, že by prezident mohl zalhat. Očividně proto hltá každé jeho slovo
Tedy přesněji řečeno tvrdila, že se Trump a jeho tým o platbách dověděli až v dubnu 2018. To je samozřejmě lež a Conwayová to dobře ví. V audiozáznamu ze srpna 2016 Trump a jeho tehdejší právník Michael Cohen o jedné z plateb živě diskutují.
Donald Trump lže, což dokládají i data Washington Postu, podle nichž Trump za necelé dva roky ve funkci lhal více než šesttisíckrát.
To, že Conwayová otevřeně lže, potvrdila zároveň i další média včetně New York Times. A potvrdil to dokonce i Conwayové manžel. Asi nejabsurdnější pak na celém interview pro CNN bylo, že Conwayová Cuoma obvinila, že je to on, kdo o prezidentovi tvrdí, že nemluví pravdu. „Tvrdíte, že neříká pravdu. To je mrzuté. To je smutné.“ Cuomo přitom mluvil o tom, že Donald Trump lže, což dokládají i data Washington Postu, podle nichž Trump za necelé dva roky ve funkci lhal více než šesttisíckrát.
No Kellyanne zóna
Margaret Sullivanová ve svém sloupku pro Washington Post píše, že je čas na to, aby hlavní americká média vstoupila do zóny No Kellyanne, tedy aby nedávala prostor lhářům. Neznamená to prý někoho zakazovat nebo vylučovat z rozhovorů, prestižní média by podle ní měla pokračovat v žurnalistice, kde mají prostor dvě strany. „Ve jménu jakési férovosti, objektivity a úcty k úřadu se stále zdá, že Trump – spolu s řadou svých ulhaných zástupců – má v médiích neomezené slovo, i když se dobře ví, že tohle slovo není v pořádku,“ míní komentátorka Washington Post.
Pokud zpravodajské organizace samy nabízejí megafon lži nebo lhářům, samy páchají skutečné škody.
„Pokud velké zpravodajské organizace zveřejňují tweety a bleskové zprávy, které opakují falešné informace pouze proto, že je vyslovil prezident, je to stejný druh novinářské praxe jako ta, která nabízí Kellyanne Conwayové hlavní rozhovor,“ píše dále Sullivanová a připomíná případy, kdy si takto na Trumpovy tweety naběhly největší slovutné zpravodajské agentury jako AP a Reuters.
Lživý hlas volených
Zkusme se teď přenést do české reality a představit si, co by hlavní česká média dělala bez prezidenta Miloše Zemana a jeho hradního mluvčího (který obstarává především ty výkřiky na sociálních sítích). I náš prezident si občas zalže, obzvlášť když se to hodí k "výkonu jeho funkce", tedy k jeho vyšší popularitě. A Jiří Ovčáček na svém Twitteru, který, jak už nyní z hradního vyjádření víme, je jeho "soukromou aktivitou", stojí za svým chlebodárcem v každém ohledu. Jde-li ale v tomto případě o účet soukromý, tak by ho relevantní média dokonce ignorovat měla. „Pokud zpravodajské organizace samy nabízejí megafon lži nebo lhářům, samy páchají skutečné škody,“ zakončuje svůj sloupek Sullivanová a dodává, že i k tomu, co lháři vykřikují, je potřeba vždy dodat kontext.
Reklama
Ač se dá se Sullivanovou v mnohém souhlasit, tak v jednom ne. Ani výkřiky na Twitteru americké hlavy státu se ignorovat nedají. To by pak deníku Washington Post hrozilo, že propásne třeba vyhlášení války (a na vymýšlení kontextu, že se Donald zrovna špatně vyspal, by mohlo být pozdě). V českém případě naštěstí nic takového nehrozí, ale zase zde máme takzvaná veřejnoprávní média či přesněji "média veřejné služby". Tato média mají za to, že onu "veřejnou službu" plní i tím, když informují o pálení trenýrek na Hradě nebo o tom, co hlava státu prohlásila v pořadu konkurenční televize Barrandov. No, a kdyby to ČT neudělala? Udělá to někdo jiný.
A to bude problém i amerických médií. Ignorovat lži a lháře zkrátka nejde, když si je lidé dobrovolně volí do vysokých funkcí.
foto: Profimedia, zdroj: Washington Post
