S dárky od sponzorů, jako jsou tablety či mobily, musíme opatrně, říká šéfka Klokánků

Žena-bojovnice s velkým srdcem. To mě napadá už po chvilce strávené s Hankou Kupkovou, dámou, která se vzdala lukrativní kariéry, aby mohla podporovat děti v krizi. „Pracovala jsem jako samostatný odborný ekonom ve firmě, která dodávala potraviny pro jednání vlády. Pak jsem ale na prázdninovém pobytu pro týrané ženy potkala budoucí kolegyni, která mi nabídla místo pomocnice do sekretariátu Fondu ohrožených dětí (FOD), a já se pro to nadchla,“ vypráví mi Hanka, která tehdy udělala své životní rozhodnutí. Dnes pracuje jako ředitelka Klokánku v Hostivicích a předsedkyně FOD. A i přes mnohé problémy, se kterými se tato oblast potýká, svého rozhodnutí prý ani trochu nelituje. Právě naopak.

Nám dávají do Klokánku na dítě 22 800 korun měsíčně. Kdyby dali deset tisíc matce, ušetří téměř třináct tisíc a matka se, samozřejmě až na výjimky, o své dítě moc ráda postará.

„Mám úžasnou práci,“ říká mi tahle usměvavá žena v kavárně Pražírna, a když mluví o svých svěřencích, můžete v jejích očích občas zahlédnout i slzy. „Je úžasné vidět, jak jsou naše děti vděčné a silné. Mají úplně jiný postoj, všechno dokážou zvládnout. I ty, které si prožily opravdové peklo, dokážou být pozitivní. Je to jako zázrak.“ 

S Hankou jsme během příjemně strávené hodinky samozřejmě neprobraly jen pozitiva, ale také například potíže, se kterými se musí Klokánky dnes a denně potýkat, nebo důvody, proč dětem v nouzi klasická charita nemůže tolik pomoci.

Klokánek je definován jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Co přesně to znamená a jak se lišíte od klasické ústavní péče?

Jsme jedno z mála zařízení, které přijme děti i v noci. Ve dvě ráno nám třeba zavolá policie s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí a my jedeme dítě vyzvednout, aby nemuselo večer trávit na policejní stanici a dostalo odpovídající péči. To běžný ústav neudělá.

Také pečujeme maximálně o čtyři děti. Tedy čtyři děti na jednu tetu nebo strejdu, kteří se v péči o ně střídají po týdnu a věnují se jim jako na mateřské dovolené. Chodí s nimi k lékaři, vodí je do školy a na kroužky, pomáhají jim, když si s něčím nevědí rady. Je pro nás prioritou, aby naši zaměstnanci přistupovali k dětem jako k vlastním. A opravdu to tak funguje.

Proč je péče střídavá? Je to tak náročné?

Je to určitě náročnější než mateřská dovolená. Protože své vlastní děti dobře znáte, můžete je nechat si zcela samostatně hrát, dívat se na televizi a mezitím si odpočinout. Naši zaměstnanci s nimi ale pracují po celý den. Rozvíjejí jejich potenciál pomocí logopedie, psychologických her a různých knih, přitom ještě zvládnou domácí práce – praní, vaření, nákupy a tak dále. A pak „padnou za vlast“. Ovšem během noci mívají tyto děti často noční můry, a tak práce našich hodných tet a strýců nekončí ani tehdy. Každý druhý týden by tedy měli načerpat síly, většina z nich ale musí pracovat a přivydělávat si, protože ten plat, který dostávají, 17 tisíc hrubého, je opravdu za takto náročnou práci almužna.

Když dostávají výplatnici, často si dělám legraci. Říkám: „Hlavně pomalu přes silnici. Protože jestli vás něco přejede a najdou u vás výplatnici, budou si myslet, že jste spáchali sebevraždu...“ Víte, sponzoři hodně slyší na děti, ale málokdo myslí na zaměstnance. Ministerstvo se nás jednou ptalo, jestli své zaměstnance finančně motivujeme. Tak jsme na ně koukali a říkáme: „My tu s vámi sedíme, protože nám chybí 15 milionů ročně na provoz. Tak jak je máme finančně motivovat?“

Jaká je v současnosti kapacita vašich zařízení a máte ještě nějaká volná místa?

Celkem máme 15 zařízení s kapacitou asi 322 míst. Ve skutečnosti máme téměř 250 dětí. Důvodem bohužel ale není, že by dětí nebylo dost, ale my nemáme zaměstnance – tety či strýce. Za nabízený plat je samozřejmě najít kvalitní tety a strýce dost problematické. Ale jedná se o děti, tak příčku jejich kvalit nechceme snižovat.

Problém je i s byty. Máme bytové domy, které mohou mít podle zákona maximální kapacitu sedm bytů, což platí zpětně od roku 2013. Takže například hostivický Klokánek má celkem 12 plně zařízených bytů, ale může používat jen těch sedm. A ty zbylé jsou vlastně zbytečně volné.

Asi před pěti lety se hodně řešily vaše finanční potíže. Zlepšila se situace?

I dnes jsme hodně podfinancovaní, schází nám třicet procent nákladů na běžný provoz. Je to právě od roku 2013, kdy vznikla novela o sociálně právní ochraně dětí. Dokonce existovala studie na ministerstvu, která říkala, že když ten zákon v tomto znění vstoupí v platnost, pro Klokánky to bude likvidační a to se víceméně naplnilo.

Jak?

Stát vlastně kvůli tomu přišel o velmi důležitou všestrannost Fondu ohrožených dětí a my taky. Byli jsme jediná organizace v republice, která měla azylové domy, terénní práci a Klokánky. Terénní práce se snažila zachovat dítě v rodině, pomoct jí. Když to nešlo a byly tam třeba bytové důvody, snažili jsme se rodinu přijmout do našich azylových domů. Až pak případně nastoupil Klokánek a následně pěstounská péče či ústavní výchova.

V roce 2015 nám ale pověření k poskytování sociálních služeb odebrali, protože jsme nesplňovali podmínku bezdlužnosti, takže musely být zrušeny všechny azylové domy, pobočky a i polovina Klokánků.

Za rok pak vláda uznala systémovou chybu v zákoně a poprvé nás dofinancovala. A podle informací od Ministerstva sociálních věcí opět plánují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc opět dofinancovat. Jediný problém je, že třeba v loňském roce tyto peníze, což je u nás kolem deseti milionů, přišly na náš účet až 15. prosince 2018. A musely být vynaloženy na náklady roku 2018. Kvůli tomu se musíme domlouvat s našimi věřiteli, aby nám čekali s platbami.

Michal Ďorď z Vteřiny poté mi v rozhovoru říkal, že je nelogické, jak stát podporuje pěstounskou a ústavní péči, ale ne biologické rodiny. Přitom se spousta dětí do dětských domovů dostává jen ze sociálních důvodů...

Ano, to říkáme také. Nám v současné době dávají do Klokánku na dítě 22 800 korun měsíčně. Kdyby dali deset tisíc matce samoživitelce, aby si zaplatila nájem, ušetří téměř třináct tisíc a matka se, samozřejmě až na výjimky, o své dítě moc ráda postará. Pravda je ovšem taková, že bytové důvody, které vedou k přijetí do našeho zařízení, leckdy bývají pouze sekundární a při pobytu v Klokánku se zjistí další závažný problém, který se pak s pomocí Orgánu sociálně-právní ochrany dětí musí řešit. 

Přesto je naší prioritou pomáhat přímo v rodinách, pokud to jen trochu jde. Nedávno jsme třeba řešili případ ženy, jejíž manžel spáchal sebevraždu a jí zůstaly na krku čtyři úžasné děti. Ona ztratila bydlení, manžela, všechno se jí zhroutilo. A místo toho, aby jí stát podal pomocnou ruku, děti jí odebral. Dlouho jsme pak pracovali na tom, abychom jí pomohli sehnat bydlení, což se nakonec naštěstí podařilo. Už jsou to dva roky a řekla bych, že je z nich zase šťastná rodina.

Další problém je, že spousta dětí po odchodu z ústavu končí na ulici, protože není zvyklá se o sebe starat. Jak tohle v Klokáncích řešíte?

Myslím, že když se k nám dítě dostane v 17 letech, má obrovské štěstí. Protože je na všechno připravujeme. Spolupracujeme s různými neziskovkami, učíme děti finanční gramotnosti, dostávají kapesné, učí se hospodařit. Pokud je jim více než patnáct let, hledáme jim brigádu, aby o prázdninách pracovaly a věděly, že nic není zadarmo.

V současnosti se rýsuje zákon, že děti odcházející z pěstounské a ústavní péče by měly dostávat nějaké peníze. Protože jsou opravdu velmi sociálně znevýhodněny. Otázkou zůstává, jestli se to schválí.

Michal Ďorď také kritizoval tu typickou charitu, kdy lidé jednou za rok přispějí těmhle dětem na dárek k Vánocům, a dál už se nestarají. Co si o tom myslíte?

Pravda je, že na Vánoce se často utrhne řetěz se sponzory, kteří dětem bez domova chtějí kupovat mobily a tablety. Tyhle dary se mi ale nechce dětem dávat všechny najednou. V lepším případě to totiž dopadne tak, že dítě půjde domů na propustku, a rodiče to prodají do zastavárny. V horším případě to dítě prodá samo, protože bude například chtít penězi podpořit své rodiče s vírou, že ho za to vezmou zpět domů.

V běžné rodině často dostáváme jen jeden hodnotný dárek a pak nějaké drobnosti. Proč by děti v ústavní péči měly mít těch dárků třeba patnáct? Většinou jich tedy část dáme do skladu a později během roku je předáme dětem, třeba na narozeniny, za vysvědčení nebo maturitu. Pracujeme na bázi rodiny a snažíme se děti vychovávat, aby si věcí vážily a věděly, že nic není zadarmo.

Kdysi jsem dělala vedoucí na táboře pro děti z ústavní péče a pěstounských rodin. A hned poznáte ten rozdíl. Když nechá dítě z dětského domova mikinu na plavečáku a řeknete mu, ať si pro ni dojde, tak ono řekne: „Proč? Vždyť mi dají novou.“ Tomu se snažíme v Klokáncích předcházet. Děti třeba dostaly sponzorský dar, šlo o boty Nike. Tak jsme jim na internetu ukázali, kolik takové boty stojí, jak byl sponzor štědrý, a ony je pak nosily jako střevíce do divadla.

S dětmi z problematických rodin pracujete skoro celý život. Dají se podle vás „převychovat“ tak, aby neměly problém ony, případně ani jejich děti?

Geny svou roli určitě hrají, ale řekla bych, že výchovou se dají stoprocentně smazat. Není rozdíl mezi romským a bílým dítětem, když se tomu dítěti opravdu věnujete. Naše děti jsou například strašně vděčné.

Před čtrnácti dny jsem měla narozeniny a ony pro mě přichystaly překvapení. Namalovaly obrázky a pak mě vzaly do našeho altánku, kde se všechny sešly. Zpívaly Happy birthday to you, pak se rozestoupily a tam stáli ti dva nejmenší diblíci a drželi kytici růží s přáním, že strašně děkují za to, co pro ně děláme. To mě moc dojalo.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Fond ohrožených dětí