Michal Ďorď určitě nesplňuje onu typickou stereotypní představu o romském klukovi z „děcáku“. Má ukončenou vysokou školu, další studuje, zároveň je členem vládního Výboru pro práva dítěte a řídí organizaci Vteřina poté, která se zabývá právy dětí v institucionální péči.
Reklama
Když jsem se ho v čajovně U Džoudyho ptala, zda vybírají peníze na děti v ústavech, docela mě svou odpovědí překvapil. „Typickou charitu jsme nikdy nedělali. Takové ty vánoční stromečky s dárky pro děti – myslíme si, že to naopak škodí, protože to podporuje veřejnost v nevědomosti. Člověk projde obchodním centrem, hodí si do kasičky padesát nebo dvě stě korun a má klid. Ale že by se snažil zjistit, na co to půjde, jestli je vůbec takováto podpora vhodná a jestli děti nepotřebují něco víc než ‚jen‘ dárek, to už ne. A ony víc potřebují,“ vysvětlil mi docela emotivně. Pak jsme si potykali a Michal dodal, že nejlepší pomoc je podporovat organizace a projekty zaměřené na ohrožené rodiny a sociální bydlení.
Časem jsem pochopil, že hlavním důvodem, proč jsem se nikdy nevrátil domů, byla averze úředníků vůči mé mámě.
Michal Ďorď byl od matky odebrán, když mu bylo teprve osm měsíců, a celé své dětství a dospívání strávil v institucionální péči. Když mi tenhle inteligentní a vychovaný kluk vyprávěl o svém dětství v ústavu, hledání vlastní identity i nelehkém úsilí postavit se na vlastní nohy, v duchu jsem obdivovala, jak se mu to nakonec podařilo. Bohužel ne všichni jeho přátelé měli takové štěstí jako on.
Proč ses do dětského domova vlastně dostal?
Sociální pracovnice mě i s bratrem od matky odebraly ze sociálních důvodů, především kvůli nevyhovujícímu bydlení. Máma, která se o nás do té doby starala sama, se v dalších měsících a letech snažila mě a bratra dostat zpět, ale v mém případě se jí to nepodařilo.
Ve skupině bylo společně se mnou deset a později osm dětí různého věku s různými problémy a traumaty a to je na jednou vychovatelku jednoduše moc.
Úřednice, soudy a další státní zaměstnanci tvrdili, že by údajně nebyla schopná postarat se o druhé dítě a zajistit mou školní docházku. Ironií je, že později už se narodily i mé mladší sestry, které sama vychovala, obě mají střední školy a mluví cizími jazyky. Takže jsem časem pochopil, že hlavním důvodem, proč jsem se nikdy nevrátil domů, byla averze úředníků vůči mé mámě.
Zvládla tě máma aspoň navštěvovat?
V prvních letech ano, chtěla mě brát i ven, ale to jí vychovatelky nedovolovaly, protože si asi myslely, že by mě odvedla. Tyhle zákazy ji samozřejmě štvaly, vznikaly tam hádky a nakonec si tedy zaměstnanci dětského domova vytvořili k mámě nechuť stejně jako ty sociální pracovnice, takže ani ty pak můj návrat domů z nejrůznějších důvodů nepodporovaly.
Dobrovolníci neziskovky Vteřina poté, která chrání práva dětí, jež vyrůstají v institucích. Její členové si sami prošli ústavní péčí
Jak se ti pak v dětském domově žilo? Je to místo, kde si může člověk vybudovat nějaké zdravé sebevědomí, sociální dovednosti a vlastní individualitu?
Ano, ale uplatní je jen ve specifickém prostoru, který se od vnějšího světa hodně liší. Ústavy si hodně zakládají na pravidlech, kterými se musí všichni řídit. Já jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal v dětském domově, kde byl režim celkem mírný.
Byli jsme s dětmi hodně izolovaní od okolního světa, ale izolovaní jsme vlastně byli i uvnitř ústavu.
Přesto ve skupině, kde jsem žil, bylo společně se mnou deset a později osm dětí různého věku s různými problémy a traumaty a to je na jednou vychovatelku jednoduše moc. Když jsem byl starší, často jsem se cítil jako vlk ve smečce a s kamarády jsme o tom taky tak uvažovali. Byli jsme takoví samorosti.
Měl jsi možnost nějak rozvíjet kamarádské vztahy i mimo ústav?
Určitě ne v takové míře, v jaké bych si přál. Třeba na střední mě spolužáci zvali ven, ale já jsem musel říkat, že nemůžu, že by mě nepustili. Teď po letech se třeba v tom ústavu, kde jsem vyrůstal, trochu uvolnila pravidla, ale stejně řadu věcí mladým nedovolí. A kolikrát ani nemůžou, protože ústav není rodina. Takže ty možnosti rozvoje vztahů byly dost omezené. Byli jsme s dětmi hodně izolovaní od okolního světa, ale izolovaní jsme vlastně byli i uvnitř ústavu.
Takže jsi neměl žádné bližší vztahy ani tam?
Od puberty jsem neměl žádného dospělého člověka, kterému bych důvěřoval a na kterého bych se mohl kdykoli obrátit. Jeden z mála lidí, kterým jsem začal v pozdějším věku věřit, byl ředitel, který k nám přišel asi v mých 14 letech. Za ním jsem několikrát byl, když jsem něco potřeboval, ale samozřejmě to nešlo vždycky. A těm vychovatelkám, které jsem měl ve skupině, jsem se nesvěřoval. V ústavech se hodně děti i vychovatelé mění.
Tak dlouhý pobyt se na člověku asi dost podepíše...
Určitě. Když jsem z dětského domova před deseti lety odcházel, žilo tam několik hodně malých dětí, které jsou dnes plnoleté a prožily tam celé dětství. Když jsem je po letech viděl, došlo mi, jak je to prostředí ovlivnilo, že nevědí, jak uchopit svou identitu. A s tím mají a budou mít problém i potom, co z ústavu odejdou. Opouští místo, do kterého se nemůžou vracet jako do rodiny, chybí jim vztahy, zázemí.
V ústavu byla vždycky vychovatelka, která mi řekla, co mám dělat, a najednou jsem byl na všechno sám.
Vlastně jsem to tak měl i já sám. Máma za mnou sice chodila prvních pár let na návštěvy, ale já si pamatoval jen na jednu. Jinými slovy o mě měla zájem, ale to já nevěděl. Domníval jsem se, že se na mě „vyprdla“. A táta mě zkontaktoval asi v devíti letech. Od té doby jsme se pravidelně vídali. O minulosti mi toho ale moc neřekl a dodnes se o tom nechce bavit. Takže jsem si musel zjistit všechno sám na městském úřadě, kde jsem si vyžádal svůj spis. A až teď, skoro ve třiceti, skutečně vím, co se tehdy stalo a odkud pocházím.
Jaké bylo z ústavu odejít a postavit se na vlastní nohy?
Dost těžké. Během prázdnin, před začátkem vysoké školy, jsem si začal shánět bydlení. Dosti penězi na živobytí mi přispěly nadace, které jsem tady v Praze oslovil. I když těch peněz bylo relativně dost, moc se mi ze začátku nedařilo s nimi hospodařit. Navíc jsem byl sám ve velkém městě, musel jsem toho spoustu zařídit a nevěděl jsem jak. Bylo to hodně hektické a stresové. V ústavu byla vždycky vychovatelka, která mi řekla, co mám dělat, a najednou jsem byl na všechno sám. První rok byl tedy hodně náročný, pak jsem se už ale začal postupně adaptovat.
I já sám jsem měl období, že nebýt přátel ze školy, tak bych taky skončil na ulici.
Podobně obtížné to bylo i z hlediska psychického, ze začátku jsem se často cítil sám. A až po nějaké době, kdy jsem si tady našel kamarády a začal se mi prohlubovat vztah s otcem, který žije v Praze, a dalšími lidmi z rodiny, se to začalo zlepšovat. Myslím, že mě ten odchod z dětského domova hodně posunul.
A co tvoji další kamarádi z děcáků? Jak ti ten přechod zvládli?
Pokud vím, naprostá většina z nich určitou část svého života strávila na ulici. Třeba kamarádka, se kterou jsem vyrůstal od dětství, odjela po odchodu z domova za svou rodinou, ta ji ale moc nechtěla. Pak tedy jela za mámou do Německa, ale ani ta o ni moc nestála.
Michal Ďorď (30)
Narodil se v roce 1988 v Ústí nad Labem a vyrostl v Dětském domově Frýdlant v Čechách. Maturoval na obchodní akademii a vystudoval mezinárodní vztahy na Anglo-americké vysoké škole. V současnosti je členem vládního Výboru pro práva dítěte a řídí organizaci Vteřina poté, která se zabývá právy dětí v institucionální péči.
A ona sama samozřejmě nevěděla, kam patří, měla problémy s bydlením i penězi. Další kamarádi na tom byli podobně a i já sám jsem měl období, že nebýt přátel ze školy, tak bych taky skončil na ulici. Tehdy by mě totiž ani nenapadlo požádat o pomoc nějaký úřad.
Musel ses nějak jako „kluk z děcáku“, navíc Rom, potýkat s předsudky okolí?
Naštěstí ne. Většina lidí, se kterými se znám, si totiž o mně řadu let mysleli, že jsem cizinec.
Jsi členem organizace Vteřina poté, která je složená z mladých lidí, kteří si prošli ústavní péčí. O co přesně usilujete?
Snažíme se o osvětu a změnu systému péče o ohrožené děti. Například prosazujeme, aby děti do sedmi let věku nebyly umisťovány do ústavů, a to ani ty se zdravotním postižením.
Jste tedy pro podporu pěstounské péče?
Ano, ale ještě více jsme pro podporu původních biologických rodin. Bohužel v Česku, stejně jako v mnoha dalších evropských zemích, je sice omezována ústavní péče, ale počty dětí, které jsou z rodin odebrány a umístěny do těch pěstounských, pořád rostou. A to je nutné vnímat jako negativní trend. Asi polovina z těchto dětí je rodičům odebrána ze sociálních důvodů. V současnosti to ovšem vypadá tak, že stát raději investuje obrovské částky do provozu ústavů a na pěstouny místo toho, aby pomohl biologickým rodinám například podporou sociálního bydlení a služeb.
foto: Vteřina poté, zdroj: Vteřina poté
