Film může vyřešit problém. Šmejdi jsou důkaz, říká šéf festivalu Jeden svět

Filmový festival Jeden svět každoročně uvádí přes stovku dokumentárních filmů z celého světa. Z valné většiny se týkají lidských práv. Kdo by ale čekal, že se filmy týkají jen totalitních režimů, bude možná lehce překvapen. Patří sem toho mnohem víc: od politických kauz přes rozvojová témata až po sociální otázky, otázky spravedlnosti, životní prostředí, duševní zdraví, ale i životní styl... A že je na lidská práva potřeba dohlížet i v demokraciích, ví každý, kdo trochu vybočuje z "obecně uznávaného normálu". Čím je tedy zajímavý 21. ročník festivalu?

Stejně důležité jako samotné projekce jsou i následné debaty s hosty z řad filmařů, filmových protagonistů, ale i lidskoprávních aktivistů a odborníků (myšleno i aktivistek a odbornic). Protože festivalu fandím už mnoho let, byla jsem ráda, že se mohu setkat s mužem, který v jeho čele stojí už od roku 2012.

My jsme vyloženě divácký festival, nás zajímá úplně nejvíc to, aby lidé do těch kin chodili a bavili se o tom.

Když se s Ondřejem Kamenickým pustíme do tématu českého a světového dokumentu, tak je mi jasné, že mluvím s odborníkem, který takových filmů vidí ročně stovky. A do konce festivalu, který probíhá ještě do neděle 17. března, jich ještě pár uvidí. Poté se Jeden svět přesune do dalších 35 českých a moravských měst. 

Čím je podle vás zajímavý právě probíhající ročník festivalu?

Já jsem s ním zatím hrozně spokojený, protože jsme podle mě vybrali téma, o kterém je potřeba pořád víc mluvit. "Bezpečná blízkost" je o tom, jak už jsme unaveni tím, že všichni mluví v negativech, o rozdělení "my versus oni", o propasti ve společnosti a podobných mediálních klišé. Nikoho to přitom ještě nenapadlo otočit do nějakého pozitivního příběhu. Říct "pojďme hledat to, co nás spojuje, ne rozděluje". Politici to nedělají, logicky se to pak ani neobjevuje v médiích. Jsem rád, že se nám to povedlo do toho vizuálu dostat.

Všimla jsem si, že tu není mnoho českých dokumentů, explicitně českých témat...

My dáváme dohromady 117 filmů a experimentálních projektů, z toho dvanáct jich je ve virtuální realitě. Filmů je 105, dlouhých i krátkých, pro veřejnost, pro děti. Máme kategorii "Česká soutěž", kde je dvanáct českých filmů. To je každoroční stabilní číslo.

Co spojuje ty české dokumenty?

České dokumenty se zajímají o ne úplně lokální témata, ale hodně míří do zahraničí. To znamená, že ten film je potom přenosný na další festivaly. Dostává se třeba i do zahraničních televizí, do distribucí. To je tendence, která se dá vztáhnout i na ty letošní filmy. Když se podívám na letošek, tak tam je Central Bus Station, Bratři Okamurové, Český žurnál: Reality a další.

Takže je vlastně spojuje to, že mají českého režiséra, spíš než že by to byla česká tématika?

To určitě, o českých věcech jsou čistě jenom Bratři Okamurové, Reality a Dobré zprávy. Myslím, že obecně trend na filmových festivalech je, aby filmy promlouvaly k širokému spektru publika, o což se ti čeští tvůrci snaží víc a víc.

Můžete pár větami shrnout, co je hlavní cíl toho festivalu?

Já bych řekl, že každému filmovému festivalu jde o nějaký entertainment. A teď záleží, o jaké typy filmů se jedná. Máte spoustu festivalů, které kombinují hrané filmy, dokumentární filmy, má to své různé cílové skupiny a zároveň i různé záběry. My jsme vyloženě divácký festival, nás zajímá úplně nejvíc to, aby lidé do těch kin chodili a bavili se o tom, snažíme se doplňovat maximum projekcí debatami.

Takže naším cílem je filmový festival s přesahem do veřejné debaty. A má to i vzdělávací aspekt, děláme projekce pro děti, pro studenty a samozřejmě veřejné projekce.

A myslíte, že se to opravdu dostane k těm, kteří to nejvíc potřebují, aby si víc rozšířili obzory té své bubliny?

Snažíme se. To je myslím velké téma a velká věc i do budoucna, vymanit se z nějaké bubliny diváků, které ten festival zajímá.

Nechodí na festival pořád ti samí lidé?

To úplně ne, to publikum se proměňuje. Ono stačí, že člověk chodí na ten festival čtyři pět let a vezme svého kamaráda, který se o to vůbec nezajímá. A tohle se zejména snažíme nějak probourat i do mimopražského publika, do těch pětatřiceti regionů, kde festival následně probíhá. I když je to pod hlavičkou Jednoho světa, tak ty festivaly opravdu přilákají různé typy publika. Pokud se tedy bavíme o bublinách, tak jsou to úplně jiné bubliny.

Jací lidé přijdou do kina, také záleží na typu filmů, na tématech. Ale zároveň je logicky s tím festivalem spojené to, že jsou to lidé, co se zajímají o svět, nemusí to být přímo lidská práva, někoho může zajímat třeba politika Donalda Trumpa. Nebo ho zajímá, co se děje třeba v Ghaně, letos o tom máme dva filmy, stabilně také Afghánistán. Ale pak jsou to lidé, které zase víc zajímá ekologie. Máme celou kategorii, je v ní osm filmů o environmentálních tématech. Celý ten program je hrozně pestrý, také máme kategorii Ať žije život o lifestylu, nebo řekněme o problémech prvního světa. Takže my to tak různě kombinujeme. Lidská práva se dají pojímat ve velmi širokém významu. A tohle je možná ono, že Jeden svět je festival, který se snaží ta lidská práva mainstreamovat.

Snaží se o to víc než dvacet let. Samotná organizace festivalu už tedy není tak náročná, nebo ano?

Máme jedenadvacátý ročník, ale je to pořád náročné. My si každý rok klademe logicky nové cíle, v týmu je řada lidí, co už to dělají třeba pět šest let, ale jsou tam i úplní nováčci. Něco musíte chystat strašně dlouho, na něco stačí dva týdny, měsíc. Takže už jenom z principu je to každý rok jiné, stresující. A druhá věc je ta, že se snažíme každý rok přinášet nějaké novinky, nedělat to pořád stejně, zpřístupňovat i pro nové divácké skupiny. Velká věc je Jeden svět pro všechny. Naše koncepce je tedy dělat opravdu přístupný festival ve všech ohledech – jak v přístupnosti kin, tak komunikace, například co se týče webu. Na něm najdete třeba i videa pro neslyšící ve znakovém jazyce, kina zase mají schodolezy, snažíme se tam dělat dobrou navigaci...

A pak je tu i samotný obsah festivalu, máme dvacítku filmů, které jsou s barevnými titulky pro neslyšící, pět filmů s audiopopisem pro nevidomé, děláme takzvané relaxované projekce pro lidi s mentálním postižením, ale zároveň jsou tyto projekce vhodné i pro epileptiky, pro rodiče s dětmi, je tam ztlumené světlo, neběží spoty. Je to taková pohodová projekce, kde se může i jíst... Jeden svět pro všechny je pro nás velká věc, nikdo to tady nedělá, jsme v tom takoví pionýři a hodně se to učíme. A chceme to samozřejmě učit i ostatní lidi a předávat know-how, jak zpřístupňovat kulturní akce.

Povedlo se festivalu v jeho historii i něco reálně změnit? Vyvolal třeba nějaký film debatu na nějaké téma a po ní se vážně něco zlepšilo?

Dávali jsme například film Kongo: hluboké ticho. To byl film, díky kterému potom organizace Člověk v tísni, pod kterou Jeden svět spadá, začala s projekty v Kongu. To byla věc, o které tady nikdo nevěděl, a lidi to tak šokovalo, že se začali ptát, jak tam mohou pomoci. Byl to fakt silný emoční zážitek pro diváky. Každý rok ale promítáme filmy, které mají takzvaný sociální dopad. Řada filmů má vlastní kampaně, které je doprovázejí.

Když jsme třeba dávali film Šmejdi od Silvy Dymákové, tak potom následovala velká kampaň v Blesku. A prosadila se i novela zákona, díky které to tihle obchodníci s hrnci a podvodníci, kteří obalamutili řadu seniorů, nemají už tak jednoduché. Takže se objevují konkrétní případy filmů, na základě kterých mají lidé chuť něco měnit.

Je v letošním ročníku nějaká problematika, která Česko trápí a mohla by se díky festivalu řešit?

Obří téma jsou exekuce. Na tohle téma jsme měli filmy už i v minulosti. Jde obecně o exekuce, sociální vyloučení a to, jakým způsobem do toho lidé spadnou. Je to širší společenský problém na vyšších úrovních, ne problém těch lidí samotných. Teď máme v Česku milion lidí v exekuci, o tom je potřeba se pořád víc a víc bavit. Viděl jsem film Exekuce od Andrey Culkové před třemi lety, loni jsme měli třeba film od Apoleny Rychlíkové Hranice práce. Ten tedy není přímo o exekucích, ale o tom, jak tady žije velká spousta lidí, kteří dělají v šílených podmínkách práci za strašně málo peněz.

To tady pak vytváří část společnosti, která je frustrovaná, nemá přístup ke zdrojům a k dobré obživě. Považuju za obrovskou nespravedlnost, že se to děje.  A minimálně to dělá blbou, temnou, zahořklou atmosféru ve společnosti. A opravdu to není problém těch lidí, je to problém  společností, které ty lidi zaměstnávají, i zákonů, které nejsou dokonale vyladěné. Je to průšvih, o kterém je potřeba se bavit a řešit ho.

Další téma jsou sebevraždy. Víte, že je čtyřikrát větší množství mužů, kteří spáchají sebevraždu, než žen? O tom tématu máme letos na festivalu britský film Evelyn od režiséra Orlanda von Einsiedela. Orlando jako režisér a zároveň jako protagonista filmu měl bratra, který se zabil. A s celou rodinou se po bratrově sebevraždě procházejí po skotské vysočině. Ten film je celou dobu vlastně jenom cesta, na které se rodina baví o tom, proč ten bratr odešel, co ho k tomu vedlo. A je to taková rodinná vnitřní katarze.

Je sebevražda lidskoprávní téma?

Je. Já si myslím, že všechno, co je širší společenské téma, spadá do lidských práv. V deklaraci lidských práv slovíčko sebevražda asi nenajdete, ale ta deklarace je nějaký soupis práv, která by člověk měl mít garantována. A je logické, že když se nějaké z těch jeho práv nedodržuje, tak to vede k různým důsledkům. Pokud se bavíme o věcech, které zatím nejsou tolik vidět, ale jsou velice závažné, tak bych zmínil také film Reality od Báry Chalupové, který řeší bytovou situaci v Praze.

O čem se ještě málo mluví? Nedávno jsem viděla festivalový film Follow Me, který ukazuje, jak snadné je koupit si followery na Instagramu. 

Follow Me je dobrý příklad. Je strašně zajímavé, že jsou to někdy takové zapadlé věci a najednou to člověku dojde, že je vlastně jasné, proč se tohle děje. Naše filmová kategorie Jedna nula je moje oblíbená, protože řeší naprosto zásadní otázku, jakým způsobem mají být dodržována lidská práva v kyberprostoru. Na to nikdo není připravený.

Dá se to nějak zvládnout, kdyby chtěl člověk vidět úplně všechno?

Já jsem opravdu viděl všechno, co promítáme, a k tomu třeba dalších padesát filmů. Ne všechno se dostane do finálního výběru. Mí kolegové v programovém oddělení, dramaturgyně a programový ředitel, viděli od srpna do poloviny prosince, kdy probíhá výběr, třeba tři sta padesát filmů. Ale to už potom funguje tak, že člověk reálně denně vidí třeba šest sedm filmů, dělá si u toho poznámky jako ve škole, vstřebává to, je to práce na plný úvazek. Nedá se toho ale dělat víc, nesmí to jít za  hranu, kdy už to člověk nedovede vnímat a cítit.

Jaké typy dokumentů baví nejvíc vás osobně? 

Mě baví takové trochu hybridní žánry. Něco, co je na hraně dokumentu a hraného filmu, a možná ještě něčeho jiného. Teď tu máme film Odložený případ Hammarskjöld od dánského novináře a režiséra Madse Brüggera. Mads je známý tím, že je takový performer, trochu klaun, kterého hodně zajímá postkoloniální období v Africe a různých afrických zemích. My jsme od něj dávali film Velvyslanec. V tom se on sám vydával za velvyslance Libérie, který jede do Středoafrické republiky. Je to úplně bílý Skandinávec, Dán, trošku zrzavý, plešatý, pořád chodí v tom koloniálním oblečení, má přilbu, špičaté boty, cigárko se špičkou a hraje si na kolonialistu. Přijíždí z Libérie do Středoafrické republiky a tam se snaží obchodovat s diamanty.

A vy se na to koukáte a říkáte si, že toho člověka by měli rovnou zabásnout, vždyť on tady páchá korupční zločin. Ale zároveň tím odhaluje to, jak je strašně snadné se v té zemi k něčemu takovému dostat. Nikoho tam nezajímá, že Skandinávec je liberijský velvyslanec ve Středoafrické republice. Ve výsledku to bylo strašně zajímavé a kontroverzní. Odložený případ Hammarskjöld se zase odehrává v Zambii. Režisér se v něm vrací k případu tragické smrti bývalého švédského šéfa OSN Daga Hammarskjölda. Ta věc se nikdy pořádně nevyšetřila a on se snaží pátrat, co se tenkrát stalo. Dostává se až k takovým podivným konspiračním teoriím a mezi hodně divné lidi.

Takže vás baví, když je hlavní hrdina zároveň režisér?

Jak kdy. Někdy je to podle mě moc, někdy to úplně nějakým tvůrcům vlastně nepřísluší. Vidíte na první dobrou, že se v tom necítí komfortně. Já mám rád, i když je tam ten režisér úplně upozaděný. Příkladem toho opačného přístupu může být Matthew Heineman. Tomu se povedlo natočit válku mexických kartelů a zmapovat pašování drog z Mexika do USA takovým způsobem, že si říkáte, jak je vlastně vůbec možné, že se tam s tou kamerou dostal. Dokument má tisíce podob, což je vlastně neuvěřitelné. Když si projdete náš program a půjdete třeba na čtyři pět filmů, tak uvidíte, že každý film je úplně jiný.

Reklama

foto: Archiv Ondřeje Kamenického, zdroj: Jeden svět