Chtěl bych, abychom do společnosti vrátili poctivost, říká rektor Univerzity Karlovy

„Nahoru po schodech a pak po červeném koberci doprava,“ směruje mě vrátný do kanceláře Tomáše Zimy, pětistého osmého rektora Univerzity Karlovy. Díky jasným instrukcím a slavnostnímu, tak trochu nepřehlédnutelnému koberci se výjimečně neztrácím a za chvíli už sedím v přijímací místnosti honosných kanceláří. Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně a ta se svou atmosférou té, která panuje na Univerzitě Karlově, nemůže rovnat. Přeci jen je mezi nimi věkový rozdíl skoro 600 let, a tady jako by byl nadčasový význam vzdělání pro život člověka vytesán neviditelným písmem do kamenných zdí.

S rektorem Tomášem Zimou jsme se původně sešli, abychom spolu v rámci projektu Vize 2050 vedli diskuzi o stabilitě, relevanci a udržitelném vývoji českého vysokého školství v době digitalizace, nástupu virtuální reality a rozmachu online univerzit. A dotkli jsme se i problému, který v posledních dnech hýbal nejen univerzitou, ale i médii – sponzoringu od společnosti Home Credit.

Jak dneska už s mírným odstupem hodnotíte diskusi, která se okolo této věci objevila?

Diskuse byla velmi živá, často tvrdá, ale vždycky korektní. A to je nejlepší důkaz toho, že akademický prostor je místem svobodným, kde není žádný názor cenzurován a každý pohled má v debatě své místo. Sponzoring a spolupráce univerzit se soukromým sektorem je citlivé téma všude na světě. Pro mě jsou názory akademické obce stejně jako dobré jméno univerzity vždy na prvním místě, proto jsem na základě této diskuse směřoval k ukončení spolupráce se společností Home Credit.

Tu spolupráci ale nakonec vypověděl jednostranně Home Credit, ne?

Rozhodnutí společnosti Home Credit pouze urychlilo řešení, ke kterému Univerzita Karlova směřovala, tedy k řešení v této spolupráci nepokračovat.

Napadlo vás, že by zrovna s touhle společností mohla mít akademická obec problém?

Univerzita má uzavřenu spolupráci s řadou partnerů, mezi kterými jsou finanční instituce, technologické firmy i soukromí donátoři. Každý z těchto partnerů může vyvolávat mezi členy akademické obce různé pocity a nálady. Důležité je vést o této věci svobodnou diskusi a na názory akademické obce reagovat.

V Česku nemáme nerostné bohatství, ale máme lidi. Tak je vzdělávejme, aby byli dlouhodobě uplatnitelní na trhu práce.

Prověřovali jsme současný kredit společnosti a podle hodnocení nevládní neziskové organizace Člověk v tísni a jejich Indexu odpovědného úvěrování byla společnost Home Credit hodnocena v roce 2019 jako čtvrtá nejlepší z pohledu odpovědného přístupu vůči klientům. Podle studie Navigátor bezpečného úvěru z roku 2018, jejímž odborným garantem je profesor Michal Mejstřík z Institutu ekonomických studií FSV UK,  byla tato společnost hodnocena coby třetí nejdůvěryhodnější z pohledu bezpečnosti úvěrování... Každopádně sponroring a podporu na UK budeme do budoucna řešit lépe a já navrhnu zřídit komisi, která připraví parametry a kritéria pro spolupráci univerzity a komerčních partnerů.

Situací ohledně sponzoringu se bude tento pátek zabývat ještě Akademický senát UK. Co se tam bude řešit?

Na jednání chci senátorům říci, jak spolupráce se společností Home Credit vznikla. A na jednání navrhnu i zřízení oné komise. Její členy by měl navrhnout Akademický senát UK a rektor, spolupráci už přislíbil i profesor Jiří Přibáň.

Proč jste vlastně onu smlouvu s Home Creditem neprojednal s Akademickým senátem dopředu?

Taková praxe na univerzitě dosud nebyla.

Padaly i návrhy, že byste měl na post rektora rezignovat. Zvažoval jste to?

Nezvažoval.

Jak důležitá je spolupráce Univerzity Karlovy a soukromých partnerů?

Je to důležité především pro realizaci projektů, které nepokrývá státní rozpočet ani nejrůznější granty. Mám na mysli především aktivity, které souvisí s třetí rolí univerzity ve společnosti. Jedná se často o kulturní a sportovní akce či výstavy. Univerzita má několik soukromých partnerů a donátorů, finanční dary se ale pohybují v řádech desetitisíců či maximálně statisíců korun. 

Pojďme se nyní posunout víc do budoucnosti. Jakým způsobem se podle vás trend sdílené ekonomiky a decentralizace promítne do oblasti vzdělávání? Bude do roku 2050 potřeba nějaká zásadní reforma vysokého školství?

Za jistou formu decentralizace můžeme už teď považovat kontinuální a celoživotní vzdělávání. To má celou řadu forem, jako třeba kurzy, které univerzity pořádají pro svoje budoucí uchazeče, a pak vzdělávání, které spadá pod univerzity třetího věku. A spolu s automatizací a digitalizací společnosti takových aktivit ještě přibude.

Řada lidí bude potřebovat získat nové znalosti a dovednosti a ty jim mohou poskytnout právě univerzity. Díky množství odborníků, které mají vysoké školy k dispozici, mohou nabídnout vzdělávání v novinkách z oblasti ekonomie, práva, udržitelného rozvoje a podobně různým institucím a vytvářet pro ně vzdělávací moduly šité na míru. Jak se všechno rychle posouvá dopředu, nabývá důležitost certifikovaných krátkodobých relevantních kurzů na významu.

Budou mít ty kurzy nějakou podmínku účasti? Nejníže dosažené vzdělání nebo něco podobného?

Určitě. A řada lidí to nechce slyšet. Ale abyste mohla přijímat nadstavbové informace, musíte mít solidní vzdělanostní základ. O tom je ještě potřeba vést diskuzi. Co má být znalost, kterou musíte oplývat neustále, a co taková, kterou si můžete osvěžit třeba přečtením knížky, vyhledáním na internetu. Nastává sice rozmach e-learningu a internetových videokurzů, jenže hodnotné vzdělání se nedá poskládat jen z několika čtrnáctidenních kurzů. Je to stejné jako v pohádce O třech prasátkách. Ti, kteří budou mít dobrý základ, tak nějaké změny ve společnosti a na trhu práce spíš ustojí než ti, co své vzdělání budovali jen povrchně.

Mělo by být i z toho důvodu na našich veřejných vysokých školách zavedeno školné?

Ne. Zavedení školného je takový krásný evergreen, o kterém se hodně diskutuje, ale nikdo nikdy neukázal žádná reálná ekonomická data. Pojďme se podívat na země, které školné zavedly. Ve Spojených státech nám doutná ekonomická krize a ta podle mě pramení právě z existence školného. Řada mladých lidí v Americe má obrovský balík dluhů. Často po škole pracují na takových pozicích, že prostě vědí, že ten dluh nemohou splatit nebo že ho budou splácet ještě jejich děti.

Teď se podívejme o něco blíž. Ve Velké Británii je v současné době prováděná reforma vysokoškolské oblasti, která byla schválena sněmovnou, a říká, že vysoké školy musí plošně snížit školné. Někteří lidé splácejí své vzdělání i 40 let. Co se pak týká zemí EU, Rakousko školné před nějakými deseti patnácti lety na chvíli zavedlo. A po jednom až dvou letech ho zase potichu zrušilo.

Něco podobného se událo i v některých spolkových zemích Německa. Ono buď prostě společnost chce investovat do lidí, nebo moc nechce a ještě je nechá zadlužit.

Česká republika patří z hlediska investic do vzdělání na chvost žebříčku zemí OECD i zemí Evropské unie.  A já to rozhodně nechci lidem ztěžovat. Myslím, že rozumné země investují do vzdělání svých obyvatel, protože vědí, že čím vzdělanější budou mít občany, tím větší přidanou hodnotou pro danou zemi z hlediska jejího vývoje budou. V Česku nemáme nerostné bohatství, ale máme šikovné a chytré lidi. Tak je vzdělávejme, aby byli dlouhodobě uplatnitelní na trhu práce. Lidé budou mít dobrou práci, budou spokojení. A země bude prosperovat.

Takže zavedení školného pro Česko smysl nedává?

Jsem proti zavedení školného. Přístup ke vzdělávání nesmí být limitován obsahem Vaší peněženky. Z hlediska ekonomické analýzy, mediánu příjmu lidí by to školné stejně muselo být nízké. Vznikl by úřad, který by se zabýval papírováním, a vydělaly by na tom tak maximálně finanční instituce. Prostě když zaplatíte i třeba jen sto korun, někdo vám na ně musí vypsat složenku nebo vyjet účtenku z EET, prostě papír, za kterým je práce člověka. V zemích kontinentální Evropy mají třeba symbolické zápisné v řádech nižších stovek eur. To je, jako kdybychom řekli, ať tady každý zaplatí za jeden ročník studia tisíc korun.

Když to převedeme na Česko a podíváme se na situaci z makroekonomického hlediska, tak kdyby všichni studenti Univerzity Karlovy zaplatili ročně tisíc korun, tak vyděláme 49 milionů. Devětačtyřicet milionů při jedenáctimiliardovém rozpočtu, tak kolik to máme, 0,5 procenta? A teď si spočítejte ty náklady na administrativu...

Třeba ve Finsku naopak studentům na vzdělávání přispívají. Myslíte, že bychom se do budoucna mohli vydat podobnou cestou?

Já bych byl samozřejmě rád za jakoukoli  podporu pro vzdělávání společnosti. Ale teď je spíš potřeba, aby měly školy dostatek prostředků na vlastní provoz. To znamená, aby se podíl z HDP investovaný do vzdělávacích institucí zvedl z 0,48 nebo 0,5 procenta na běžný evropský průměr, a to je jedno procento. Globálně je to pro představu 3,8 procenta a některé země Evropské unie mají pět procent. Ale to je pro nás hudba daleké budoucnosti.

Jak se lidé budou v budoucnosti podle vás učit a vzdělávat? Rozmáhá se microlearning, MOOC kurzy, virtuální realita. Jak na to budou reagovat univerzity? Může se stát, že ztratí hlavní vzdělávací úlohu?

Forma vzdělávání se výrazným způsobem mění. Já osobně jsem pro kombinovaný přístup. To znamená reálné setkávání s učitelem kombinované se semináři a přednáškami v elektronické podobě. Student se tak může k přednášce kdykoli vrátit a je mu k dispozici 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Může si přizpůsobit rychlost, některé pasáže přeskočit, jiné si pustit víckrát. Co se týká MOOC kurzů, tak ty se mi líbí z hlediska možnosti kontinuálního sebetestování.

Dotyčný sám sebe pravidelně testuje a vidí, v čem dělá chyby, což je velmi poučné, protože smyslem vzdělávání je, aby se člověk něco naučil a ne aby dostal od učitele jedničku. Dalším plusem je, že kurzy jsou a budou vytvářeny v mezinárodním prostředí. Proto je důležité, aby všichni ovládali angličtinu. To je esperanto 21. století. A k tomu ideálně ještě další cizí jazyk.

A co učení ve virtuální realitě?

Univerzita Karlova spolupracuje se společností Corinth na vzdělávacích programech, kdy třeba od celkového pohledu na strom dojdete až k syntéze chlorofylu. A to mi z hlediska efektivity učení dává velký smysl. Co se týká virtuální reality, dokážu si představit, že bude člověk v hodině středoškolské biologie s VR brýlemi na očích putovat jako sousto trávicí trubicí nebo se v hodině dějepisu procházet středověkou Prahou. Jen to nemůže být pouze prožitkové, ale je potřeba zážitek doplnit o adekvátní informace. Někdo vás tím musí provést.

Myslím, že to bude pořád učitel či průvodce, který bude žákům tyhle věci zprostředkovávat a zasazovat jim je do kontextu. Bude trvat, než se na tenhle druh výuky lidé adaptují. A než stroje pochopí, jak funguje lidské učení. Elektronický hlas vás v tom programu může někam vést, ale nepochopí vás. Nepochopí, čemu přesně nerozumíte. Neumožní vám diskutovat. Tady opět přichází na řadu klíčová úloha spolužáků nebo učitele.

Jak do budoucna zajistíte, že obsahy vašich sylabů budou pro trh práce a výzkum relevantní?

Vysokoškolské programy se samozřejmě pravidelně aktualizují. Spolu s novelou vysokoškolského zákona a institucionální akreditací na řadě vysokých škol probíhá revize studijních programů, které se více adaptují a přibližují potřebám trhu. Jenže ono je to těžké. Mně by se líbilo, kdyby mi trh práce řekl, co bude potřeba k úspěchu v roce 2040. Jenže o tom se všichni jen dohadují.

Naši absolventi budou na vrcholcích své profesní dráhy za 20 let. A na to, co bude, je teď nikdo nepřipraví. Připravujeme je, aby svou kariéru mohli adekvátně odstartovat a aby v ní dokázali obstát. Vždyť i pracovat s počítači jsme se naučili. A to o jejich masivním rozšíření neměl v době našich vysokoškolských studií nikdo ani ponětí. Důležité je podle mě už při studiu zůstávat v kontaktu s praxí a sledovat vývoj svého oboru. A být neustále ve střehu, připraven na nadcházející změny.

Jaká tedy bude podle vás úloha terciárního vzdělávání v roce 2050? Přežije vůbec ve své „kamenné“ podobě?

Vysoké školy se samozřejmě vyvíjí, ale jsou to jedny z mála institucí spolu s církví, které tady fungují po staletí. Takže osobně si myslím, že je následujících 30 let nějak zásadně neohrozí. Prostě přežijí, jen budou mít trochu jinou formu. Proměňuje se vztah učitele a žáka, vztah univerzity ke společenské odpovědnosti, mění se způsob získávání a předávání znalostí. Kdybyste před nějakými patnácti dvaceti lety na vysoké škole řekla, že by spolu tyhle dvě oblasti měly komunikovat a vzájemně si něco přinášet, tak by na vás asi dost koukali. Před padesáti lety by se zase podivovali nad partnerským, neautoritativním přístupem k žákovi.

V roce 2050 bude univerzita pravděpodobně v přístupu ke vzdělávání dost rozvolněná a bude nabízet mnohem širší portfolio vzdělávacích programů. Univerzity budou mnohem aktivnější ve veřejném prostoru a univerzity v jednotlivých zemích spolu budou více spolupracovat. A určitě vzniknou nové, zaměřené na nově se rozvíjející obory. Je možné, že některé budou nabízet komplexní vzdělání pouze ve virtuální realitě, ale tady bude právě chybět ten zmiňovaný dialog s učitelem.

Co podle vás v současné době obecně Česku nejvíc chybí? Peníze, prestiž, lidské zdroje?

Sebevědomí.

V čem naopak excelujeme, na čem bychom měli začít stavět?

Máme spoustu šikovných a tvořivých lidí, to je naše síla.  

Kdybyste mohl mít jedno konkrétní přání, které byste chtěl, aby se v Česku do roku 2050 realizovalo, co by to bylo?

Chtěl bych, aby se v lidech napříč obory opět posílila poctivost.

Jak by se ta poctivost konkrétně projevila?

My Češi to čas od času tak trochu „zašvejkujeme“. Chybí nám důslednost. Já bych si přál, aby tady vše netrvalo tak dlouho. Aby se stavělo na pevných základech, méně mluvilo a více konalo.

Reklama

foto: Univerzita Karlova, zdroj: Tomáš Zima