Pokud létáte častěji, možná vás už ta smůla postihla. Čekali jste u pásu výdeje zavazadel po přistání, všichni si už své kufry a batohy vyzvedli, kdežto vy jste smutně vyhlíželi, a nic. Tento frustrující zážitek potká ročně miliony cestujících. Jak může být odvětví, které využívá nejmodernější technologie v letadlech a systémech řízení letového provozu, tak zaostalé, pokud jde o manipulaci se zavazadly?
Můžou za to přestupy
Dobrá zpráva je, že počet ztracených a zatoulaných zavazadel klesá, a to z 46,9 milionů v roce 2007 na 24,8 milionů v roce 2018. V úvahu je třeba brát i fakt, že za tuto dobu se také zdvojnásobil počet cestujících. Investice do systémů sledování zavazadel se vyplácejí. Například americká letecká společnost Delta nyní do známého štítku s čárovým kódem dává i RFID čip. To znamená, že každý štítek může být automaticky kontrolován během celé cesty po letišti a do letadla. Delta tvrdí, že 99,9 % zavazadel obslouží bez chyby. I ostatní letecké společnosti začínají využívat technologii RFID a mobilní skenery těchto čipů.
Standard pro kódování informací o zavazadlech pochází z roku 1989 a systém štítků s čárovým kódem je využíván od padesátých let minulého století.
Globální čísla uvádějí, že celkem je ročně v zavazadlových prostorech letadel přepraveno 4,3 miliardy zavazadel, z nichž se 25 milionů zatoulá. Je to moc, nebo málo? A proč jsou ztracená zavazadla počítána v milionech a ne třeba ve stovkách? Polovina zavazadel je součástí cest s transferem, tedy přestupem na jiné letadlo. Při zpoždění se na nějakou tašku cestujícího měnícího letadlo pochopitelně nečeká, potom také dochází k omylům samotných cestujících nebo manipulátorů. Prostě popadnou špatné zavazadlo.
Dalším faktorem může být složitost manipulačního systému. Na některých letištích letecké společnosti zaměstnávají vlastní obsluhu, jinde jde o specializované firmy, které pracují pro víc společností najednou. Standard pro kódování informací o zavazadlech pochází z roku 1989 a systém štítků s čárovým kódem je využíván od padesátých let minulého století. Na některých menších letištích nejsou doposud štítky kontrolovány automaticky, v Řecku na 14 letištích byly ruční skenery pro manipulátory dodány teprve nedávno.
Lepší péče o kufry
Vloni přišla IATA (The International Air Transport Association) s novým nařízením č. 753, týkajícím se zlepšení péče o zavazadla. Ta nyní musejí být kontrolována na několika klíčových bodech své cesty včetně toho, když jsou naloženy do letadla a když vstupují do transferového systému na letištích. Nedávno bylo potom rozhodnuto o podpoře implementace RFID čipů do celého leteckého průmyslu, což je krok, který by mohl ušetřit 3 miliardy dolarů. Dohledávání zavazadel totiž stojí letecké společnosti hodně času a peněz.
Aplikace ukazují cestujícím v reálném čase, kde se nacházejí jejich zavazadla.
Delta experimentuje se strojovým učením a identifikuje slabá místa v systému přepravy a sledování zavazadel a identifikuje tak konkrétní problémové destinace nebo typy zavazadel, které jsou problematičtější než ostatní. Mezi další inovace patří aplikace leteckých společností, které ukazují cestujícím, kde jsou jejich zavazadla v daném okamžiku. I když to nemusí nutně ovlivnit, jak dobře je se zavazadlem manipulováno, cestující tyto informace oceňují.
Evropa pozadu
Zdaleka nejhorší výkonnost při manipulaci se zavazadly má pro laiky překvapivě Evropa. Ztratí se zde 7,29 zavazadla na 1 000 cestujících, což je ve srovnání s 2,85 v Severní Americe a 1,77 v Asii poměrně dost. Cestující si mohou přehled o svém zavazadle udělat i sami, například umístěním GPS zařízení, které pak mohou sledovat.
Zavazadla, která jsou úplně ztracena nebo odcizena, tvoří jen 5 % ze zmíněných 25 milionů. Ostatní jsou jenom špatně nasměrovaná a ke svému majiteli se dříve či později vrátí. V odděleních ztrát a nálezů se potom nevyzvednutá zavazadla skladují několik měsíců, pak jsou zničena nebo poslána do dražeb. Dražitelé pak kupují kufr, ve kterém může být majetek v hodnotě milionů, nebo jenom špinavé prádlo.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
